Didee´s World: Přemoudřelé děti, protivní příbuzní a profesoři umění na válečné stezce

Rozhodla jsem se být k filmům špetičku kritičtější. Přijde mi trochu nudné na konci vždycky napsat, že se mi film líbil. Ale pravdou je, že do kina jdu jen tehdy, pokud mám předem za to, že ten film bude stát alespoň za tu důchodcovskou slevu (nebo maminkovskou, nebo studentskou či jakoukoli jinou, na kterou ve skutečnosti nemám nárok, ale kterou uplatňuji s pravidelností až překvapující). A protože mám vždycky z návštěvy kina radost, většina filmů má u mě od počátku jistých 50%. No co, žádný filmový kritik nejsem. Kdyby mě za to platili, ochotně bych rozcupovala všechno :-)).

Rozhovory na vážné téma

http://www.monoklis.lt/en/projects/7-pokalbiai-rimtomis-temomis-en

„Chcete se ptát na složité věci? … To je ok. Mě to nevadí.“ Jediný film, vlastně spíš dokument, v rámci filmového festivalu Cinema Mundi, který se mi i přes velké plány poštěstilo stihnout. Žádné exteriéry, žádné efekty, žádná akce, řádné rekvizity, jen rozhovory s dětmi a skoro dospělými ve věku od osmi do šestnácti. Dá se říct, že v některých aspektech spíše malými dospělými s překvapivě jasným pohledem na svět. Pár na první pohled banálních otázek, na které odpovídají, přináší někdy úsměvné odpovědi a někdy odpovědi, z kterých mrazí. Po zhlédnutí jsem se utvrdila v tom, že jsem měla bezstarostné dětství, jak pohodové zázemí mám, a že je fajn být zdravý a ničím až tak moc výjimečný. Jinými slovy to bylo chvílemi dosti depresivní. A mimochodem litevština je vážně zvláštní řeč. Jako dokument 80%.

Facts: „Pokalbiai rimtomis temomis“; Litva, 2013; režie Giedrė Beinoriūt

Blízko od sebe

www.impawards.com , www.augustosagecountyfilm.com

„Já jen nerozumím, proč jsi tak nepřátelská“. … „Jen říkám pravdu, ale někteří lidé nemají pravdu rádi“. Oskarový film. Nedivím se. Je syrový, sprostý, krutý, a takový mají kritici rádi. Je to divadelní hra ve filmovém prostředí, kde se sejdou na jednom místě lidé, kteří ačkoli jsou rodina, vlastně nemají spolu až tak moc společného. A krutě se pohádají (a i na ty fyzické potyčky dojde). To ošklivé, co si říkají a vyčítají, zejména to co z úst vypustí postava Meryl Streep, by mohlo být docela srandovní, kdyby to ovšem ty postavy nemyslely vážně. Nicméně nemohla jsem si pomoci. Je to chvílemi opravdu černohumorně legrační :-)). Meryl Streep je ve své roli zcela fascinující a Julia Roberts ji spolu s ostatními úžasně sekunduje (zejména Margo Martindale a Chris Cooper jsou skvělí). Bohužel jejich vzájemné vztahy jsou jen načrtnuté, nijak se nevyvíjejí a režisér si nehraje s detaily. Jakákoli výjimečnost tu proto zaniká. Podrženo sečteno, nakonec Sam Shepard, otec rodu, na jehož pohřbu se všichni setkají, dopadl ze všech postav nejlépe. Za mě 75%, ale to hlavně kvůli hereckému obsazení.
Facts: „August: Osage Country“; USA, 2013; režie John Wells

Památkáři

http://www.fansshare.com/gallery/photos/12193114

„Co když vyhrajeme válku, ale ztratíme 500 let naší kulturní historie?“ Všeobecně mám ráda filmy, které jsou takzvaně „based on true stories“. Člověk se často dozví věci, které by ho jinak minuly. Třeba mě nikdy nenapadlo pídit se, jak se během druhé světové války přes všechna bombardování a plenění dochovaly umělecké sbírky, zejména ty soukromé. Ty tuny obrazů, soch, gobelínů, knih, porcelánu, miniatur … na 5 milionů položek! To už přeci vydá na pár muzeí. Velkou zásluhu na tom, že se umělecká díla našla a zejména že se pak vrátila tam, odkud byla původně ukradena, měli Památkáři. Ne tedy ti naši památkáři, mistři utrácení státních peněz, ale tzv. The Monuments Men, což asi ve skutečnosti nebyla tak sympatická parta jako ta George Clooneyho, ale klobouk dolů, že do toho na stará kolena šli. Pravda je, že velkou zásluhu na tom měli i Němci sami, jelikož se k uměleckým dílům chovali vlastně lépe než k lidem. Až tedy na ta, která se Hitlerovi nelíbila. Jako třeba Picasso. George Clooney jako režisér je pro mě sázka na jistotu a herecky každý z tohohle ansámblu. Snad je předem dobré varovat, že žánrově je tenhle film trochu nezařaditelný. Což je u Clooneyho asi už tradice. Není to tak úplně komedie nebo drama, není to ani válečný film a není ani biografický. Má takový evropský nádech, jelikož se skládá z epizod, které se odlišují i mírou komiky a dramatičnosti. O osudy postav tu nejde, o nějaký plán taky moc ne. Je to prostě největší honba za pokladem v moderních dějinách, která ale válečné hrůzy neopomíjí. Jelikož se příběh odehrává ke konci války a hlavně mimo frontu, takové momenty o sobě dávají vědět nepřímo, jako když Památkáři naleznou v dolech barely plné zlatých zubů. Film nemá u kritiků úplně nadšené ohlasy a vytýká se mu právě ta „epizodovost“ a nevyhraněnost, protože opravdu působí chvílemi trochu ploše. Mně se ale fakt líbil, takže bych mu dala tak 80%, i když výtky kritiků naprosto chápu.

Facts: „The Monuments Men“; USA, 2014; režie George Clooney