Věci, které nepotřebuji, ale nechci vyhodit

Sestra mojí švagrové je takový malý módní guru. Někdy trochu bláznivý, ale zcela jistě originální. A taky je mimo mnoha jiných věcí moc šikovná švadlenka. Jako každá holka co se zajímá o módu, měla při stěhování z místa na místo pokaždé problém s tím, co se vším tím nahromaděným oblečením. Její drahá polovička byla samozřejmě toho názoru, že věci, které nenosí, může někomu darovat, případně je prostě vyhodit. Jenže to je špatně. Takže je dala do krabic a nadepsala třeba jako „Sukně, které nenosím, ale nechci vyhodit“. Naprosto geniální. Pod to bych se hned podepsala.  Pokaždé si na to vzpomenu, když se snažím vyčlenit ze svých věcí něco nepotřebného, většinou ve snaze udělat místo pro něco nového. Jelikož jsem tak trochu křeček, je pro mě vyřazení čehokoli zkušenost rovnající se trhání zubů. Bez umrtvení. Vždyť dalo takovou práci si to pořídit. Přeci nevyhodím dárek. Ono se to prostě bude na něco hodit. Ještě to není úplně zničené. Možná to půjde spravit. Zatím si to nechám, co kdybych zhubla. Prozatím to dám to téhle krabice vedle a nadepíšu to „na vyřazení“, abych věděla, že to je k vyřazení … dám ji takhle hezky dospodu …  a pro jistotu to ještě jednou proberu …  no tohle ještě není úplně zničené …….. Je to boj s větrnými mlýny. Mám svoje věci ráda. Mám je taky ráda kolem sebe. Mám ráda ten pocit, že je mám. Ale současně mám ráda uklizeno, takže mi snad osud „hoarders“, tedy lidí, kteří ve svém domě shromažďují vše včetně odpadků, nehrozí. Taky bydlím v opravdu malém bytě, a proto je životní nutností před nákupem čehokoli zvážit, jestli to mám kam dát. Na některé věci už prostě místo nemám.  Moc bych chtěla běhací pás, ale musela bych ho dát místo gauče/postele, což nezní jako moc dobrý nápad. Taky bych chtěla gril, ale nejspíš bych ho musela přechovávat ve vaně.  Chtěla bych i takovou tu velkou krásnou palmu v květináči z pravé keramiky, co je na něm reliéf písku, ale to by znamenalo přestěhovat si stůl na balkón. A tam je ke stolování po většinu roku zima. Takže jsem v některých ohledech takový organizovaný shromažďovač J. Věci proto vyhazuji většinou až tehdy, když není zbytí. Pokud se dají ještě použít, raději je někomu daruji. Moje babička, stejně jako většina lidí, kteří si prošli válkou, měla velký odpor k vyhazování věcí.  Proto měla na půdě sbírku krabic a v těch krabicích všechno, o čem byla přesvědčena, že se to jednou může hodit. Což zahrnovalo skoro všechno, co jí prošlo rukama a rovnou to neužila. Nedivím se. Bylo to v době, kdy nebylo nikde nic. Moje babička byla zejména velmi citlivá na to, aby se vyhazovalo jídlo. Pokaždé, když jsem v televizi zahlédla tu paní, co lidem, kteří chtěli zhubnout, vyklízela lednice a házela všechno to, co shledala pro dietu nevhodným, do koše, vzpomněla jsem si na babičku. A představila si, jak by tu paní vzala pánví po hlavě. Současně ale mojí babičce stačilo jen málo. Nepotřebovala mít všechno a nepotřebovala ani mít věci v zásobě. Mohlo by se totiž stát, že by je nestačila spotřebovat, a pak by je musela vyhodit. Přitom to mohl mít někdo jiný. Někdo, kdo by to užil. Zakořenila ve mně to, že mám kupovat jen věci, které potřebuji a spotřebuji, což je krásná myšlenka i životní pravidlo. Problém je jen v tom, že moje představa o tom, co spotřebuji či potřebuji, nemusí vždycky odpovídat realitě. Proto mám teď doma tři balení instantních vaflí, jejichž expirace se kvapem blíží. Taky mám zásobu papírových kapesníčků tak na dva roky. Čtyři sprchové peelingy, každý jiný, a několik ještě neotevřených pleťových masek. Taky pět balení mořských řas na sushi a tři mlýnky s mořskou solí, každý zakoupený v jinou dobu. A spousty dalších věcí, prostě „pro jistotu“ nebo z nějakého výhodného nákupu. Nemyslím, že je to špatně. Špatně by podle mě bylo všechno to koupit a neotevřené či nepoužité vyhodit jako prošlé nebo již nepoužitelné. Někdy to ale dělám. Někdy zapomenu na mandarinku v lednici nebo na otevřený kelímek s pomazánkou. Nemyslím, že bych někomu udělala radost, kdybych mu to nabídla. Ale pokaždé, když něco takového házím do koše, mám u toho divný pocit. Trochu vyčítavý. A trochu, že dávám pryč něco, co bylo moje. Stejně tak by mi bylo nepříjemně vyhodit něco jen proto, že mám to samé v trochu novější verzi. Když už jsem si to koupila ... V šuplíku mám teď šest řasenek, přestože mám už půl roku umělé řasy. Měla bych se jich asi zbavit. Nemají se prý používat déle než 6 měsíců od otevření,... ale zdají se mi v pořádku. Ty dvě jsou skoro jako nové. Možná bych je mohla dát kamarádkám. Jedna říkala, že by chtěla nějakou barevnou. Ty zbylé si zatím dám do té šikovné krabičky od čaje, co jsem si uložila. Věděla jsem, že se bude na něco hodit. Pro jistotu to nadepíši, abych nezapomněla. Až si za měsíc dva nechám ty řasy sundat, budou se mi ty řasenky hodit. Jako když je najdu - „řasenky, které zrovna nepoužívám, ale nechci vyhodit“.