Kulturní resty IV. - Doprovodný program

Poslední resty se týkají především koncertů a výstav. Je to tedy spíš takový doprovodný program :-)).

Koncert k sezóně 16/17

Mám sice poněkud zpoždění, ale s ohledem na to, že nová sezóna ještě nezačala, tak to zpoždění nevadí. Koncert byl určen zejména pro všechny milovníky opery, jelikož představil, co se bude během následující sezóny uvádět. Během léta by mělo být Janáčkovo divadlo v rekonstrukci, takže se konec letošní sezóny a možná i začátek té další přesune na pódium Mahenova divadla. To má samozřejmě úplně jiné rozměry i zázemí, takže tomu musel být přizpůsoben i výběr premiér. Aby se představení vešlo nejen na scénu, ale hlavně aby se hudebníci vešli pod scénu. Celý koncert byl spíše v odlehčeném duchu, ale dress code byl zachován pro operu. Orchestr zahrál ukázky z každé z připravovaných premiér a operní sólisté je většinou doprovodily svými výstupy. Následovaly pak kvízové otázky pro publikum, které tímto mohlo na předmětnou premiéru získat volňásky. Já věděla jen jednu odpověď, navíc jsem se styděla zvednout ruku, takže volňásky nemám. Jelikož některé z oper se samozřejmě ještě ani nezačaly zkoušet, jak hudebníci, tak sólisté ještě neměli potřebnou rutinu, a až na výjimky tedy hráli a zpívali přímo podle not. To ale může člověk vytýkat tomuto druhu koncert jen těžko. Takže příští sezónu se bude hrát Káťa Kabanová od Leoše Janáčka, kterou chci vidět, Modrovousův hrad/Očekávání, kterýžto mám v předplatném, stejně jako Čerta a Káču od Antonína Dvořáka a La Giocondu od Amilcareho Ponchielliho. Zejména na La Giocondu se moc těším. Dále bude mít premiéru hra od norské skladatelky Láska na dálku, což je prý poměrně nová opera, ale odehrává se myslím ve 13.století a hlavní postavou je zde zaláskovaný trubadúr. A poslední operou by měl být Hrabě Ory od Rossiniho, kterýmžto bych asi také nepohrdla. Čekala jsem tedy alespoň jednu modernější operu, ale třeba překvapí zpracování některé z klasik.

Facts: „Koncert k sezóně 16/17“; Janáčkovo divadlo (operní dům), 2016

Best of Broadway

Jak už jsem se nejspíš svěřila, nejsem moc velký milovník muzikálů. A to i těch filmových. Až na úplné výjimky si totiž z celého muzikálu zapamatuji v podstatě jen tu jednu profláknutou písničku, navíc jejich děj by často jako klasický celovečerní film neobstál. Výjimkou jsou asi „Vlasy“ a pak „Jesus Christ Superstar“. Jinak je to dost nuda. Zejména je tím vinen Disney a jeho kreslené celovečeráky. Kupříkladu „Ledové království“ je film, který jsem viděla asi rok po jeho premiéře zcela náhodou, když se na něj dívala moje neteř, ale teprve tehdy mi došlo, že písnička „Let it go“, která zněla z rádia úplně všude, je právě z tohohle nenápaditého a nijak zábavného filmu. Ale už je asi nesmrtelná. Když jsem ale měla možnost jet do Prahy na Broadwayské muzikály, zadarmo nutno podotknout, tak jsem si to samozřejmě nemohla nechat ujít. Navíc jsem byla zvědavá, jak to vypadá v O2 Aréně, kde se to konalo a kde jsem k překvapení mnoha nikdy předtím nebyla. A nemohlo to být asi lepší. Měla jsem totiž velké štěstí, že jsem byla v tzv. SkyBoxu, což je taková V.I.P. záležitost s rautem, vlastní obsluhou, vlastním boxem se sedadly, vysoko nad pracující třídou na ploše, kam jinak samozřejmě patřím i já. Byl to ale dárek a dárky se nevracejí ani nekomentují :-)). Nejspíš se tam sice už nikdy nepodívám, tedy do oněch vyšších míst, ale aspoň už vím, kde sedávají generální ředitelé. Samotné představení bylo pěkné. Čtyři broadwayští sólisté zazpívali právě všechny ty profláknuté hity ze všech možných velkých muzikálů od West Side Story, přes Fantoma opery, Evitu, Hello Dolly či Mama Mia až k několika, které u nás moc známé nejsou. A že jim to šlo. Skoro jako mě, když zpívám ve sprše.

