Se
mnou a muzikálem se to má tak, že nejsem jejich fanoušek. Třeba loni jsem na
žádný nešla, protože jsem se nechtěla zklamat. Pokud chci hezký zpět, jdu na
operu, pokud chci živou hudbu, jdu na koncert. Nicméně se to sešlo tak, že se
mi v poslední době do cesty připletla hned tři muzikálová představení. A
dopadlo to nad očekávání dobře.
Rent
„In truths that she
learned, or in times that he cried?
In bridges he burned, or the way that she died?
It's time now to sing out, though the
story never ends.
Let's celebrate remember a year in a life of friends.“
Tedy,
ono to zase až tak dobře nezačalo. Měla jsem poměrně velká očekávání, jelikož muzikál
RENT je mou oblíbenou záležitostí. Viděla jsem dvě různá zpracování, ale
pokaždé to bylo v originálu, tedy v angličtině. Jednou broadwayskou
verzi a jednou londýnskou. A tak nějak si říkám, že to tak mělo zůstat. Některé
věci by se prostě neměly překládat do češtiny, a muzikálová čísla jsou až na
výjimky podle mě zrovna takovou záležitostí. Hudebně je RENT skvělá, jelikož je
to rockovo-popová záležitost se spoustou sborových zpěvů. Akorát to tentokrát nějak
nedopadlo. Muzikál se sociálním přesahem o partě mladých lidí z okraje společnosti
v newyorské East Village byl přelomový v tom, že se jednalo o docela
syrový příběh o nepřízni osudu netypických hrdinů - lidí trpících AIDS,
prostitutek, homosexuálů, začínajících umělců, atd. Tohle v něm sice zůstalo,
stejně jako nadšení interpretů a hudební stránka, ale nějak se vytratila ta
spontánní jiskra. Chyběla mi tu ona naléhavost, necítila jsem ten hnací motor
všech postav. Hodně to bylo překladem, byť možná jazykově povedeným, písničky
bych uvítala v originále. A pak tu byla ta herecká stránka. Většina postav
totiž všechno až moc hnala do extrému, a to na obě strany. Někdo měl přidat a
někdo měl ubrat, zejména co se týče gest a pohybu na pódiu obecně. Muzikál je
navíc uváděn na činoherní scéně, což mu přidává na intimnosti, protože prostor
činoherního jeviště je menší a blíže k divákům (orchestr je umístěn nad
scénou), ale já osobně bych uvítala klasickou muzikálovou scénu. Byla jsem z toho
nakonec docela zklamaná.
Facts: „Rent“;
Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2018; autor textu a hudby: Jonathan Larson,
režie: Stanislav Moša
Představ si
„Musíme pokračovat. Musíme hrát. Aby ti lidé tam venku aspoň
na chvíli zapomněli na tohle místo, aby zapomněli na to, co se kolem děje, ale
hlavně, aby v sobě objevili naději, aby nepřestali věřit.“
Ale druhá
návštěva muzikálu byla skvělá. Odcházela jsem dojatá, což s ohledem na
příběh asi nebylo překvapující. Podtitul zněl muzikál o síle lidství a byla to
pravda. Nikdy jsem o tomto titulu předtím neslyšela, ale zaujala mě anotace i
nadšené ohlasy, tak jsem zariskovala. Příběh zavádí diváka do Varšavského
ghetta roku 1942, kde židovská herecká společnost Daniela Warshowskyho navzdory
narůstajícím hrůzám nacismu nacvičuje hru vyprávějící příběh vzpoury židovského
národa proti římskému útlaku. Ve hře pojmenované podle pevnosti Masada, kde po
dlouhé měsíce židé odolávali římské přesile, aby nakonec raději zvolili
dobrovolnou smrt než římské otroctví, vidí Daniel jako paralelu k situaci v ghettu,
a o to víc usiluje o její uvedení. Chce jejím prostřednictvím dodat lidem
odvahu, aby se nacistům postavili. Hra funguje na principu divadla v divadle,
kdy se obě linie chvílemi prolínají, a funguje to skvěle. Hudba byla krásná. K mému
překvapení zde nebylo tolik židovským motivů, hudba byla spíše komorní, nikdy
nebyla hlavním motivem scény, dokreslovala, nerušila. Při vypjatých scénách
vystoupily do popředí smyčce, přidalo se na dramatičnosti, spojovacím motivem ale
zůstávala emotivnost. Lépe to asi vysvětlit neumím. Až na pár bojových scén s meči
zde nebyly žádné choreografie, poskakování nebo tancování, takže všechno se
obešlo bez lapání po dechu, bez přehrávání a hlavně bez velkých gestikulací.
