Kdo by nechtěl být Daisy

Je jedna postava, která ve mně pokaždé, když se s ní nějakým způsobem setkám, vyvolá hromadu protichůdných pocitů. Určitě ji znáte. Jmenuje se Daisy Fay Buchanan a stvořil ji Francis Scott Fitzgerald v roce 1925. Ano, mám na mysli tu Daisy z románu Velký Gatsby. Tu krásnou, bohatou a hlavní postavou Jayem Gatsbym obletovanou hrdinku, co vlastně žádná hrdinka není. Tu prázdnou, hloupou husu, co myslí jen na sebe, miluje luxus a jednoduchost života. Tu naivní a k jiným lidem zcela slepou blonďatou potvoru, co řeší jen sama sebe a když přijde na to, že by měla něco obětovat nebo nějakým způsobem se postavit vlastním činům, raději se melodramaticky zhroutí, aby ji ostatní ochránili. Tu veselou, bezstarostnou a lehce manipulovatelnou dívku, které byla jinými jasně určena role v jejím vlastním životě.  Ano, je zřejmé, že Daisy mě nenechává chladnou. Je vrtošivá a nestálá, ale taky šarmantní a sofistikovaná. Je taky povrchní a lehce znuděná tím vším přepychem a tím, že vlastně nedělá vůbec nic důležitého, natož něco užitečného. Nemusí, protože ani nechce. Myslím, že to ani neumí, a hlavně jí to i přes tu znuděnost a z toho plynoucí určitou sobeckost a cyničnost, vůbec, ale vůbec nevadí. Daisy je potvora, ale vlastně o tom ani neví.  Jak by taky mohla, vždyť kromě Nicka Carrawaye, vypravěče příběhu, si toho nevšimne ani nikdo jiný. A Nickovi to dojde až na konci příběhu. Popíše ji jako lhostejnou osobu, která něco svou vlastní vinou zničí, aby se pak schovala před odpovědností za hromadu peněz a z nich plynoucí moc. Tak proč mě vždycky její postava tak fascinuje?  Protože jí prostě závidím. Ne ani ten luxusní život plný krásných věcí a nicnedělání. To by bylo sice fajn, ale až tak zlé to se mnou není.  Já jí závidím tu slepotu. Tu schopnost nebýt si vůbec vědoma toho, že jsem taková. To, že si žije dál v té nevědomosti, že její činy jsou prostě „rozkošné“. Závidím ji i tu schopnost přitáhnout k sobě svým šarmem svoje ochránce, kteří ji stále vidí jako „rozkošnou“. Sakra proč mě nikdo nevidí rozkošnou? Možná proto, že nemám tu schopnost být slepá k lidem okolo. Nedokážu být lhostejná. Někdy bych chtěla, ale nejde mi to. Osobně si myslím, že Daisy prostě neumí milovat. A to je taky ten důvod, proč je taková, jaká je. Umí sice projevit náklonost, Nicka má podle mě upřímně ráda, ale je to takové nijaké, bez osobní investice.  To musí být na jednu stranu strašně osvobozující. Když Ti ta citová investice nevyjde, prostě Tě to vlastně ani nebolí. Zůstaneš „rozkošná“. To není zase tak špatný deal. Daisy je dokonce matkou, ale nějak z ní není cítit láska k její dceři. Vím, že v knize se postava její malé dcerky objevuje, ale pro ni je to někdo, kdo ji obírá o pozornost. Nevzpomínám si, jestli o ní vůbec někdy sama od sebe mluví. Asi ne. Nechtěla bych být taková. Nechtěla bych být zrovna v tomhle Daisy. Ale no tak. Říkala jsem přeci, že Daisy ve mně vyvolává pěkně rozporuplné reakce. Jsem ráda za to, že chápu, co je to láska, že jsem schopná ji dát, a proto i cítit bolest, když je ta investice zcela a úplně vedle. Jsem ráda za to, že někdy nespím, protože mi hlavou běží příběh někoho jiného a že je mi smutno za něj. Jsem ráda za to, že cítím, abych chápala, jaké to je skvělé, že mě jednou za uherský rok nic nebolí. Jo, jsem ráda, že nejsem Daisy. Ale někdy, prostě někdy bych dala nevím co za to, na chvíli jí být. Jen na chvíli. Jen na chvíli bych chtěla být jako Daisy. Je to snad špatně?