Sedmkrát v Jednom světě

Festival „Jeden svět“ (v Brně od 29. 3. do 5. 4. 2016) je festivalem obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni a jeho náplní jsou dokumenty a filmy o lidských právech. Je to ten druh festivalu, který mě asi baví nejvíce. Na rozdíl od festivalu „Mezipatra“, který mě už pomalu nemá čím překvapit, je festival „Jeden svět“ každoročně skvělý a obohacující. Loni jsem odjížděla v polovině na dovolenou, ale letos jsem si to vynahradila a po zakoupení karty diváka, která mi poskytla slevu 50%, jsem šla na 7 snímků, včetně obou vítězných. Víc bych jich asi stejně nevstřebala. Nikoho asi nepřekvapí, že většina z promítaných snímků má ke komedii daleko. Některé byly opravdu dobré, jiné méně, ale doporučila bych s klidným svědomím všechny. 

V paprscích slunce 

Dokumenty o lidských právech se dají dělit na dva druhy. Na ty, které Vás svou syrovostí a otevřeností zahltí a nedají Vám v podstatě možnost odvrátit zrak, a na ty, které to udělají prostřednictvím zdánlivě nevinných obrazů, jejichž detaily se Vám ale o to víc vypálí do paměti. Dokument „V paprscích slunce“ je právě tím druhým typem. Ony sluneční paprsky zde představují muže, kteří stáli nebo momentálně stojí v čele nejabsurdnějšího a současně ale asi i nejděsivějšího státního zřízení na zemi - Severní Koreji.  Ruský dokumentarista Vitajil Manskij, známý zejména svou kritikou putinovského režimu, natočil snímek, jehož obsah se dá nejlépe vystihnout slovy jako „absurdistán“ či „potěmkinovská vesnice“. V podstatě se mu povedl husarský kousek, jelikož dostal povolení v nejuzavřenější zemi světa oficiálně natočit, jak vypadá život „běžné“ severokorejské rodiny, v níž se oba rodiče-soudruzi společně se svou jedinou dcerkou připravují na oslavy výročí narozenin Kim Ir-Sena, které nejde oslavit lépe, než že malá Zin-mi, která umí odrecitovat v podstatě jakoukoli oslavnou báseň na oslavence, vstoupí do severokorejské verze Pionýra. Slovy českého klasika – „chtělo se mi z toho blejt“. To, co se odehrává na plátně, totiž vypadá jako parodie, která by byla chvílemi opravdu hodně legrační, kdyby to nebylo všechno myšleno děsivě vážně a kdyby si člověk nevšiml prázdných očí a vyděšených tváří v pozadí. Kamera totiž běží i v přestávkách mezi jednotlivými aranžovanými scénami, pečlivě koordinovanými chlápky, kteří měli režisérovi pomoci vystihnout podstatu severokorejského štěstí. Dokument nic nekomentuje a nic nevysvětluje, nicméně prostřednictvím obrazu odhaluje víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Za mě 90%. 

Facts: „V paprscích slunce“; Rusko/Litva/Německo/ČR/KLDR, 2015; režie Vitajil Manskij 

zdroj: zde, zde

Švédská teorie lásky 

Možná jsem to už někdy zmiňovala, ale část mojí rodiny žije v Norsku. Což je od Švédska kousek, jak to u sousedů bývá. Obě země mají jednu z nejvyšších životních úrovní na světě, jeden z nejbezpečnějších sociálních systémů a tradici demokracie a svobody. Švédsko je modelový příklad sociálního státu, ve kterém by asi chtěl přebývat kdejaký uprchlík, kdyby tam jenom nebyla taková zatracená zima. Dokument pojednává o odvrácené straně ráje, který v 70. letech započal se sociálním experimentem, jehož cílem bylo vytvořit moderní společnost kladoucí důraz na individualitu a nezávislost každého jedince. Což se asi podařilo, jelikož Švédsko dnes samo sebe popisuje jako „národ jednotlivců“ a zemi zpřetrhaných rodinných vazeb, kde většina lidí žije sama, samoživitelky jsou běžnou normou a na to, že Váš soused zemřel, se přijde až dva roky po jeho smrti, byť měl někde rodinu. Dokument je vyprávěn formou filmové eseje, kdy sledujeme několik různých příběhů. Dva zaměstnance, jejichž prací je po smrti osaměle žijících vyhledat jejich příbuzné a vypořádat se s tím, co po sobě zanechali, sociální pracovnici původem ze Sýrie, která se snaží nově příchozím emigrantům vysvětlit, jak to vlastně ve Švédsku chodí, skupinu mladých „hippíků“, kteří se schází v lese, aby zde naplnili své touhy po lidském dotyku a interakci, zakladatele sítě spermabank, kde stačí jen kliknout, zaplatit a dále postupovat podle návodu, klientku jeho podniku, která vychovává dvě děti a říká, že jí vyhovuje, když se nemusí s nikým dělit o svá rozhodnutí, některé z jeho „dodavatelů“ a pro kontrast pak příběh švédského chirurga, kterého to natolik omrzelo, že žije v Namibii (alespoň myslím, že to byla Namíbie), kde je naopak rodina základem komunity. Byl to vítězný divácký film a byl povedený. Za mě 90%.