Díky tomu celý příběh vyzníval velmi přirozeně a uvěřitelně. Pěvecky také nebylo
co vytknout. Všichni odváděli skvělé výkony, zejména pak Kristýna Dahnělová,
Dušan Vitázek a Lukáš Vlček. Téma to bylo sice těžké, ale i tady se našel
prostor pro humor. „Prý se teď ve Varšavě musí děkovat jak Bohu, tak Adolfu
Hitlerovi.“ „A co se stane, když Hitler
umře.“ „Tak
poděkujeme Bohu.“ Citlivě zakomponovaný
a ryze židovský. Nakonec smích lidé nachází i v těch nejtěžších momentech.
Pokud by ale někdo na tohle opravdu povedené dílko chtěl zajít, má smůlu. Byla
to totiž derniéra, což je veliká škoda.
Facts: „Představ
si“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2015; autor: Shuki Levy,
David Goldsmith, Glenn Berenbeim, režie: Petr Gazdík
Bítls
„All you need is love. All you need is love. All you need
is love, love, love is all you need.“
O tom, že některé všeobecně známé
melodie by se neměli překládat, svědčí féerie s písněmi nejslavnější
skupiny všech dob – Beatles. Tedy „Bítls“. Protože autoři téhle opravdu
povedené záležitosti nechali všechny písničky v originále, ale zbytek je
originál český (nebo spíše brněnský 😉). Na tento muzikál jsem vzala rodiče a oba z toho byli
nadšení, a to i přesto, že jinak jsou to poměrně dost nároční diváci. Jenže ono
to nešlo jinak. Písničky od Beatles jsou věčné a oba nakonec v těch 60.letech
prožili svá vysokoškolská léta. „Bítls“ není o Beatles, není o členech kapely
(ne tak docela), ale je to příběh o tom, jak jejich písničky ovlivňovaly svět,
nejen ten hudební, a to i daleko za železnou oponou. Je to příběh odehrávající
se v roce 1967 na moravské vesnici, kde tři středoškoláci Juřan, Žanek a
Pavlík sní o tom, že jednou to pořádně rozjedou a budou jako ti Bítls. A tak
nacvičují s dcerou soudruha předsedy MNV (místního národního výboru), aby
mohli zahrát na hodech, a taky nacvičují, jak být rebel. Protože když už jste
rocker, musíte být i rebel. „Já bych klidně byl rebel. Ale fotr by mě zabil.“
A do toho se nějak připletou dva cizinci, jeden, co nosí oblek a objednává si
Martini namísto rumu, a druhý, který česky neumí ani slovo, ale umí bubnovat … skoro
jako Ringo Star. Je to bláznivé a velmi vtipné. Psychedelický sen po vykouření
jointa, kde se setkávají britské i české představy, porada soudruhů MNV, hodina
ruštiny ve škole, kterou jsem se učila i já ve třetí třídě, návštěva britské
královny nebo návštěva toho jediného a pravého rockového Boha (což je pro mne
nejlepší postava Dušana Vitázka). Mohl by to být pěkný miš maš bez pointy, ale
je to miš maš se spoustou vypointovaných vtipů a odkazů na staré známé (které
jsem coby brněnská náplava ne vždy z kontextu pochopila). Tahle féerie,
tedy výpravná divadelní hra s fantastickými ději a postavami, je pocta
skupině Beatles, ale i ohlédnutí za dobou, která je už naštěstí pryč. Herci si
tuhle záležitost opravdu užívali, bylo znát, že je to baví, a diváky taktéž,
takže potlesk ve stoje na konci nebyl jen zdvořilost, jak už jsem několikrát
v Městském divadle zažila.
Facts: „Bítls“; Městské divadlo Brno (Hudební
scéna), 2017; autor: Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán, režie:
Stanislav Slovák
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