V rámci
festivalu Janáček Brno 2016 jsem se na chvíli mohla cítit jako malé dítě
v pyžamu, když ožívaly věci na pódiu Mahenova divadla. Také jsem znovu
viděla „Veroničin pokoj“
v Redutě. A ne, názor jsem nezměnila. Je to pro mě stále trochu podivná
hra s dobrými herci a ne zrovna nápaditou zápletkou. Prožila jsem jednu
trochu ponurou romanci v plicním sanatoriu, kde nikdo nebyl normální a
často se mluvilo o něčem, co vůbec nedávalo smysl (tedy mně). Pak jsem se projela
jako černý pasažér na Titaniku lodi, kde si králové a královny starodávných
jmen dávají kávu s bohy, poznávají vlastní smrtelnost a koupou se ve vaně
plné nevěry, a nakonec jsem zamířila na ruský venkov, kde se nejde pro ránu
daleko, tchýně jsou nejméně sympatické osoby na světě a nevěra se trestá sebevraždou
smrtí. Řeknu Vám, byla to fuška.
*
Ale ještě taková drobnost. Národní divadlo v Brně
přešlo na tzv. blokový systém, tedy balet a opera, kdy se titul uvádí jen v krátkém
časovém období. Je to dobrý způsob, jak si zajistit vyšší úroveň představení,
jelikož účinkující se mohou soustředit jen na omezený počet děl, což přispívá
větší kvalitě jejich výkonu. Myslím, že i diváci si na to poměrně dobře zvykají,
nicméně to má jeden háček. Už neplatí „půjdu na to na jaře“, protože když to
uvádějí na podzim, pravděpodobně to už nebudou uvádět na jaře. Takže jsem se musela v říjnu
podívat, co do konce sezóny opera a balet chystají, a koupit si lístky
dopředu. Tímto všem doporučuji FLEXI ABO (zde), což je skvělý způsob jak ušetřit, když chodíte do divadla často a navíc v různém
počtu. Vyberete si na co, kdy, jaká místa, kolik vstupenek a dostanete slevu
30%. Já tak pořídila i vánoční dárky. A teď zpátky k divadlu.
Dítě a kouzla
„Mami.“
Tohle představení mi doporučila moje známá,
která v něm účinkuje ve velké verzi dítěte, a to v Jihočeském
divadle. To mám poněkud z ruky, a proto jsem si nemohla nechat ujít příležitost
k návštěvě, když divadlo hostovalo v rámci festivalu Janáček Brno 2016
v Mahenově divadle. Je to příběh pro děti, a těch bylo v divadle
opravdu hodně. Navíc dospělí měli lístek zadarmo, pokud k sobě měli dítě.
To jsme jaksi nesehnali, takže jsme museli zaplatit plnou cenu :-)). Podtitul představení zněl: Také vám v dětských představách
ožívaly věci a předměty? Jaký měly zvuk a jakou barvu? Bály se nebo smály? O
čem vyprávěly? A o tom vlastně celý příběh je. V první polovině
se představil mim, který dětem velmi zábavnou formou představil celý koncept,
aby pochopily, jaké předměty nebo věci se představí v samotném příběhu.
Jednotliví účinkující se zde objevují jako oheň, hodiny, stromy nebo třeba
čínský šálek. „Keng-ca-fou... Mah-joug...
Nerozuměla, mladý pán?... Ca-oh-ra? On rozbila čínská porcelán!“ V druhé
části se pak odehrál příběh o zlobivém dítěti, které je konfrontováno
s tím, že všechny věci, zvířata a předměty ožívají, aby mu daly pěkně za
vyučenou, za to, jak je trápilo, jak je rozbíjelo a jak s nimi nehezky
zacházelo. A dítě se z toho poučí. Pro ty nejmenší děti to možná bylo
přeci jenom trochu moc složité na představivost, ale ty starší to musely chápat
velice dobře. Scéna byla velmi nápaditá a živá, kostýmy byly moc hezké,
zejména slečně, která zpívala oheň, to v rudých rozevlátých šatech slušelo.
Dítě hrálo dítě, ale zpívala jej dospělá představitelka, takže jsou tu vlastně
dvě děti, oblečené ve stejných pyžamech. Bylo to moc milé a zejména pro děti,
které by někdo chtěl zábavnou formou seznámit s operou, je to představení
jako dělané.
