Valentinská srdíčka a olympijské kruhy

Zrovna probíhá olympiáda. A v pátek je svátek sv. Valentýna. Jedná se o dvě zásadní události tohoto týdne. Jednu z nich nemám v oblibě, druhou v určitých aspektech příliš nechápu. Schválně co k čemu patří.

www.ceskenoviny.cz

Olympijskou myšlenku ctím. I heslo „sportem k trvalé invaliditě“. Tohle všechno je mi jasné. Nejlepší sportovci světa na jednom místě se střetávají v touze být tím, komu přes hlavu přetáhnou mašli s medailí, kterážto pro většinu z nich představuje špičku jejich dosavadní snahy přeměnit se v lidskou verzi supermana. Co tak úplně nechápu, je to šílenství kolem. Konkrétně to, které rozpoutávají fanoušci, resp. lidé, kteří se okamžikem zapálení olympijského ohně mění v odborníky na všechny druhy sportu, aniž by se zvedli z křesla. A zejména pak to skryté „my“. Určitá míra sounáležitosti s vlastní zemí i národem je zdravá a prospěšná. Pokud to ale začíná být osobní, a potažmo i útočné vůči jiným, tak je zle. Ani samotné hry se tomu úplně nevyhnou, když kupříkladu izraelští a palestinští sportovci odmítnou trénovat na stejných matracích nebo když se při slavnostním průvodu mezi Severní a Jižní Koreu musí mimo abecedu nacpat ještě nějaký jiný stát. Třeba Barbados. Fandění je bezva věc a v podstatě proti němu nic nemám. Jen by podle mě nemělo mít odér nacionalismu a zejména pak nesmí trpět nedostatkem soudnosti. Zrovna dneska jsem to vyslechla cestou domů v MHD, když tři vysokoškoláci rozcupovali nejen sportovce, ale i všechny rozhodčí, novináře a komentátory, aby to zakončili tím, že „když na to nemaj, ať tam k…a nelezou“. Důvod jejich hněvu z toho všeho vlastně ani nebyl jasný. Možná jsem trochu divná, ale nefandím státům, nýbrž těm jednotlivým tvářím. A nejspíš jsem úplně divná, protože jim fandím všem. Přistihla jsem se, že je mi většinou zcela jedno, kdo vyhrál a kdo prohrál. Ta tajná radost, že se Rusákům nebo Američanům zase až tak nedaří, nebo že máme víc medailí, než mají Slováci, je mi dost cizí. Taky nemůžu koukat na přímé přenosy. To napětí je příliš veliké. Ne z toho jak to dopadne a kdo si odnese salátovou mísu či plaketu v pouzdře, ale z toho, že někdo spadne, nabourá, zlomí si vaz či ho zlomí nervozita a jeho sen v tu chvíli skončí. Preferuji záznamy. Vím, jak to dopadlo a tak se můžu soustředit na to, jak to probíhalo. Ale uznávám, že jsem v menšině, protože pro správné fandy je zásadní ten stoupající adrenalin. Mě naprosto pozitivně uspokojuje fakt, že to ti sportovci přežili.

www.srdce.estranky.cz

Proč lidé slaví Valentýna, chápu naopak dobře. Lidé mají prostě rádi růžovou. Tak to je. A na sv. Valentýna se k ní mohou hlásit, což za jiných okolností moc nedělají, zejména pak muži. Jsem přesvědčena o tom, že je to barva, o které muži tajně sní. O růžových košilích, trenkách a ponožkách. Jen to nechtějí přiznat. Růžové totiž není nikdy dost. Je to parádní barva, a to ve všech odstínech. Taky je ale chudák trochu zkompromitovaná tím, že se do ní nejčastěji oblékají baculatá mimina zejména ženského rodu a panenka Barbie. A pravdou je, že většina lidí nejspíše nijak moc netouží po tom být ve skupině s batolaty a plastikovými panenkami nereálných proporcí. Já osobně mám růžovou opravdu ráda, ale sv. Valentýna už moc ne. Možná proto, že je to právě takové to baculaté mimino, navíc ozbrojené lukem a šípem. Batolata třímající v rukou střelné zbraně jakéhokoli druhu mi nepřipadají až tak roztomilá. Navíc to musí dost bolet, když se Vám zaryje šíp třeba do zadnice, natož do srdce. O mušce takového caparta si totiž nedělám velké iluze. Valentýn je sice svátkem u nás nepůvodním, ale jeho myšlenka je univerzální. Láska, láska, láska. Já mám prostě jen za to, že slavit něco takového by se mělo každý den, ne zrovna ten jeden den v roce. A navíc mě iritují všechna ta srdíčka a plyšoví medvídci a krabičky čokolády ve tvaru srdce… Nebo že by to bylo tím, že nemám momentálně s kým slavit? Néééé, to určitě ne. Kdo by stál o nějakou čokoládu zdarma…