Facts: „The Swedish Theory of Love“; Švédsko, 2015; režie Erik Gandini

zdroj: zde, zde

Právo podle Motleyové 

Dokument o Kimberley Motleyové, americké právničce, která jako jediná cizinka získala povolení vykonávat advokátní praxi v Afghánistánu. Přijela školit advokáty a vydělat tak peníze, ale nakonec zůstala a vykonává klasickou advokátní praxi, kde jsou jejími klienty zejména cizinci, kteří se dostali do spárů afghánského justičního systému. Ten, alespoň podle dokumentu, pracuje poněkud chaoticky, neboť zde nejsou jasně stanovená pravidla pro to, podle jakých norem se v jakých kauzách má vlastně postupovat. Zvykové právo, šaría, psané zákony, jaké známe my, a úmluvy tu stojí vedle sebe a jsou v rukách různých institucí. Jinými slovy – zmatky. Některé kauzy nemají oporu ani ve zvykovém, ani v psaném právu, některé jsou vyloženě absurdní a všude číhá korupce. Nebo bych to možná spíše nazvala lenost a krátkozrakost. Neochota vidět věci jinak a vybočit ze zajetých kolejí. Kimberley Motleyová si určitě zaslouží obdiv za to, co se jí daří. Současně jsem se ale nemohla zbavit dojmu, že je to pro ni pragmatické kariérní rozhodnutí, že to nevychází z její touhy po spravedlnosti nebo touze pomáhat lidem a hájit lidská práva. Což je vlastně možná dobře, jelikož je o to ve své práci výkonnější. Důležité totiž není ani tak, proč to dělá, jako to, že to dělá. Kimberley Motleyová je bývalá královna krásy a černoška. A Američanka. Tahle kombinace, byť to zní určitě nekorektně, byla pro mě poněkud rušivá. Její jednání a i způsob vyjadřování byly takové zvláštně povýšené. Nevím, do jaké míry to je z její strany záměr, protože ji nelze upřít, že to na ty chlápky s bradkami zabíralo, jelikož je to vyvádělo z míry, a do jaké míry je to prostě její osobnost. Sázela bych ale spíš na to druhé. Kimberley Motleyová má také manžela a tři děti, takže část, pro mě možná nejzajímavější, byla věnována i tomu, jak její rozhodnutí ovlivňuje každodenní život její rodiny. Za mě 80%.

Facts: „Motley´s Law“; Dánsko, 2015; režie Nicole Horanyi

zdroj: zde, zde

Nebezpečný svět Rajka Dolečka 

Zástupce českých dokumentů byl pro mě spíše zklamáním, hlavně proto, že z námětu se dalo vytěžit opravdu něco hodně zajímavého. Jako kdyby ale jeho mladá režisérka nevěděla, jaký dokument točí a o čem přesně by měl být. Je to dokument o Rajko Dolečkovi, profesorovi medicíny a expertovi na boj s obezitou, který ještě v devadesáti řídí auto a píše knihy, a jen shodou náhod má blízko k srbskému nacionalismu? Nebo je to hlavně o stínech války v Bosně a Kosovu a dědictví, které zanechala v balkánských národech? Nebo o nebezpečí nacionalismu jako takovém? Těžko říct. Režisérka má bosenské kořeny. Rajko Doleček je blízký přítel generála Ratka Mladiće, stejně jako Radovana Karadžiće a Slobodama Miloševiće. Je obhájcem „srbského pohledu“ na balkánský konflikt, který popírá genocidu v Srebrenici a odsuzuje intervenci a postup NATO a EU. Režisérka prý chtěla pochopit postoj druhé strany, a tak se spolu s tímto zajímavým pánem vydala na Balkán a pak i do Bruselu, kde byl v rámci dlouhého procesu nakonec Ratko Mladić odsouzen a kde si odpykává svůj trest. Rajko Doleček má ve všem jasno a žádné argumenty nepřipouští. Všude s sebou nosí fotografie Mladiće s osobním věnování, každému je v Srbsku ukazuje a s každým se poplácává po zádech. Slečna režisérka ho pak po celou dobu nijak nekonfrontuje, respektive se s ním ani jednou názorově nestřetává. Jen v jedné dvou scénách mu dává najevo, že jí jeho postoj ubližuje. Rajko Doleček je sečtělý vitální pán se smyslem pro humor, který se ale vytrácí ve chvíli, kdy proti němu stojí někdo, kdo jeho pohled na věc nesdílí. V té chvíli zejména vůči mladé režisérce vystupuje až pohrdavě, ve stylu, jsi mladá a pitomá, to, co říkáš, jsou blbosti, čemuž se ona špatně brání, jelikož přeci jenom respektuje jeho věk i životní zkušenost. Proti sobě tak po celou dobu stojí zástupci dvou generací, kdy ta starší názorově utiskuje tu mladší. V té chvíli se sympatie vůči osobě Rajka Dolečka vytrácí a nějak se tím vytratilo i samo sdělení tohoto počinu. Za mě 75%.

Facts: „Nebezpečný svět Rajko Dolečka“; ČR, 2015; režie Kristýna Bartošová

zdroj: zde, zde

Syrská lovestory 

Vítězný snímek z Prahy v režii dokumentaristy Seana McAllistera začíná už v roce 2009, ještě před vypuknutím syrské revoluce a všeho toho, co po ní následovalo. Zejména s ohledem na dnešní situaci a uprchlickou krizi se tenhle počin zdá o to aktuálnější. Klasickou dokumentární formou zde mapuje soužití palestinského aktivisty Ámera a jeho ženy, protivládní syrské aktivistky Raghdy, kteří se poznali ve vězení, skrze díru ve zdi se zamilovali, později se vzali a narodili se jim tři synové. Příběh začíná v době, kdy je Raghda opět ve vězení, neboť napsala knihu kritizující režim Bashara al-Assada. Ámer se stará o děti, organizuje demonstrace a všemi prostředky se snaží dostat svou ženu z vězení. Když revoluce propukne, Raghdu propustí, ale rodina se dostává do bezprostředního ohrožení a je nucena uprchnout do Libanonu. Raghda si ale s sebou nese jak břímě v podobě stesku po rodné zemi, tak břímě psychických jizev, které jí zůstaly jako památka na její věznění. Revoluce v Sýrii přeroste do krvavého a komplikovaného konfliktu a naděje na návrat se vytrácí s každým dnem. Rodina sice dostane politický azyl ve Francii, ale jako rodina přestávají fungovat. Odcizení manželů je fyzicky patrné, trauma z věznění i bezmocnost u Ragdhy vede až k pokusu o sebevraždu. Ámer i synové přijímají Francii za nový domov a budují si zde své místo, Raghda ale nedokáže rezignovat na svou identitu politické aktivistky a nakonec odjíždí do Turecka, kde začne pracovat jako zmocněnkyně exilové syrské vlády. Nejde jen o osobní příběh, ale zejména o pohled na to, jak ti, kteří jsou opravdu nuceni opustit svou zemi, aby si zachránili život, bolestivě vnímají ztrátu vazeb s rodnou zemí a kulturou, jakou bezmoc cítí, když nemohou jakkoli zasáhnout a nezbývá jim než bezmocně sledovat, jak jejich přátelé a lásky umírají, jak se jejich bývalé domovy mění v trosky. Raghda i Ámer nesplňují zažitou představu o muslimech. Oba pijí alkohol, oba kouří, projevují si veřejně lásku a mluví spolu zcela otevřeně. Jejich odcizení není odlišné od toho, které můžeme zažít tady, má ale původ v něčem, co si nezpůsobili a za co nemohou. Přesto nesou následky. Za mě 85%.

