Dubnová filmová vichřice beznaděje, naděje a hlavně se zvířátky

V dubnu jsem byla v kině několikrát a bylo to tak trochu na střídačku. Jednou to bylo něco vážného, podruhé to bylo spíš něco oddychového. Musím se přiznat, že jsem měla už všech těch depresivních filmů a dokumentů z poslední doby dost. Takže jsem zašla i na filmy, na které bych jinak asi do kina nešla. Až na film v rámci filmového klubu se jednalo v podstatě o premiéry za posledních pár týdnů.

Leviatan 

„Ty žádná práva nemáš, neměls, a nikdy mít nebudeš.“ My Češi prý máme v povaze si neustále na něco a někoho stěžovat. Přitom prý nemáme v podstatě důvod, ale rádi se srovnáváme s těmi, co se mají líp. Proto by mělo být pro každého chronického stěžovatele povinností podívat se na nejnovější počin Andreje Zvjaginceva, aby viděl, jaké to je mít se pro změnu hůř. Leviatan je ruský snímek, který jsem viděla v rámci filmového klubu ve stejný týden, co skončil festival „Jeden svět“. Byla to taková studená sprcha na závěr. Snímek z oblasti severozápadního Ruska, kde tak nějak chcípl pes, ale pro našince je to domov, který nechtějí opustit, jelikož kořeny jsou kořeny.  Hlavní postavou je Kolja, opravář aut, který vlastní rodinný dům v zátočině řeky, kde žije se synem a svou mladou ženou. Dostává se do sporu s místní samosprávou v čele se starostou, který chce v zájmu vyšší věci pozemek patřící Koljově rodině po generace vyvlastnit za pád drobných. Kolja se s pomocí svého dávného přítele, právníka z Moskvy, brání soudní cestou, ale vede nerovný zápas s korupcí a politikou, v rámci níž na spravedlnost a malého člověka nezbývá místo. Kolja tak zjišťuje, že vždycky může být ještě hůř. „Jsme nevinní, dokud se neprokáže vina. Ale kdo to bude dokazovat? A komu vlastně?“ Musím říct, že mě film celkově hodně příjemně překvapil, přestože v sobě toho moc pozitivního, ale hlavně optimistického nemá. Je ale natočený skvěle, ať už jde o herce, výpravu, nebo hlavně kameru. Realita dnešního Ruska, ruský naturel i zvláštní spojení člověka s místem, kde zapustil kořeny, stejně jako beznaděj, kterou jsem si s Ruskem tak nějak vždycky spojovala.  „Co si dáš, Koljo?“ „Vodku, co jiného. Dvě.“ 

Facts: „Leviathan“; Rusko, 2014; režie Andrej Zvjagincev

Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti 

„Největší gladiátorský zápas v dějinách lidstva. Bůh proti člověku. Den proti noci.“ 

