Koukat na filmy v kině je věda a moje setkání s 47 Róniny

Pokud jde o filmy obecně, mám takovou zásadu. Filmy hodnotím v rámci příslušného žánru. Tedy nesrovnávám komedii s Jimem Carrey s dramatem od Francise Ford Coppoly. Pokud pak jde o filmy v kinech, mám takovou teorii. Rozděluji je do tří, vlastně čtyř skupin podle toho, kde se na takový film chci podívat.

1. Filmy, které chci vidět a slyšet na velkém plátně hezky usazená v měkké sedačce. Jedná se v podstatě o filmy, kde není většinou hlavní obsah, ale balení. Patří sem často ty, kde něco bouchá, hoří a řítí se s úporným rachotem k zemi, kde po sobě střílí padouši nebo se v nich mlátí obrovští vesmírní roboti, apod. Můžou být i výjimky, jako byl třeba „Walter Mitty“ nebo „Pí a jeho život“, protože to byly vizuálně pěkné filmy, kde velké plátno prostě udělalo svoje. Na filmy, kde je hlavní obraz, i kdyby byly úplně bez zvuku, bych se šla podívat právě do kina s velkým plátnem. Za svou náklonnost k multikinům a jejich obrazovému a zvukovému vybavení se nestydím. Jen je ale nehodlám podporovat v sekci „super předražené občerstvení“.

2. Filmy, které pro mě vyzní lépe na malém plátně, tedy v menším kině, třeba artovém. Z nějakého důvodu mám ráda atmosféru malých kin, když jde o jakékoli detektivní filmy nebo jak se asi má správně říkat - thrillery. Nevím proč. Třeba filmy typu „Muži, kteří nenávidí ženy“ si vychutnám nejlépa tam. I většina dokumentárních filmů se mi do takového prostředí hodí. Kupříkladu „Občan Havel“.

3. Filmy, které si v kině nechám ujít a raději se na ně podívám doma v televizi. Vlastně spíše na notebooku nebo DVD, protože nemám ráda, když mi uprostřed scény kupříkladu začne po obrazovce poskakovat ten zelený tajtrlík z Alzy a pištět tím svým otravným hláskem něco o skvělých nábídkách zlevněných notebooků. Jediná reklama, kterou ještě víc nesnáším, je ta na Redbull. Zpátky k filmům. Doma se například ráda kouknu na cokoli, co je svým obsahem takříkajíc „heavy“, protože když je to moc „heavy“, tak to můžu vypnout a dokoukat jindy. Nebo třeba nikdy. V podstatě sem spadají všechny ty filmy, za které se mi nechce platit lístek do kina. Tedy i 95% všech českých filmů, resp. hořkých českých komedií. Přiznám se, že na českou kinematografii moc do kina nechodím. Naposledy jsem myslím byla na „Habermanově mlýně“ před třemi lety v městkém kině v Kroměříži. Byl to skvělý film a hezká atmosféra, kdy jsme čekali, jestli přijde dost lidí, aby se promítalo. Taková nostalgie mého dospívání, než se objevila multikina.

4. Čtvrtá skupina filmů je skupina poměrně objemná. Jedná se totiž o filmy, které nemám zájem vidět vůbec. Spousty z nich ale dříve či později nějakým řízením osudu shlédnu v televizi, na netu nebo třeba v letadle. A když sedne nálada, sem tam se ukáže, že jsem si na některé klidně mohla do toho kina zajít.

Atmosféru kina při té správné náladě miluju už od dětství. Kdysi jsem dokonce chtěla studovat filmovou produkci. Strašně mě to lákalo a taky jsem se toho dlouho držela. Práva nebo filmová produkce. Bylo to dilema, které se nakonec tak nějak vyřešilo samo. Když teď vidím, jak se s tím oborem pere nejmladší bráška, říkám si, že v příštím životě se nedám odradit :-)).

*

Film 47 Róninů jsem chtěla vidět od chvíle, kdy jsem poprvé viděla ukázky. Legenda o 47 róninech je klasika a na její balení ve fantasy jsem byla docela zvědavá. Je to ten typ filmu, který spadá do kategorie 1 (velké plátno a dobrý zvuk) a současně film, na který bych si netroufla vzít nikoho ze svých přátel. Důvody mého zájmu byly dva.

