Tak trochu té kultury, soudruzi

Když jsem byla v první třídě, šli jsme celý první stupeň naší skoro vesnické školy na pásmo dětských filmů do místního kina. Jméno kina si nijak nevybavuji, možná že se jmenovalo nějak poeticky, jak bylo tenkrát zvykem – Aurora, Hvězda, Vesmír nebo tak nějak. Ten den tam nebyla paní uvaděčka, jak by člověk očekával, ale byl tam pan soudruh uvaděč, takový postarší pán, možná už důchodce, který měl na sobě plášť ve skladníkovské modré barvě a na nose kostěné brýle. My jsme se samozřejmě strašně moc těšili, jelikož chození do kina to bylo něco. Navíc jsme nemuseli do školy. Byl to zkrátka výjimečný den. Dokonce jsme měli přijít do školy v něčem hodobóžovým, což se jinak kromě vysvědčení chodilo snad jen na státní svátky, které se po revoluci přestaly slavit. Já se ale nejvíc ze všeho těšila na to velké plátno, kde všechno ožívalo. Dneska vím, že vlastně vůbec velké nebylo, ale doma jsme v té době měli jen malinkou černobílou televizi, takže cokoli s obrazovkou větší než krabice od bot pro mě bylo jak z jiného světa. Dodnes si vybavuju, že jednou z pohádek z pásma byl Čarodějův učeň. Ten od Karla Zemana. Prostě mě svět pohyblivých obrázků uchvátil poměrně brzy. Do kina dodnes chodím strašně moc ráda. V posledních letech jsem to pravda trochu zanedbávala. Jednak proto, že filmy se ke mně dostávají v pohodlné a free verzi často ještě předtím, než mají u nás v kinech premiéru, a jednak proto, že do kina jsem nechtěla chodit sama. A nejen do kina. Taky do divadla, na koncerty, a tak všeobecně za tou „kultůrou“. Ale s novým rokem, nové plánování. Jednou týdně bych měla dát té „kultůře“ šanci. Nejsem přeci žádný kulturní barbar. A už je mi jedno, jestli půjdu sama nebo někoho budu mořit tak dlouho, až se nade mnou smiluje a udělá mi společnost. I když mít s sebou někoho, komu můžu hned na místě sdělit, že tohle je teda pěkná nuda, je vždycky lepší.

Nežné vlny

www.neznevlny.cz

V lednu jsem vedle Waltera Mittyho a 47 Róninů navštívila kino ještě dvakrát. Už jsem se zmiňovala, že na české filmy do kina moc nechodím. Emotivně mi přijde velká část z nich stejně laděná – hořká komedie. A já moc na hořkou nejsem. Ale když kamarádka projevila přání vidět nový český film od Jiřího Vejdělka Něžné vlny, ráda jsem se přidala, už jen proto, abych věděla, zda se bude jednat o další hořkou komedii. A pak mám ráda Jana Budaře. O čem to je? „Sympatický Vojta je nesmělý a jeho rodina praštěná. Cholerický tatínek, který kdysi nepřeplaval kanál La Manche, z něj chce mít závodního plavce a milující maminka, bývalá hvězda dětské lední revue, vidí v synovi talentovaného pianistu. Jenže Vojta má docela jiné priority - především rusovlasou spolužačku Elu, okouzlující akvabelu, která už v listopadu odjede do vysněné Paříže. Jestli Vojta rychle nepodnikne něco opravdu zásadního, zmizí mu Ela navždy za železnou oponou. Píše se totiž rok 1989.“ Po skončení filmu mi došlo, že jsem ho už viděla. Jmenoval se ale tenkrát „Báječná léta pod psa“. Mezi těmi filmy je tolik podobnosti, až je to citově vlastně skoro stejný film. Něžné vlny je podle mého názoru milý film, jehož název je vcelku trefný. Je totiž opravdu takový něžný. A jak je něžný, tak je také úplně naivní, stejně jako ty veliký kukadla hlavního protagonisty v dětském věku. Je to film, kde je život za totáče vykreslen roztomile idylicky a všechno je pouze černé nebo bílé, resp. bílé nebo rudé. Vím, že dětství by idylické být mělo a že dětské oči vidí svět kolem sebe v jiných barvách než oči dospělých, a proto to filmu odpouštím. Stopu hořkosti ale ve mně film přeci jen zanechal. Podle mého názoru, když už někdo chtěl napasovat film na dobu před listopadem 89, měl být trochu důslednější. Kamarádka měla za to, že se autoři měli celé té politické lince vyhnout. Možná měla pravdu. Z kina jsem ale odcházela s dobrým pocitem, s takových velkým deja vu. Dala bych tak 70%.