Tahle slova pronáší Lex Luthor alias hlavní padouch. Tady má podobu frackovité a trochu psychopatické máničky. Vím, že patří k Supermanovi, kde kuje všechny ty složité a překombinované plány na ovládnutí světa nebo tak něco. Tady ale byl jeho cílem souboj Supermana z Metropolisu (město) s Batmanen z Gothamu (jiné město). Z filmu se zdá, že jsou přes řeku, něco jako Buda a Pešť. Superman je z Kryptonu, cizí planety, což z něj dělá mimozemšťana s vizáží modela z reklamy na Gucciho, ten druhý, Batman, je milionář ve středních letech s podzimní depkou, který inkognito hájí spravedlnost v kostýmu na Halloween. Batman je na Supermana naštvaný, jelikož při posledním střetu s emzákem z vesmíru při obraně Metropolisu srovnal polovina města se zemí. Jinými slovy umřelo hodně lidí a pobořilo se hodně domů, což se dotklo Batmanova porfolia. Když Lex Luthor vyhodí do vzduchu Capitol (alespoň myslím, že to byl Capitol), unese Supermanovu adoptivní matku a oživí jakousi galaktickou příšeru, zdá se, že dosáhne svého vysněného souboje. Ale protože tohle je podle komiksu o dvou superhrdinech, po chvíli vzájemného pošťuchování se ti dva spojí a tu galaktickou potvoru zdolají. Pomůže jim ještě Wonder Woman, která se tam sice během filmu ochomýtá, ale nic zásadního se o ní nedozvíme. Je jen předzvěstí dalších pokračování, kde se objeví i další postavy tohoto univerza, jako je třeba Aquaman. A Superman umře. Ale asi ne tak úplně. Po všech těch dokumentech a náročných filmech to byl parádní oddych, i když jsem po většinu času ani moc netušila, co se to na plátně vlastně odehrává. Ani Supermana, ani Batmana nemám nijak ráda, předchozího Supermana jsem neviděla, Nolanovi filmy sice ano, ale na rozdíl od obecného názoru, je nepovažuji za nic převratného. Tady se mi ale v podání Bena Afflecka líbil. Dalšího Supermana možná vynechám, ale samostatný film s Affleckem by nemusel být špatný. Zejména pokud by si ho sám režíroval. Za mě 80%, jak říkám fajn oddych. „Znáte tu nejstarší lež Ameriky? … Moc může být nevinná.“ 

Facts: „Batman vs. Superman: Dawn of Justice“; US, 2016; režie Zack Snyder 

Já, Olga Hepnarová

„Vážení, prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Po třináct let vyrůstám v pařátech takzvané dobré rodiny. Jsem bita a týrána. Oběť dospělých a hračka školních dětí. Mám přezdívky: dračice, mumie, nalomený anděl, spící panna. Moji trapiči jsou nemilosrdní. Jsem zrůdný člen stáda a černá ovce rodiny. Nemám přítele a nikdy mít nebudu. Upadám v zoufalství. A výsledek? Útěky ze školy, z domova, ze života.“ Co bych asi měla napsat o filmu, který se snaží zmapovat jeden tragický život s tragickým koncem? Příběh poslední popravené ženy na území bývalého Československa je režisérskou prvotinou a musím říci, že velice povedenou. Na filmu pracoval i můj bráška, ale to se do hodnocení nepromítá :-). Snímek je černobílý a artový. To znamená statické a dlouhé záběry, minimum dialogů a úspora gest. Měla jsem trochu dilema, zda na film o masovém vrahovi jít či ne, jelikož nejsem zastáncem toho, že by se o nich měli točit filmy a dostávalo se jim tak pozornosti. Podle mě si to ti lidé nezaslouží, zejména tehdy, pokud na své činy byli pyšní. Ale tenhle snímek naštěstí žádnou glorifikací není, činu jako takovému je věnováno jen málo času, spíše se snímek soustředí na to, co k tomu vedlo. Tam to bohužel autoři trochu nedotáhli, jelikož se kupříkladu až moc zaobírají její homosexualitou, přičemž další aspekty, jako její rodinu, spíše opomíjí. Z celého filmu není jasné, zda se jí opravdu všechno to, co tvrdila, dělo či nikoli. Tak jako tak si myslím, že v dnešní době by se jí dostalo pomoci dřív, ne by se k něčemu takovému odhodlala. „Toto je můj rozsudek. Já, Olga Hepnarová, oběť Vaší bestiality, odsuzuji Vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že můj život je za x lidí málo.“  Za mě 80%. 