Facts: „A Syrian Love Story“; Velká Británie, 2015; režie Sean McAllister

zdroj: zde, zde

Mallory 

Dokument Heleny Třeštíkové, která natočila mimo jiné Katku, příběh narkomanky a její cesty na dno (kteroužto jsem docela pravidelně jeden čas potkávala v Praze), a která tentokrát natočila formou sběrného dokumentu příběh Mallory, narkomanky, která se naopak vydala ze dna vzhůru. Vlastními slovy hlavní protagonistky, nikdy by „nečekala, že to bude tak hustý“. A tím rozhodně nemá na mysli, že by to bylo nějak zábavný. Mallory ještě jako drogově závislá porodila syna, kvůli kterému se rozhodla podstoupit odvykací kůru (ostatně to muselo i její čerstvě narozené miminko) a od té doby se jí daří zůstat „čistá“. Akorát to byl jen začátek, a vlastně spíš ta jednodušší část. Dokument pak sleduje Mallory na její cestě za znovunalezením životní rovnováhy. V jednu chvíli je nucena dát syna na čas do ústavu, jelikož není schopna zajistit jim bydlení a se svým tehdejším partnerem žije půl roku v nepojízdném autě. Obíhá úřady a úředníky, chodí na brigády, spřádá plány, hledá si pořádné zaměstnání a prožívá několik hodně špatných vztahů. Přestože by asi někteří na jejím místě rezignovali, jde dál a po každé ráně osudu se znovu oklepe. Byť by možná mohla všechny ty věci řešit dříve a lépe, důležité je, že je řešit chce a že se snaží. Neustále. Chce pracovat a chce se vzdělávat, chce zužitkovat svou zkušenost bezdomovce i narkomana, aby tím pomohla jiným. A i když mě technicky vzato dokument nijak nenadchnul a postava Mallory mi nebyla nijak zvlášť sympatická, nejde než jí opravdu držet palce, protože na začátku má doslova nic, a přesto z toho dokáže něco vytvořit a stále směřuje vpřed, respektive vzhůru. Mallory si i v těch nejtežších momentech zachovává důstojnost a navzdory vší té mizérii nejvíc celým dokumentem prostupuje to, že má velké srdce a spousty lásky na rozdávání. Za mě 80%.    

Facts: „Mallory“; ČR, 2015; režie Helena Třeštíková

zdroj: zde, zde
 

Sonita 

Téma, které mě vždycky zajímá, jsou ženy a jejich osudy. Jak obyčejné, tak ty výjimečné, které svůj život řídí způsobem, který může inspirovat ostatní. Sonita je právě takovou ženou, přestože je ještě dítě. Sonita je Afghánka, která s částí rodiny uprchla před Talibanem do Íránu. Je jí 15 let a chodí do školy, stejně jako mnoho jejích kamarádek. Je ale trochu jiná v tom, že se chce stát raperkou a upřímně řečeno jí to docela jde. Ve svých verších se vyzpovídává ze svých obav i pocitů bezmocnosti, zejména když je konfrontována s tím, že by stejně jako jiné dívky v Afghánistánu měla podstoupit domluvený sňatek. Tradice v rodné zemi je totiž taková, že nevěsty jsou mladé a ženich za ně platí. Jinými slovy se v Afghánistánu nevěsty prodávají. Za Sonitu by rodina mohla dostat 9000 dolarů. Důvod, proč na sňatek spěchají, je, že její bratr potřebuje oněch 9000 dolarů na nákup své nevěsty. Sonita se proto zeptá režisérky, jestli si jí nechce koupit, když je na prodej. Ten moment je syrový, smutný a plný beznaděje. Už jen rozhovory Sonity a jejích kamarádek ze školy, dvanácti až šestnáctiletých holek, je jako ledová sprcha. Třeba když se jedna druhé ptá, jestli souhlasila se sňatkem s o 18 let starším mužem, kterého nikdy neviděla, hned, nebo až poté, co ji otec a bratr zbili. Až poté, což dokládá už jen pár blednoucích modřin. Nebo když otevřeně projeví závist, že domluvený manžel jedné z nich je starší jen o tři roky. Nebo že už ho ta další viděla a nevypadá zase až tak starý. Těžko říct, jak by se osud Sonity odvíjel, kdyby se režisérka nevzdala nestrannosti a osobně se do příběhu nevložila. I když je Sonita jiná, talentovaná a odhodlaná, obávám se, že by jí to bylo tak nějak k ničemu. Stejně jako všem jejím kamarádkám, které pak nadšeně sdílejí videoklip, který natočila a kterého si všimli ti správní lidé na druhé straně planety. Za mě 90%.  

Facts: „Sonita“; Írán/Německo/Švýcarsko, 2015; režie Rokhsareh Ghaem Maghami  

zdroj: zde, zde