Facts: „Něžné vlny“; ČR, 2013; režie Jiří Vejdělek

Zlodějka knih

http://www.aceshowbiz.com

Na Zlodějku knih jsem se těšila. Je to ten film, který patří do skupiny jedna i skupiny dvě. Já na něj nakonec šla do artového kina s dobrým zvukem. Věděla jsem, že je to film podle stejnojmenné knižní předlohy Markuse Zusaka, ale nenechala jsem si to zkazit a žádné informace předem jsem nehledala. A dobře jsem udělala. Filmu se prý vytýká určitá prvoplánovitost, ale všechny jsme se shodly na tom, že nás film po téhle stránce překvapil. Děj kličkuje, a pokud čekáte, že se něco stane, prostě teď, protože musí, protože takhle to ve filmech vždycky končí, tak se to nestane, prostě proto, že není ten správný čas. Jenom proto, že se film jmenuje Zlodějka knih, ještě neznamená, že hlavní hrdinka krade knihy.  Je jasné, že pokud se film odehrává za druhé světové války v Německu, v rodině ukrývající židovského kluka, můžou být některé momenty deprimující, ale válečná mašinerie je tu zachycena jen nepřímo, o to působivěji. Je to hlavně příběh o lidech, kteří cítí, vnímají, milují. O tom, že slova v sobě ukrývají moc, moc tvořit i ničit. Z filmu dýchá smutek, ale také prosté lidství. S ohledem na obsazení bylo jasné, že slabé herecké články zde nemají místo, ale mně se asi nejvíc líbili herci dětských rolí. Oba byli úžasní, především blonďatý klučina, takové roztomilé štěně. Jediné, co mi ubralo na prožitku, byla ta zvláštní kombinace němčiny a angličtiny. Tématicky mi Zlodějka knih připomněla „Musíme si pomáhat“, ale o dost působivější a hlubší. Ostatně vypravěčem příběhu je … Dala bych 90%.
Facts: „The Book Thief“; Německo/USA, 2013; režie Brian Percival 

Apartmá v hotelu Plaza

http://www.ndbrno.cz

Nejedná se o film, ale o divadelní představení v brněnském Mahenově divadle. Rodiče jsem na Vánoce podarovala lístky do lóže v druhém pořadí a sebe jsem samozřejmě nevynechala. Mamka si pamatovala, že viděla film, dokonce i o čem byl, což bylo dobré znamení. Pokud si to pamatovala, pak se jí to nejspíš líbilo. Už jednou jsem měla lístky koupené, ale nakonec jsem nešla. Napodruhé to tedy vyšlo. I když bylo venku super hnusně deštivo, v divadle bylo teplo, sedačka měkká a představení bylo fakt sranda. Jedná se o „báječnou trojkomedii plnou zvratů a nečekaných situací“, což sedí docela přesně. Herci byli bezvadní, nejvíc se mi líbili Dita Kaplanová a Jan Grygar. Dějově to bylo uzpůsobeno době, zejména druhý příběh s hollywoodských producentem, jelikož originál Neila Simona je z roku 1927. Jinak je ale celý příběh opravdu nadčasový. Lidi se ve své podstatě asi nemění. Divadlo si procenty netroufám hodnotit. Prostě líbilo moc :-)). 
Facts: "Apartmá v Hotelu Plaza"; Mahenovo divadlo v Brně, 2012; autor: Neil Simon, režie: Lucie Málková

*

Za leden to není špatné. A to jsem ještě byla na svatebním veletrhu. Ale o tom bych raději nemluvila jako o  kulturním zážitku. I když návštěva společenské místnosti v nemocnici, to už je jiná.