Bloudění po Brně, problémy se svatbou a Malá mořská víla po česku

Polovina prvního měsíce nového roku je za mnou. Špatně spím, vlastně úplně strašně špatně, taky jsem si prožila povinnou chřipku, přestála jednu opravdu nechutnou migrénu, ještě se nepřinutila zajít do tělocvičny, namohla si na tancování rameno a v práci se ještě nevypořádala s nedodělky z minulého roku. Jo a taky mi přestal fungovat fén. Takže je všechno více méně v pořádku 😎. Protože jinak se mi daří fajn. 

Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka
„Já jsem se prosím asi ztratil.“ „A jak se ráčíte jmenovat, mladý pane?“ „Jakub.“ „A kde bydlíte, pane Jakube?“ „V Brně.“  

To si jeden pětiletý kluk jménem Jakub, co ještě neumí psát a číst, hrál s tatínkem na letiště, a nějak se přitom ztratil. A byl zrovna Štědrý den a on namísto toho, aby utíkal co nejrychleji domů, začal se courat po Brně, a přitom potkal spousty zajímavých postaviček. Třeba holčičku se zápalkami, posledního lampáře na chůdách, poštovního doručovatele s koníkem, který mluví, čerty, co válejí sudy a soudruhy strážníky, co chtěli vědět, kde v tom Brně bydlí. „Chlapce našel soudruh nestraník Klement.“ Ale jemu se domů moc nechtělo. Tahle klasika Divadla v Dlouhé se nově objevila na repertoáru Mahenova divadla a myslím, že se moc povedla. Příběh odehrávající se v 60.letech je vtipný a pro většinu z nás dříve narozených současně velmi nostalgický (byť já se narodila až o dvě desetiletí později 😊). Na jevišti zazněly vánoční koledy, stejně jako hity Václava Neckáře a dalších populárních hvězd, a to všechno živě. Nejvtipnější mi přišli příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří na služebně na Štědrý den večeří sardinky v oleji a provádějí výslech pětiletého kluka, který je úplně zklamaný z toho, že je ten jejich vánoční stromeček skládací. „Sardinky to mají těžší než kapři. I když plavou i po smrti. Ale jen v oleji.“ V divadle byla spousta dětí, ale zdálo se mi, že právě díky všemu tomu retru si divadlo nejvíc přeci jen užívali ti, kdo pochopili všechny narážky a vybavili si svoje vlastní dětské vánoční zážitky.

Facts: „Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka“; Mahenovo divadlo (NdB), 2016; autor: Ludvík Aškenazy, Jan Borna, režie: Martin Františák 

Milena má problém

„No já nevím, Miluško. Jak vypadá hezký manželství? To máš těžký, no.“  

K Vánocům jsem dostala lístky na představení, které má pro mě skrytý vtip. Ten se trochu těžko vysvětluje, pokud někdo nezná vedoucí mojí kanceláře, která má s hlavní hrdinkou shodné křestní jméno. S kolegyněmi jsme si říkaly, že bychom ji mohly lístek koupit k Vánocům, ale nakonec jsem ho dostala já 😎. Příběh jako takový nemá ale s paní Milenou společného nic. Je to one woman show s místem pro klavírní doprovod. Ve hře hraje sama autorka a v podstatě je o tom, že Milena se má vdávat, ale nějak si není úplně jistá, zda do toho opravdu chce jít, a proto se s různýma otázkama obrací na všechny ženy ve svém životě. Na mámu, na babičku, na sestru, na kamarádky a na nevlastní matku. Chce vědět, jak se vlastně pozná dobré manželství, jak má na té mužské osobě vedle sebe zapracovat, aby po sobě uklízela, jestli zamilovanost pomine a co má dělat, když vlastně nechce jen vařit, prát, žehlit, uklízet, umývat podlahy, umývat záchod, prostě být žena v domácnosti. A chtěla by na všechny svoje otázky najít odpověď předtím, než řekne „ano“. Musím říct, že jsem se vcelku dobře bavila, zejména při rozhovorech s maminkou a babičkou, protože tam jsem poznala pár lidí ze svého okolí, a kamarádky taky byly docela výstižné. Jenže tomu něco chybělo. Dělat divadlo sám, stát na scéně a nemít parťáky je určitě náročnější, než když má člověk oporu v někom dalším. Ale je taky zapotřebí velké charisma, aby to člověk sám utáhl. A tady byl asi kámen úrazu, protože hlavní představitelka sice byla sympatická, ale kdyby to sehrál někdo s výraznější osobností, třeba někdo jako byla Eva Holubová ve Hvězdě, bylo by to představení par excellence. „Nemyje nádobí! Jako vůbec nikdy! Jak si mám někoho takovýho vzít?“ 

Facts: „Milena má problém“; Divadlo Bolka Polívky, 2016; autor: Šárka Vaculíková, režie: Šárka Vaculíková

Rusalka 

„Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidí, po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí. Měsíčku, postůj chvíli, řekni mi, kde je můj milý.“ 

Je to hudbou? Je to zpěvem? Tou lehce noblesní atmosférou? Kultivovaným projevem publika? Asi všechno dohromady. Operu mám prostě raději a raději. A jsem náročnější a náročnější, ale i otevřenější různým novým pojetím a neokoukaným provedením. Nové zpracování Rusalky Národním divadlem Brno v režii Vladimíra Morávka, dlouholetého režiséra Klicperova divadla v Hradci Králové a Husy na provázku v Brně, je právě takovým „trochu jiným provedením“. Evokovala mi obrázky ze starých pověstí českých, ruské pohádky a severské příběhy o tajemných jezerech a skřítcích. A nejvíc ze všeho mi to připomínalo zpívanou verzi klasického provedení Labutího jezera. A to bylo dobře, protože Rusalka je v podstatě česká verze Malé mořské víly, což je v podstatě taková Bílá labuť 😉. Vladimír Morávek tu pracoval nejen s klasickými kulisami, ale i s promítacím plátnem nebo světélkujícími tyčemi. Z hlediska formy by to možná nebyl ten pravý kus pro nováčka v opeře, ale ta hudba je prostě geniální. Dvořákovy Slovanské tance jsou moje oblíbená záležitost a tady je to hodně podobné. I když jsem stran hudby naprostý nevzdělanec, tohle je prostě krása. Pavla Vykopalová v roli Rusalky byla jako vždy skvělá, a naprosto mě nadchnul představitel prince Peter Berger. Celá Rusalka je taková lyrická, zpívaná vysoko, jako kdyby člověk poslouchal meziválečné zpěvačky. Jen je to tedy opera 😅. Byla jsem nadšená. Předtím jsme si ještě zašli na running sushi a to bylo taky bezva. Co víc si přát?

Facts: „Rusalka“; Janáčkovo divadlo (NdB), 2012; autor: Antonín Dvořák, libreto: Jaroslav Kvapil, režie: Vladimír Morávek  

 

zdroj: zde, zde, zde