Zamrzly Niagarské vodopády

"Vážení, je to tady. Na tohle jsme čekali. Lidská civilizace tak, jak ji známe, se chýlí ke konci. Odbíjejí poslední týdny, možná snad i jen dny její existence. Svět zítřka bude ledový a nemilosrdný. Kdo přežije, bude vystaven výzvám dosud nepoznaným. Přeživší se uchýlí do veřejných knihoven a v přítmí ohníčků živených knižními poklady se budou snažit zapomenout na smečky hladových vlků čekajících za dveřmi. Londýnem se budou potulovat tlupy ledních medvědů a Nil se stane nejdelším kluzištěm světa. Jen čepičky pyramid budou připomínat svět, který jsme znali….“

*

Tohle přesně mě napadlo (živeno katastrofickými filmy Rolanda Emmericha), když jsem si přečetla titulek v dnešních novinách. Jsem si vědoma toho, že to musí být šílená kosa, když zamrzají vodopády, ale pokud si dobře pamatuji, Niagarské vodopády jsou přeci jen dosti vysoko, na hranici mezi Kanadou, kterou mám zaškatulkovanou jako zemi, kde je prostě zima, a USA, což je země dost veliká, aby i tam byla zima, tudíž jsou tam na zimu asi zvyklí. Určitě by mi spadla brada, kdyby se jednalo třeba o Viktoriiny vodopády nebo Ďábelskou rokli ve Venezuele. Rozhodně je to ale fascinující představa, zejména teď, když je venku + 10 °C. Podle fotografií to rozhodně stojí za pár hodin klepání kosy. Musí to být úžasný pohled. Nicméně si čím dál víc uvědomuji, že jsem Středoevropanka. Přiznám se, že osobně nijak zvlášť nepociťuji sounáležitost s českým národem. Tedy fyzicky. Možná proto, že bych zapadla kamkoli na jih Evropy a do půlky islámských zemí. Ostatně v Egyptě a Turecku mě považovali za svou a nemyslím, že to byla lichotka věnovaná turistce. Těžko říct, zda to vůbec bylo myšleno jako lichotka. Co tím mám na mysli je skutečnost, že mě neláká jakýkoli extrém. Vysoké hory? Zasněžené štíty a strmé do nebe se tyčící skalní stěny umožňující po jejich zdolání pohled jako z nejvyššího mrakodrapu? Hmmm, ne díky. Zůstanu u našich kopců. Do nekonečna se rozprostírající oceán? Vlny a všechny barvy tříštící se vody? Ne, díky. Ráda vidím břeh, ke kterému je v mých silách doplavat bez větší námahy. Třesoucí se zem? Ozvěny samého středu země? Zemětřesení? To myslíte vážně? Dejte mi pokoj. Síla vzduchu, která láme stromy a připomíná nám, že přežijí jen ti nejsilnější? Vážení, mě vadí i větrák. Vím, že všichni Středoevropani takoví nejsou, ale myslím, že si v sobě neseme buď to, že nás všechny tyhle extrémy fascinují, nebo to, že nás děsí, někdy oboje. Prostě proto, že je tady nemáme. Nemáme žádné super obří ničivé záplavy, požáry, sucha, deště, bouře, zemětřesení, sopečné erupce, nemáme velehory ani nekonečně se rozprostírající vodní plochy. Když už něco z toho máme, je to v menším balení. V Čechách máme v podstatě od všeho jen kousek, něčeho jen ždibíček (třeba takového zemětřesení), ale myslím, že nám to stačí. Tedy alespoň mě. Akorát to moře bychom mít nějaké mohli. Jakýže to český král náš národ dovedl až k moři? Vyměnila bych ho za prezidenta. Osobně jsem ráda za rozmanitost počasí, která u nás teoreticky vládne. Teoreticky. Čtyři roční období, žádné nijak extrémní. V létě se koupeme, na podzim prší i svítí sluníčko, v zimě je sníh a na jaře vše kvete. Mít 10 měsíců v roce zimu a nosit kabát nebo celých 12 měsíců se ovívat a odhánět tropické mouchy by mě asi nebavilo. Neříkám, že mě jiné podnebí neláká. Naopak. Kdybych mohla, procestovala bych celý svět. Chtěla zažít všechno to, co jsem výše vyjmenovala. Zažít, ale asi ne žít. Je rozdíl v tom, že mám zážitek z výbuchu sopky jako turista, co se za dva dny vydá domů, a v tom pakovat se každého půl roku ze statku s přáním směřujícím do nebes, aby ani tentokrát nelehl můj domov popelem. V tomhle to máme my Češi dobré. Příroda je k nám v podstatě laskavá. Až je to někdy trochu nudné. I když i my tu máme naše malé extrémy. Třeba záplavy, které bych nechtěla osobně zažít ani za nic. Nebo třeba právě těch + 10 °C a nakvetlé třešně uprostřed ledna.

*

Jinak mám radost ze svých orchidejí. S ohledem na to, že většinou květena v mé přítomnosti vykazuje nedostatek elánu k životu, je to, že odkvetly a znovu vykvetly, prozatím největší úspěch mého pěstitelského snažení. Zejména mám radost z té bílé, neboť jsme se spolu v létě téměř rozloučili. Je ale vidět, že se jí daří. Taky bych už asi měla co nejdřív sklidit tu vánoční výzdobu. Ale na druhou stranu aspoň vidím nějaké sněhuláky.