Duben – v divadle si pobudem

Vím, že jsem se na začátku roku dušovala, že letos to bude naopak. Tedy více onoho „sportem ku zdraví“ (blééé) a méně „dneska nemůžu, jdu do divadla (kina, na koncert, party…)“. Ale je teprve jaro, takže mám ještě teoreticky většinu roku, abych statistiku obrátila. Když ono je to těžké. Pokud lezu někam, kde mám ze sebe vydávat jakékoli fyzické výkony, lezu tak přinejmenším bez nadšení. A ten pocit nezmizí ani poté, co už se zase převlékám zpátky do civilu. Sice mám ze sebe vcelku dobrý pocit, že jsem nedělala velkou ostudu, ale jako super příjemný pocit se to stejně popsat nedá. Tedy kromě procházek a malých výletů, ty ale stejně nakonec vždycky skončí někde v kavárně. Když jdu ale třeba do divadla, tak i kdyby se mi tam z nějakého důvodu nechtělo, tak ve chvíli, kdy vstoupím do budovy a zaslechnu ten tolik typický divadelní šelest, hned mám dobrou náladu. I kdyby mě kdovíjak škrtila spodnička a tlačily mě boty. Někdy se sice představení nepovede tak, jak bych si přála, což se mi v dubnu několikrát stalo, ale vždycky mě to naplní nějakými zajímavými pocity, které mi pak vydrží pár dní až hodin. To cvičení většinou vyvolá jen hlad a pocit bolesti svalů, o kterých jsem ani netušila, že je mám :-).

Kdyby, tak a co pak 

„Čtyři barvité výklady temné díry ve zdi.“ Jak už podtitul tohoto divadelního kusu prozrazuje, nebyla to žádná klasika. Vlastně bych řekla, že to bylo takové to divadlo, které by se objevilo ve slovníku pod heslem „intelektuální snobismus“, kterým trpí lidé, kteří mají utkvělou představu, že rozumí umění, na rozdíl od Vás, a budou Vám tvrdit, že červený kruh na bílém plátně má tolik výrazů a vyvolává v nich tolik protichůdných emocí, že jsou tím „úplně zahlceni“, ale že chápou, že tohle není pro každého, rozumějte pro přízemní idioty, jako jste Vy. Já ale aspoň po tomto představení vím, že intelektuálním snobismem netrpím, jelikož jsem tohle divadlo opravdu moc nepochopila. Něco strašně podstatného mi muselo uniknout. Mě a většině sálu, i když samozřejmě určitou představu mám, jako asi každý, ale jsem si téměř jistá, že je úplně mimo. Po představení jsem se totiž dočetla v přiloženém letáčku, že autor si v ní svým jedinečným způsobem pohrává s motivy řemeslnické scény ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Což mě ještě více zmátlo. Ale k mému překvapení to mělo docela zajímavý dopad. Zůstalo to ve Vás totiž opravdu dlouho a postupem času už to nebylo tak bizarní. Parta dělníků opravuje starý dům a jeden z nich náhle zmizí v čerstvě proražené díře ve zdi. Následuje dialog zbývajících tří jeho kolegů, který se změní ve vyprávění tří různorodých příběhů, které spolu vlastně nijak nesouvisí, a pak je tam stále ta díra ve zdi, za níž je velké Nic. To, co je v díře, jsem se ale musela dočíst, i když na pódiu to bylo vlastně velmi sugestivně vysvětleno :-). „A to mi řekla po šesté čárce.“

Facts: „Kdyby, tak, a co pak“; Divadlo Reduta, 2016; autor: Roland Schimmelpfennig, režie: Thomas Zielinski 

Malý rodinný podnik 

„Tak na ten náš malý rodinný podnik.“ Tohle představení je jedna z novinek letošní sezóny v Městském divadle. Prý je to strašně úspěšná komedie, ze které mrazí. Asi jsem šla na něco jiného nebo jsem prostě neměla svůj den. Jak jsem si ale všimla po představení u šaten, nebyla jsem úplně sama, kdo byl z představení trochu zaskočený. Na komedii to nebylo nijak vtipné, na mrazivou komedii to bylo nevybroušené, a na drama to bylo trochu moc estrádní a prostě málo … dramatické. Po technické stránce tomu nic nechybělo. Herci ok, výprava ok, hudba ok. Jen to zásadní podle mě bylo divné. Děj a režie. Příběh vypráví o poctivém otci od rodiny, který převezme vedení podniku svého tchána, který už je trochu senilní a na vedení podniku přestává stačit. Při té příležitosti se mu svěří s podezřením, že někdo z podniku vynáší a prodává jejich know-how a zaúkoluje ho, aby to vyšetřil. A on zjistí, že to dělají všichni členové rodiny, včetně jeho bratra, švagrové, zetě a švagra. Všichni jejich chlebodárce okrádají a neštítí se všech možných leváren. Ze začátku je zaskočený, ale pak se s tím sveze a ještě tomu začne šéfovat. A z jeho dcery se stane feťačka a nikomu to nijak nevadí. Mě na tom, že Vás někdo, komu věříme, vlastní rodina, okrádá a lže Vám, nepřijde nic vtipného. V reálu je to největší ubohost a tady je to vrchol příběhu. Režie tomu nepřidala. Pokud by to totiž bylo od počátku pojato prostě jako černočerná komedie a lá Tarantino, pak by tomu slušel nějaký mrazivý konec, ale tohle bylo pojato jako veselohra a konec vyzněl zcela rozpačitě. Nic mrazivého nebo aktuálního z toho nevyplynulo. Už dlouho se mi nestalo, že bych chtěla jít o přestávce domů.

