Festival Jeden svět je v Brně
každoročně a každoročně si vyberu ze štědré celofestivalové nabídky dokumentů
hlavně ty, které pak do Brna nedorazí. Což se stalo i tentokrát, čímž ale
nechci říct, že by snad nebylo z čeho vybírat. To určitě bylo, a proto
jsem si letos poprvé zakoupila kartu věrného diváka, a aby se mi celá ta sranda
se slevou vyplatila, musela jsem jít alespoň na pět filmů. Problém byl jen
v tom, že jsem technicky měla volno jen ani ne polovinu dní, co festival
trval (17. – 25. 3.). No ještě že jsou některá promítání odpoledne :-). Takhle
jsem šla i na „mamakino“, což je odpolední promítání, na které se můžou brát
děti, které si pak v kině můžou hrát, takže zatímco máma kouká na plátno,
dítě oslintává sedačky. Sešlo se tam asi tak deset kočárků a skoro dvakrát
tolik maminek si děti prostě jen přineslo. Jinak byla všechna promítání
beznadějně vyprodaná. Vynechala jsem ty dokumenty, které by mě mohly uvrhnout
do hlubin deprese, což je na festivalu o lidských právech celkem snadné, a
vybrala si ty, které měly alespoň trochu pozitivní popis, což se ukázalo být trochu
oříšek :-).
Pozor dlouhý post !
Pozor dlouhý post !
Projekt Příroda
http://www.theguardian.com/film/2013/oct/17/do-protest-films-change-anything
|
Překvapivě
legrační dokument o tom, jak si jeden britský tatínek s hrůzou uvědomí, že
jeho děti veškerý volný čas tráví čučením na telku nebo čučením do počítačů a
tabletů, že se štítí bláta, děsí se motýlů a bojí se lézt po stromech. A že to
nejsou jenom jeho děti, ale vlastně všichni jejich vrstevníci. Jmenuje se proto
marketingovým ředitelem projektu „Příroda“ a přizve na pomoc světové experty z
oboru public relations, reklamy a tým kreativců, kteří mají za úkol vytvořit
atraktivní návrh kampaně, která má zažité stereotypy dnešních Britů změnit.
Bylo to chvílemi vtipné a chvílemi trochu ulítlé, a i když záměr byl opravdu
ušlechtilý, to poselství trochu vyšumělo do ztracena. Rozhodně ale nešlo
přehlédnout, že v Londýně pravděpodobně většinu žactva tvoří děti tmavé
barvy pleti různé intenzity :-). Mimochodem do stále probíhající kampaně se lze
zapojit na www.projectwildthing.com. Dala bych tak 80%.
Facts: „Project
Wild Thing“; UK, 2013; režie David Bond
Počátky
http://www.jedensvet.cz
|
Na tento
dokument jsem šla sama a odcházela jsem z něho trochu smutná. Dokument je
o rómských dvojčatech Pavle a Denise a o něco starší Adéle, které vyrostly ve výchovném
ústavu v Počátkách. Neznají nic moc z praktického života, třeba kolik
co stojí nebo jak se co zařizuje, a vlastně nemají ve světě mimo ústav ani
žádné kontakty a vazby, nepočítají-li se jejich nefunkční rodiny. Úderem
18.tých narozenin musí ústav opustit, v ruce mají jen výučák a obavy, co
bude. Začínají v Domě na půli cesty, dvojčata v Havlíčkově Brodě a
Adéla v Praze. Zatímco Adéla jde do školy, aby měla maturitu, a najde si
práci v kuchyni, přičemž se snaží navštěvovat svého mladšího bratra,
dvojčata řeší jen svoje přítelkyně (obě jsou lesby, i když asi ne tak úplně na
100%) a to, že je práce nebaví, a tak nějak je nebaví nic, a proto se stěhují
z města do města. V půli jsem na ně rezignovala a držela palce Adéle,
protože bych ji strašně moc přála, aby se jí podařilo najít pevné místo
v životě. Počátky je opravdu trefné jméno. Dala bych 85%.