1. Filmů, které by nebyly asijské, ale většina herců v nich ano, je jako šafránu. Vzhledem k tomu, že jsem viděla už asi na sto japonských, korejských, taiwanských či čínských filmů a seriálů (jedna z mých posedlostí posledních let), rozhodně jsem si nemohla ujít ten, který měl z 95% asijské obsazení, ale vyroben byl a lá Hollywood :-)).

2. Akanishi Jin.

zdroj: http://www.47roninmovie.com

Už nějaký ten pátek není členem KAT-TUN a dokonce je už šťastně ženatý táta, ale to neznamená, že mě pohled na něj nebaví :-)). Ostatně pro KAT-TUN budu mít vždycky slabost, jelikož to byla první japonská popová skupina, která mě bavila. Ne zrovna kvůli hudbě, co si budeme povídat, ale prostě proto, že ti kluci byli zábavní. V té době jsem o j-popu, idols nebo Johnnies věděla velké nic, ale byl to další krok k poznávání japonské kultury a byla to sranda. 

Podle všeho je tenhle film velký propadák a já vlastně ani moc překvapená nejsem. Ale ne proto, že bych si myslela, že je ten film špatný. Jen asi není pro každého. Po přečtení většiny příspěvků na ČSFD by se nedostatky vytýkané filmu daly shrnout tak, že „ti Japonci nemluví plynulou angličtinou“, „všichni ti Asiati vypadají stejně, kdo je má sakra rozpoznat“, „je tam málo cákající krve a uřezaných hlav“ a „ty jejich zvyky jsou nějaký divný“. Nevím proč, ale já podle ukázek nějak předpokládala, že když to bude film o samurajích odehrávající se v Japonsku, přestože tedy fiktivním, budou v něm pravděpodobně hrát Japonci, resp. Asiati. Stejně tak jsem dle ukázek nebo i jen z filmového plakátu usoudila, že to asi nebude ve stylu Kurosawy a jeho samurajské klasiky. Po všech filmech a seriálech asijské produkce rozhodně nemám problém rozpoznat tváře a takové to „všichni vypadají stejně“ se mě netýká. Tváře asijských herců a hereček shledávám atraktivními, navíc jsem viděla pár svých oblíbenců jako jsou Rinko Kikuči, Asano Tadanobu a hlavně Sanada Hirojuki, který byl skvělý jako vždy. Přiznám se, že Keanu Reevesovi jsem tolik pozornosti nevěnovala. Nevím proč, ale původně jsem měla za to, že Akanishi Jin bude hrát nějakého drsňáka, ale jeho rolí byl takový milý hezký kluk, co to celé nakonec přežil. Což mě taky potěšilo :-). Je to v podstatě fantasy s japonskou mytologiíí, kde je vznešené poselství, drsní chlápci, nějaká ta láska a kouzla, pár příšer a zajímavá příroda. A na dobře udělanou fantasy se podívám ráda už od dob Nekonečného příběhu. Film má i bohatou výpravu, nechybí tam ani humor a hlavně má skvělou choreografii akčních scén, kterých je tam požehnaně. Krev, useknuté hlavy nebo detail na seppuku mě tedy nechyběly. Spíš naopak mě to potěšilo. Jediné, co se mi moc nelíbilo, bylo to, že film byl dost tmavý, takový šedý, což bylo asi hodně tím, že se odehrával převážně v zimě. Mohl být klidně i delší. Hlubší pohled na některé postavy by mi vůbec nevadil. Podle reakcí na ČSFD šla spousta lidí na tenhle film s tím, že to bude hrůza, ale nakonec byli příjemně překvapeni. Já šla s tím, že bude fajn. A byl :-)). Není to sice nejlepší film roku, ale mě se líbil. A bavil mě, což je u filmů kategorie 1 pro mě to hlavní :-)). V rámci žánru fantasy je podle mě povedený a dala bych mu tak 75%. Ale protože mám pro asijské tváře a japonskou mytologii slabost, dám mu aspoň 105%. Jen abych naštvala remcálky :-)).

zdroj: http://www.47roninmovie.com

Facts: „47 Ronin“; USA, 2013; režie Carl Rinsch