Dvojí život svazků klíčů

Je vždycky milé, když Vás lidé chtějí povzbudit, ať už jde o cokoli. Ještě milejší je, když to udělají citlivě a prostřednictvím něčeho, co je Vám blízké. Bez toho, aby Vám současně svou snahou připomněli, že jste tele. Což je bohužel často to, co nechtěně udělám já, když se snažím svým „citlivým“ způsobem druhým sdělit, že všechno bude dobré, popřípadě ještě lepší, ale místo toho, abych tímto sdělením skončila, dodám něco v tom smyslu, že nestárnou nebo taktně poznamenám, že každý je svého štěstí tvůrcem či něco o rozlitém mlíku. To jim už rovnou můžu říct, že si za to můžou sami. Přitom to myslím dobře a rozhodně ne tak, že si neštěstí, které je potkalo, zaslouží. Diplomat asi ze mě nikdy nebude. Naštěstí moje kamarádka takovým nedostatkem taktu nedisponuje. Přestože už v životě potkala pár tragédií a celý svůj profesní život se zabývá méně příjemnými stránkami lidských osudů, nezavrhuje optimismus a hlavně neztrácí víru v to, že je tu vždycky alespoň nějaká možnost, že věci budou lepší. Jen je potřeba si uvědomit, co je pro život ve skutečnosti podstatné a čím je zdravé se zabývat a co je lepší pro blaho vlastního rozumu raději neřešit. Asi před týdnem mi svým nenápadným způsobem tohle sdělila, když mi dala pár okopírovaných stránek. Jednalo se o kousek z knihy „Rukopis nalezený v Akkonu“, jejímž autorem je Paulo Coelho. Přiznám se, že jsem od něho četla jen knihu „Veronika se rozhodla zemřít“, která vyprávěla o tom, že vždycky stojí za to snažit se jít dál, jelikož nikdy nevíte, co krásného Vás ještě může potkat. A to je uznejte docela potěšující představa. „Rukopis nalezený v Akkonu“ vychází z objevení akkonského rukopisu archeologem sirem Walterem Wilkinsonem v roce 1974 a děj přenáší čtenáře do okamžiku, kdy se Jeruzalém připravuje na útok křižáků – 14. července 1099. V tento nelehký okamžik, večer před útokem, svolává řecký učenec setkání lidí všech věkových skupin a různých vyznání a místo válečných rad, jak ubránit město, se je snaží podnítit v tom, aby v nelehké situaci a tváří v tvář blížící se porážce pátrali po hodnotách a vědomostech, jichž nabyli v každodenním životě. Četla jsem jenom oněch pár stránek, kde bylo pojednáno o lásce. Krásnýma a jednoduchýma slovama zde byla vykreslena myšlenka, že „lépe je milovat a lásku pak ztratit, nežli lásku nepoznat“. Zní to možná trochu jako klišé z románu Rosamunde Pilcherové, nebo jak říká můj táta „pilchnerky“, ale to neznamená, že by snad nebyla pravdivá. Tedy alespoň na mě ta slova zapůsobila, a to „pilchnerku“ považuji za naivní a neškodný kýč. Pravdou totiž je, že láska má spousty podob a nevztahuje se jen na milence, na ty nestále druhé polovičky, ale je spousta dalších důležitých lidí, kteří jí dávají smysl. O tom se přesvědčuji s přibývajícími léty víc a víc, a že už mi taky je. Těch let myslím :-)). Nejvíc ze všeho se mi ale líbila ta úplně poslední věta - „dveře zpravidla otevře poslední klíč na kroužku“. Z mojí zkušenosti vím, že je to často pravda (v doslovné situaci jsem se ocitla bezpočtukrát). Je to něco, co Vás sice může frustrovat, když ten správný klíč stále nemůžete najít a moknete proto přede dveřmi, ale současně máte naději, že ten další už to bude a Vy ty zatracený dveře konečně otevřete a ohřeje se pěkně v teple. Uděláte si čaj, oblíknete si pyžamo s kočičkou a na nohy si navlíknete teplý, chlupatý a nejlépe růžový ponožky, a budete z tepla vlastní postýlky koukat na „pilchnerku“. Jo, ten moment, kdy konečně klíč zapadne do zámku, Vám dá zapomenout i na ty proudy vody, které Vás smáčely předtím. …

PS: Mimochodem mi nejde otevřít kufr u auta. Tak nevím, jak si to mám vyložit. Mám totiž jen jeden klíč :-)). 

www.nejlevnejsiknihy.cz