Facts: „Počátky“;
ČR, 2014; režie Linda Kallistová Jablonská
Kismet
http://www.jedensvet.cz
|
„Turecké
telenovely, které pronikly s nečekaným úspěchem na televizní obrazovky milionu
domácností ve Spojených arabských emirátech, v Egyptě a dalších zemích,
vyvolaly v muslimském světě vlnu rozvodů. Ve scénářích, které píšou převážně
ženy, jsou hlavní hrdinky záměrně zobrazovány jako silné a statečné osobnosti,
které jsou rozhodnuty bojovat za spravedlnost a svá práva. Režisérka na
příkladu osudů několika věrných divaček ukazuje, jakým způsobem může oblíbenost
tzv. soap oper inspirovat k emancipaci žen a ke změně životních postojů a
hodnot ve společnosti.“ Čekala jsem trochu úsměvná zjištění ze života divaček,
ale překvapivě to bylo mnohem hlubší a já si uvědomila, že ty romantické
seriály jsou pro ženy, které nemají kontrolu nad svým životem, jelikož žijí ve
společnostech, kde ženino místo je jasně dáno pravidly mimo její kontrolu,
úplně něčím jiným než pro nás. Některé z nich pohnuly k velkým věcem
a musím říct, že mě překvapilo, jak vážná (a v muslimském světě zcela
tabu) témata některé ty seriály řešily – znásilnění, rozvody, svatby
z donucení, apod. Dala bych určitě aspoň 90%.
Facts: „Kismet“; Řecko,
2013; režie Nina-Maria Paschalidou Olga
http://www.jedensvet.cz
|
Dokument o
Olze Havlové k jejím nedožitým 80.narozeninám. Její osobnost je zde
vykreslena skrze vzpomínky přátel, amatérské filmové záběry a fotografie,
vesměs ze soukromých archivů, stejně jako záznamy StB a policejní hlášení. Její
osobnost, lidskou sílu i jedinečnost dokument zachycuje skvěle, o tom žádná. Z hlediska
obsahu je zde obsaženo asi všechno. Co mi ale nesedělo, bylo zpracování.
Zejména mi vadil hudební doprovod, ale pravdou je, že já fanynka „plastiků“ nebo
alternativní hudby zrovna nejsem. Také bohužel nebylo nikde ukázáno, kdo na ni
vlastně vzpomínal. Stačilo by mi jméno nebo nějaká nápověda. Takhle mi někdy
chyběly souvislosti. Režisér je i autorem dokumentu Občan Havel, který se mi
líbil více, ale možná že forma zpracování, byť mě osobně moc neseděla, seděla
k osobnosti, o které vypovídala.
Facts: „Olga“;
ČR, 2014; režie Miroslav Janek
Všechno je možné
http://www.jedensvet.cz
|
Poslední
z dokumentů měl mnohem více rovin, než se podle popisu zdálo, a proto byl
hezkým překvapením i zakončením. Vypráví o Tereze, které je osmdesát, ale
vypadá ani ne na šedesát, a která stopem s báglem na zádech křižuje dva
tři měsíce v roce svět, zatímco její odcizený manžel Jan, sám o sobě v
úžasné kondici, zůstává doma v polské vesničce a věnuje se malbě. Soužití
téhle dvojice, kdy Tereza si na cestách našla novou lásku, o 22 let mladšího
nezaměstnaného Řeka, což jí někdy nutí reagovat roztomile poblázněně
puberťácky, je svým způsobem fascinující. Ti dva spolu vlastně vůbec nemluví,
nejí spolu u jednoho stolu, ale žijí vedle sebe a v podstatě i pro sebe.
Oba tvrdí, že by toho druhého nikdy neopustili. Ze zvyku? Z něčeho hlubšího
než lásky? Z přátelství? Nevím, ale rozhodně to bylo zajímavé. Dala bych
90%.
Facts: „Everything
is possible“; Polsko, 2013; režie Lidia Duda
A co jsem chtěla vidět, ale v Brně bohužel nebylo?
Případ Aj Wej-wej (o nejslavnějším
čínském umělci současnosti, jímž se tamní režim nechlubí), Já jsem já (o
čtyřech mladých Egypťankách v porevolučním Egyptě, které sami sebe natáčí
na kameru a umožňují tak nahlédnout do jejich světa), Matky (dokument
mapující jak vypadá po třiceti letech od svého zavedení takzvaná
politika jednoho dítěte v Číně), Alias Ruby Blade (příběh australské novinářky Kirsty
Sword odvíjející se na pozadí boje za osvobození Východního Timoru), Matčin sen (o náhradních matkách v Indii), Pan
a paní Čangovi (o páru, který se s hořkostí po letech tvrdé práce
vrací z Francie do rodné Číny, aby začal znova), Kořeny (o
následcích tsunami z roku 2011 v Japonsku).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