Facts: „Malý rodinný podnik“; Městské divadlo Brno, 2016; autor: Alan Ayckbourn, režie: Petr Gazdík 

Brouk v hlavě 

„Můj manžel, můj milovaný Viktor Emanuel je mi nevěrný! Ráda bych měla jistotu, ale tu nebudu mít, dokud ho nepřistihnu při činu. Ale jak to udělat?“ 

Do Městského divadla jsem šla tentokrát trochu s obavami. To kvůli tomu poslednímu představení. Ale byla to zbytečná obava. „Brouk v hlavě“ je klasická komediální hra, která si na nic jiného ani nehraje, prostě je to situační estráda, která stojí a padá s tím, jací herci a s jakou vzájemnou chemií se potkají. A tady se potkali osvědčení parťáci. Děj je jednoduchý. Manželka podezřívá manžela z nevěry, svěří se přítelkyni a společně vymyslí plán, jak získat důkazy, jenže plán se samozřejmě zvrtne v řadu komických momentů. Je to fraška, tudíž děj je v podstatě poskládaný z hromady předvídatelných situací. Třeba to, že se všichni vždycky sejdou na stejném místě ve stejný čas. Že dva lidé vypadají tak strašně podobně, že ani manželka nepozná, který z nich je její manžel. Že manžel pozná písmo své ženy bez jakýchkoli pochybností. A tak podobně. Ale funguje to a je to vtipné. Dobré divadlo totiž podle mě je hlavně o tom, aby všechno sedělo. Aby komedie byla komedie a tragédie byla tragédie. Takové ty pokusy o nějaké fúze stylů jsou úplně v pořádku, a osobně je vítám, ale vyžadují mnohem více umu, jinak pak příběh vyzní nejednoznačně a neukotveně. To byl příklad právě třeba „Malého rodinného podniku“, který jsem viděla týden předtím na té stejné scéně. U komedií je pak podle mě ještě důležité, aby se případná improvizace moc nepřeháněla, resp. aby seděla ke hře, době, kdy se hra odehrává a k jazyku inscenace, protože pak je k trapnosti jen krůček. Ale tady všechno sedělo, jak mělo a byl to příjemně strávený večer. „Ale já jsem Boufon, milostivá. Ale Vy jste taky dneska byla u nás, U rozverné kočičky, co? Si Vás pamatuju.“

Facts: „Brouk v hlavě“; Městské divadlo Brno, 1996; autor: Georges Feydeau, režie: Gustav Skála 

Don Quijote 

Na repertoáru Bolshoi Theatre se objevil nový výpravný balet. Don Quijote je podle slavné knižní předlohy od Cervantese. Tedy jenom části – příběhu Kitri a jejího milého. Balet měl premiéru 2. 2. 2016, i když na prknech divadla se uvádí už poněkolikáté. Tentokrát to byl přímý přenos a celé to trvalo skoro tři hodiny. Mělo to tři jednání a musím říct, že první a poslední jednání se mi líbila, to druhé pak bylo nejslabší, což ale neznamená špatné. Pravdou totiž je, že tanečně to bylo prostě skvělé a zejména pak Ekaterina Krysanova v roli Kitri. Podle mě to byl jeden z nejlepších tanečních výkonů, které jsem kdy v baletu viděla. Nechápu, jak dokáže tak pružně skákat nebo jak rychle se dokáže otáčet kolem své osy, aniž by však na chvíli ztratila baletní eleganci. A úsměv. Protože Kitri je postava, která je hodně energická, hodně aktivní a neustále se usmívá. Kdybych byla baletka, určitě bych po takhle živelné roli toužila. Víc, než po všech těch trpících krasavicích. Objevují se tam také španělské tance, které nebyly špatné, a pak cigánské, hlavně ve druhé části, ale těm chyběla ona nutná živočišnost. Co určitě stálo za vidění, byla výprava, protože takhle nákladný balet se jen tak nevidí. Navíc je náročný i na obsazení, je tam opravdu hodně postav a všechny se během představení alespoň jednou převléknou. Bohužel na stránkách ještě nebyly k dispozici fotografie, ale snad dodám časem. Musím říct, že to bylo jedno z nejzajímavějších baletních představení. Letos to už byl poslední přenos, ale pokud kino Art bude uvádět cyklus i příští sezónu, stoprocentně se budu snažit chodit.
Facts: „Don Quijote“; Bolshoi Theatre (přímý přenos Kino Art), 2016; autor: Miguel de Cervantes (podle námětu), choreografie: Marius Petipa, Alexander Gorsky

 
zdroj: zde, zde, zde, zde