Facts: „Já Olga Hepnarová“; ČR, 2015; režie Tomáš Weinreb, Petr Kazda

Lovec: Zimní válka 

„Pokud hledáte příběh o Sněhurce, objevíte příběh, co se stal mnohem dříve.“ 

Takže příběh o Sněhurce znám. Je to o holce, co sdílí domácnost se sedmi malými chlápky s legračními jmény, zpívá a tančí s lesními zvířátky a pak jí zavřou do skleněné rakve … nebo to byla Šípková Růženka? Vlastně to je jedno, protože tohle je úplně jiná verze, ve stylu Maleficent (aneb "Zloba – královna černé magie"), což byla dost tragédie. Navíc je to sequel a současně i prequel k filmu „Sněhurka a Lovec“ z roku 2012, který se technicky vzato zařazuje mezi začátek a konec. Ale vlastně to máte jedno. Já to neviděla a vůbec to nevadilo. Protože je to taková fantasy, něco mezi Hrou o trůny, Pánem prstenů a telenovelou, takže se zorientujete poměrně rychle. Je to příběh onoho Lovce z prvního dílu, kde byl spíš jen vedlejší postavou, a sestry hlavní záporačky z prvního dílu, která stejně jako všichni záporáci v tomhle světě touží po Kouzelném zrcadle - „Zrcadlo zrcadlo řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější.“ Ano, po tomhle zrcadle. Ve kterém se mimochodem neuvidíte, jelikož je ze zlata, ale to je vedlejší. Má to nádherné kostýmy, na které se kamera velmi často zaměřuje, mužské postavy, které jsou většinou docela vtipné, ženské postavy, které až na jednu trpaslici, nejsou vtipné vůbec, CGI triky, které jsou někdy povedené a někdy vypadají nedodělaně a… No a Lovce hraje Chris Hemsworth, takže to mi docela stačilo, ostatně mě by stačilo, i kdyby si na plátně hodinu četl noviny. A k žádné válce tam vůbec nedojde. Nebo mi něco uniklo. Je to dost tragédie, ale za toho Chrise 75%, protože je to můj blog a můžu si tu dělat, co chci :-)).    

Facts: „The Hunstman Winter´s War“; USA, 2016; režie Cedrik Nicolas-Troyan 

Ty kostýmy jsou vážně boží.

Příběh lesa 

„Stačí pár stupňů navíc a svět se dočista změní. Rodí se zlatá éra lesa. Rodí se roční období.“ 

Není nad to, jít do kina s malými dětmi. S cizími malými dětmi, jako jsme to trochu neprozřetelně udělali minulou neděli. Přitom ten film pro ty malé děti opravdu nebyl. Byl o lese a každý dospělý ví, že v lese je to někdy pěkné drama. Troufám si tvrdit, že i krvavé. Pár dětí pobrekávalo, ale většina to tu hodinu a půl stěží vydržela. Ty mladší zejména hlasitě dávali najevo, že by raději přepnuli program. Hlava mi nebere, proč je rodiče poté, co dítě už asi potřicáté prohlásí, že chce domů, domů nejdou. Mně by tím rozhodně udělali radost. No nic. „Příběh lesa“ je od tvůrců „Ptačího světa“ a „Mikrokosmu“, a v podstatě se jedná o celovečerní přírodovědný dokument. A stejně jako ty předešlé je velmi povedený. Je doprovázený komentářem, v české verzi je vypravěčem Tomáš Hanák, ale není to rušivé. Na rozdíl od někdy trochu dětinského komentáře u Aldabry (recenze zde), to bylo k věci. Je krásně natočený, se záběry, které chvílemi berou dech a člověk si říká, jak se jim to povedlo zachytit. Rys lovící liščata, zápasící divocí koně, smečka vlků na lovu, čerstvě narozený kolouch zkoumající okolí, ptáci a hraboši, divoká prasata rochnící se v bahně, liška škrtící se v pytláském oku. Film zachycuje i změny, které se díky lidskému pokroku s lesy udály. Nevypadají moc hezky, ale závěr je optimistický, a byť působí trochu jako agitka, ta nedotčenost lesa na úplném začátku měla úžasné kouzlo. Za mě 85%. 

Facts: „Les Saisons“; Francie, 2015; režie Jacques Perrin, Jacques Cluzaud  

zdroj: zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde