Kulturní resty II. – Dráma a komédie … a tragédie

Je neděle večer a já jsem dneska po strašně dlouhé době prožila neděli od slova „nedělat“. Prostě jsem si jen četla v posteli, v mojí nové ložnici a nic mi nechybělo. Tenhle den jsem si plánovala už dlouho. Technicky vzato jsem si plánovala den bez plánů. Takový, kdy se nebudu muset budit na čas, nebudu muset nikam jít, nic vařit, uklízet nebo prát. Prostě jen odpočívat. Dokonce jsem si včera koupila i krásnou kytičku růží. V Lídlu, ve večerním výprodeji za 25 Kč. Tomu se nedalo odolat. Ale teď zpátky k restům. Tentokrát jen těm divadelním. 

Splašené nůžky 

„Došlo k vraždě. A je jen na Vás, Vážení diváci, aby vrah neunikl nepotrestán. Dnes večer se stanete detektivy a společnými silami vraha odhalíme.“ 

Nazvala bych to interaktivní představení. Splašené nůžky jsou totiž komedie a detektivka v jednom. V první části se nám představí všechny postavy a kadeřnický salón „Splašené nůžky“ na Lidické ulici v Brně, kde shodou náhod dojde k vraždě. Tedy v bytě nad salónem, kde žila slavná, byť poněkud excentrická pianistka a majitelka domu v jednom. A zdá se, že každá z postav je za ten její předčasný skon ráda, respektive nikomu ta stará babizna scházet nebude. Jenže kdo je vrah? Je tu majitel salónu, emotivní gay se slabostí pro divadlo, jeho mladá asistentka s bohatým osobním životem, bohatá a znuděná klientka s malým tajemstvím a nijak sympatický majitel zastavárny na Bratislavské se škraloupem v trestním rejstříku. A dva detektivové, kteří se to snaží celé rozmotat. V druhé půli už je do celého vyšetřování zapojeno publikum. Může pokládat otázky, přehrávají se znovu scénky, tak jak si je postavy zapamatovaly, případně publikum, objevují se nové stopy a usvědčuje se vrah. Ten je pokaždé jiný, respektive je na divácích, kdo podle nich měl nejen motiv, ale i příležitost. Musím říct, že navzdory pěkně ošklivému nachlazení, jsem se bavila. Vtipné bylo i to, že v publiku byl pán z Kriminalistického ústavu, který vysvětlil, proč důkazy krevních stop nemohou obstát, a proč DNA nelze vyhodnotit za jedno odpoledne. Bylo to docela vtipné zpestření, ale oba detektivové (Isteník, Blahuta) si vedli skvěle a celou tu improvizaci ukočírovali bez větších zádrhelů. Jak mám někdy k Městskému divadlu výhrady, tohle se mi líbilo.

Facts: „Splašené nůžky“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2015; autor: Paul Pörtner, režie: Mikoláš Tyc 

Charleyova teta 

„Já jsem Charleyova teta. Z Brazílie. Z pravlasti opic.“

Hru „Charleyova teta“ znám z černobílého záznamu divadelního představení s Miroslavem Horníčkem. Ten je z roku 1969 a oplývá trefnou komikou a laskavým humorem. Dva čerství absolventi Oxfordu, Charlie a Jack, mají sice prestižní školu, ale jinak to s nimi moc slavné není. Zatíženi studentskými dluhy se snaží udělat dojem na dívky svého srdce, které jsou shodou náhod obě chráněnky poněkud impulzivního strýčka. Proto se oba hoši rozhodnou předstírat, že jim garde na jejich schůzce bude dělat Charleyova teta, která by sice opravdu měla přijet, ale možná taky ne, takže za ní na poslední chvíli zaskočí jejich spolužák Babberley, který si původně přišel jen „vypůjčit“ nějaké šampaňské. Je to jedna z nejvtipnějších divadelních her, takže jsem byla zvědavá, jak si s tím poradili v Městském divadle. A bohužel jsem z toho byla docela zklamaná. Nejde snad o to, že by tomu technicky vzato něco chybělo, ale postrádalo to onen laskavý a přitom trefný humor. Prostě se mi zvolání „no ty vole“ či podobně nezdálo na místě, přičemž fyzická mimika se mi chvílemi taky zdála trochu přehnaná. Ale zcela jistě jsem byla v menšině, protože diváci si to celé užívali s vysmátými tvářemi. A to je u komedií to nejdůležitější. Na mě toho bylo ale chvílemi přece jen trochu moc, hlavně v druhé půli. Hra je totiž navíc docela dlouhá, ale je vtipná sama o sobě, takže za návštěvu stojí. I s tím přeslazeným a příliš dokonalým koncem :-). „Já už si ani nepamatuji, že jsem někdy nebyl ženská.“ 

Facts: „Charleyova teta“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2007; autor: Brandon Thomas, režie: Gustav Skála 

Veroničin pokoj 

„Já nejsem Veronika. Já jsem Susan. … Vy to na mě hrajete, viďte? To je všechno jenom hra, že? … Já nejsem Veronika. Nejsem.“ 

Na tohle divadelní představení jsem se opravdu hodně těšila. Lístek jsem dostala od kamarádky k Vánocům a na nějakou dobu to bude naše poslední společné divadlo, jelikož teď bude mít jiné starosti, kdy po večerech bude dělat úplně jiné věci J. Mám za ní velkou radost. Ale zpátky k divadlu. Podtitul zní „Mrazivý horor – nebo rozštěp duše, z něhož mrazí neméně?“, takže jsem čekala, že celé to bude o tom, zda Veronika je opravdu Veronika, a další postavy ji budou přesvědčovat o tom, že je, či není, a na mě coby divákovi bude se rozhodnout, jak to opravdu je. No tak tohle se splnilo asi z poloviny. Pointa totiž nakonec byla v něčem úplně jiném, což bych za jiných okolností určitě uvítala jako příjemný zvrat. Ale bohužel tahle pointa nebyla nic pro mě. Nejsem totiž fanda velkých rodinných tajemství, incestních vztahů a psychického násilí. A toho tam nakonec bylo opravdu hodně. Ale byla to strašná škoda, protože to mohlo být opravdu skvělé. Všichni herci byli obsazeni výborně, především Ivana Hloužková a Magdaléna Tkačíková. Scéna byla nápaditě jednoduchá, opravdu to byl jen jeden pokoj zakrytý záclonou. Jen škoda, že ta zápletka byla taková divná. 

Facts: „Veroničin pokoj“; Národní divadlo Brno (Reduta), 2015; autor: Ira Levin, režie: Dodo Gombár 

Petrolejové lampy 

„Ty máš les, pušku a psa - a já budu mít děťátko!“ 

Někdy je divadlo náročné, protože Vám úplně zaleze pod kůži. To byl pro mě případ u novinky Mahenova divadla, kterou jsem navštívila v rámci studentských úterků. Rozhodně jedna z nejlepších věcí, kterou jsem zde viděla. Příběh Štěpánky alias Štěpky, stárnoucí dívky s optimistickým a současně romantickým pohledem na svět, která je jedinou dcerou stavitele a váženého občana Jilemnice, maloměsta, kde každý ví o každém všechno. Touží po lásce, rodině a mateřství, ale řady nápadníků postupně prořídají a ona se nechce smířit s tím, že jí láska nepotká. Když jí pak požádá o ruku její vlastní bratranec Pavel, vysloužilý důstojník s pověstí sukničkáře a s dluhy, jeho žádost o ruku přijme s nadějí, byť tuší, že víc než ona ho lákají peníze, které přinese na grunt. Ale i tak neztrácí nadhled, optimismus a svou životní sílu. Ani poté, co vyjde najevo, že Pavla dohnaly hříchy mládí v podobě syfilidy, kterážto zmaří i její poslední naděje na to stát se matkou. Vyzdvihla bych zejména herecké výkony ústřední dvojice (Hana Tomáš Briešťanská, Martin Siničák), kteří jsou oba opravdu skvělí. Oba jdou ve svých rolích takříkajíc až na krev. Stejně tak dobře jim ale sekundují i další postavy a těžko bych našla někoho, kdo by mi do obrázku celkově nezapadal. Scéna byla zajímavě řešená a využívala otočné části pódia, kde se střídaly scény, aniž by někde rušila přítomnost kulisáků. Také byly díky tomu přechody mezi jednotlivými scénami rychlé, a i když mi to zpočátku připadalo rušivé, rychle si na to člověk zvykl. Hlavně díky výpravě, jelikož ta byla úplně úžasná. Příběh se odehrává kolem roku 1900 a kostýmy a doplňky jako dětské kočárky jsou naprosto dokonalé. Jen stále netuším, proč se to jmenuje Petrolejové lampy. Byla tam totiž asi jenom jedna… 

Facts: „Petrolejové lampy“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2016; autor: Jaroslav Havlíček, režie: Martin Glazer 

Spartakus 

„Nejslavnější mužský balet.“ 

Před pár lety vznikl televizní seriál Spartakus, který na příběh hrdiny nahlížel poněkud brutálním způsobem. Ne snad, že bych si myslela, že to byla nějaká romantická doba, ale násilí, otevřené sexuální scény a zhýralost Říma tu byly vyexponované nad uvěřitelnou míru. Přesto se mi seriál líbil, neboť v něm byli jen samí krásní lidé J. Balet Spartakus má ale přeci jenom trochu jiný náboj. Nicméně o mladé krásné lidi tu také není nouze, jelikož by to nikdo starší neodskákal. A když říkám odskákat, opravdu tím myslím skoky, kterých tu je požehnaně. Je to nejslavnější mužský balet, což znamená, že celá choreografie je tomu uzpůsobena a ženské role jsou zde jen jako doplněk. Ve většině baletů je to právě naopak. Baletky tančí a baleťáci jim v mnoha případech dělají jen nosiče. Hlavní hrdina si pak střihne nějaké to pas de deux a má vystaráno. Tady jsou ale na scéně až na pár výjimek jenom chlapi, ať už v rolích Římanů nebo otroků. Jinak v příběhu jsou hlavní role dvě – Sparkatus a pak jeho protivník, římský generál Crassus. Musím přiznat, že jeho role se mi líbila víc, přestože je to v příběhu zloduch. Jelikož do Prahy do Národního divadla asi nepojedu a pochybuji, že by zrovna tenhle kus dávali v blízké době v Brně, jsem ráda, že ho Bolshoi Theatre uvedl v rámci přímých přenosů. Je to totiž klasika, kterou by měl každý milovník baletu vidět :-). 

Facts: „Spartakus“; Bolshoi Theatre (Kino Art – přímý přenos), 1968; autor hudby: Aram Khachaturyan, choreografie: Jurij Grigorovič 

zdroj: zdroj, zdroj, zdroj, zdroj, zdroj