Facts: „Best of Broadway“; O2 Arena Praha, 2016

Tiziano Vanitas – Básník obrazu a odstínu krásy

Ještě předtím, než jsem si na jeden večer vyzkoušela, jaké to je být V.I.P., byli jsme se podívat na Pražském hradě, konkrétně jsme šli do Císařské konírny na výstavu obrazů od Tiziana. Tizian je jeden z nejvýznamnějších malířů pozdní renesance, jehož obrazů se nedochovalo mnoho a který prý míchal unikátní odstín červenohnědé barvy, kterým si často barvím vlasy i já. Vynikal do té doby nevídanou realističností a hloubkou. Jednalo se o unikátní výstavu, jelikož se podařilo shromáždit obrazy z různých koutů světa, jak ze soukromých sbírek, tak z galerií a muzeí. Akorát ta naše úžasná kroměřížská arcibiskupská honorace obraz nezapůjčila, což asi o něčem vypovídá. Nevím přesně o čem, ale nic hezkého to není. Výstava obsahovala nejen portréty, které jsou pro Tiziana typické, ale také krajinomalby a tématiku náboženskou, kteroužto bych si nad postel nepověsila (zobrazení stahování z kůže by mi na spánku nepřidalo). Některé obrazy byly vystaveny v několika verzích, to jak vedle originálu vznikaly jeho kopie, které jsou ale technicky vzato stále brány jako originály, neboť jejich autorem byl Tizian, případně některý z jeho žáků. Hlavním obrazem byla Vanitas, obraz ženy, která si češe vlasy a představuje prý alegorii marnosti. Mě se ale vždycky nejvíc líbil obraz ženy, která má na hlavě věnec z květin. Dívat se zblízka na obrazy staré stovky let je vždycky zvláštní pocit. Jeden si připadá maličký a každý obraz jakoby se před očima zvětšoval. Byla ale škoda, že jich tam nebylo přeci jenom víc.

Facts: „Tiziano – Vanitas. Básník obeazu a odstínů krásy“; Císařská konírna Pražského hradu (výstavní sál), 2016

DIVA v rytmu zrozená

DIVA jsou divadelní ceny, které se každoročně předávají v rámci Národního divadla v Brně. Je to hlavně cena divácká, jelikož výsledky jsou záležitostí diváckého hlasování. Hlasovala jsem i já, stejně jako loni a předloni. A i tentokrát mi někteří ocenění vyšli. Třeba Erika Wakizono v kategorii nejlepší taneční výkon v baletu nebo Martin Siničák za nejlepší herecký výkon v činohře. Abych se přiznala, ty výsledky pro mě moc důležité nejsou, i když mi bylo líto, že nejlepší operou nebyly vyhlášeny Hry o Marii. Na stranu druhou jsem vítěznou Její pastorkyňu neviděla, takže by moje námitky byly trochu mimo mísu. Celý večer se nesl v duchu Saturnina a swingu, večerem provázel hostující Ondřej Havelka a Martin Siničák mu sekundoval v roli Saturnina. Zbývající postavy ze Saturnina pak vstupovali do děje prostřednictvím krátkých scének nebo písniček a doprovázela je přímo na pódiu swingová kapela. Musím říct, že mě Ondřej Havelka jako průvodce zase až tak nenadchl, ale nakonec to bylo zábavné a docela příjemné. Akorát mě dost zklamalo, že na to, jak byl lístek drahý, vůbec zde o přestávce nebyl žádný doprovodný program a hlavně vůbec žádné občerstvení v ceně. Zní to ode mě sice trochu snobsky, ale pouze to porovnávám s loňským rokem, který byl v režii baletu Národního divadla. Tak zase za rok.

Facts: „DIVA k rytmu zrozená“; Mahenovo divadlo, 2016

zdroj: zde, zde, zde,