Facts: „Dítě a kouzla“; Ateliér A – kreativní a
edukační centrum Jihočeského divadla (Janáček Brno 2016), 2013; autor: Maurice
Ravel, libreto: Sidonie-Gabrielle Colette, režie: SKUTR – Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský
Kouzelný vrch
„Láska a smrt v plicním sanatoriu Berghof.“
Nebudu předstírat, že jsem někdy Kouzelný vrch od Thomase Manna přečetla celý. Vlastně
nebudu předstírat ani to, že jsem se dopracovala alespoň do poloviny … tak dobře,
četla jsem ho hezky na přeskáčku, celkově asi tak ¼ knihy. Ale včetně konce. Což
každý, kdo tu bichli držel v ruce (nebo ji nedej Bože opravdu přečetl celou),
musí ocenit. Říká se, že je to nezfilmovatelné dílo, resp. nejde z něj vytvořit
jakýkoli scénář, včetně toho divadelního, tedy je nezdramatizovatelné. S tím
souhlasím. Autor totiž určitě nebyl vypravěč. Jednoduše to není čtivé. Thomas Mann
totiž psal, jako když si podivín pro sebe nekonečně dlouho něco mumlá. Jedna
věta se táhne přes dvě stránky a na konci je o něčem úplně jiném, než na svém
začátku. Ale v Redutě se rozhodli, že se z toho pokusí udělat divadelní
hru. A asi se jim to i povedlo, ale já jsem z toho měla v hlavě úplné
temno. Ne to Jiráskovo, ale to doslovné. Není to jednoduchá hra, ale vlastně jí
nemám moc co vytknout, protože hlavní hrdina a všechny ty více či méně bizarní
postavičky, které v sanatoriu potká, kupodivu zase až tak mimoňsky
nepůsobí. Hlavní hrdina se vydá na návštěvu svého bratrance do alpského
plicního sanatoria, kde se lidé léčí s tuberkulózou. Uzavřený svět s vlastními
pravidly působí, že je v úplně jiném čase. Hlavní hrdina se zde „zdrží“ sedm
let, jelikož sám onemocní. Prožije tu nešťastnou lásku a potká dva učence, z nichž
jeden je demokratický liberál a ten druhý fašisticky smýšlející jezuita. Vede s nimi
dlouhé (v knize opravdu hodně dlouhé) rozhovory, aby pak po sedmi letech odešel
přímo na bojiště první světové války. Je to prostě romantika :-)). Skvěle
zahrané, kdy hlavní roli hraje Ondřej Kraus, který je v posledním ročníku
JAMU. Klobouk dolů, tohle byl dobře odvedený ročníkový projekt. Příliš jsem se nesžila
se scénou a kostýmy. Scéna byla až moc moderně pojatá, a i když měla navozovat
atmosféru „bezčasí“, pro mě byla chvílemi přeci jen trochu rušivá. Kdo se
nebojí temnějších děl, hurá na to.
Facts: „Kouzelný
vrch“; Divadlo Reduta, 2016; autor: Thomas Mann, režie: Barbara Herz
Epos o Gilgamešovi
/ Dido a Aeneas
„Proč utíkáš, Gilgameši,
život, který hledáš, nemůžeš najít? Když bohové stvořili smrtelníky, člověku
smrt přidělili, život si pro sebe ponechali.“
Hudba Bohuslava Martinů není na poslech nic jednoduchého, ale je působivá. Epos
o Gilgamešovi pak je navíc velmi lyrická záležitost, která je inspirována
sumerským a akkadským mýtem o králi Gilgamešovi a jeho činech, kterýžto byl
zachycen na hliněných tabulkách. Je to příběh krále Uruku Gilgameše, který byl
polovičním bohem a svému království vládl krutě. Lid se proto obrátil na bohyni
Aruru, a ta z hlíny stvořila přírodního člověka Enkidu. Ten se pak stane
Gilgamešovým nejlepším přítelem. Po jeho smrti se Gilgameš rozhodne nalézt
nesmrtelnost, ale je mu odhaleno, že údělem lidí je smrt, jelikož nesmrtelnost
náleží jen bohům. V režii Jiřího Heřmana na scéně ožila
stylová kavárna s barem. Černobílá kombinace oděvů a bílé desky v rukou sboru
navozovaly velmi zvláštní atmosféru, stejně jako dvě veliká akvária/terária v popředí.
Postavy Gilgameše, Enkidu a lovce byli navíc představovány i prostřednictvím
tanečníků, tedy dvěma muži najednou. Scénická taneční část se mi moc líbila. A
přestože mě pojetí celé hry a její zasazení trochu překvapilo, musím říct, že
se mi to líbilo. „Velké mysli se proti sobě spikly a straní se léku, běda,
nemohu stranit, smrt musí přijít, až on odejde.“ S druhou částí už
to bylo trochu složité. Příběh královny Dido, která přislíbila, že zůstane
věrná svému zemřelému choti, a její tragická láska k Aeneasovi, který ji
na konci musí opustit, aby dostál své cti, a Dido proto raději volí smrt, je
klasická antická tragédie. Nicméně její provedení mi v něčem připomínalo „Polskou
krev“, tedy klasickou humornou operetu plnou barev. Což asi nebyl režisérům
záměr. Ale nemohla jsem si pomoc. Všechny ty veselé barevné kostýmy, scéna, která byla vlastně palubou výletní lodi, lehátka a opalující se slečny v plavkách (byť cudných) a námořnické
uniformy personálu, stejně jako zasazení někam do 50.let, celé to bylo prostě moc … veselé.
Největší problém ale byl balkón plný šeptajících a klevetících teenagerů, kteří
se ukrutně nudili a celé mi to tím svým žvaněním a chichotáním kazili, takže
jsem po představení šla za jejich učitelem (který samozřejmě seděl na druhé
straně) a požádala ho, aby příště těm spratkům vysvětlil, jak se na opeře
chovat. Tedy na opeře pro dospělé.
Facts: „Epos o Gilgamešovi/Dido a Aeneas“; Národní
divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2016; autor: Bohuslav Martinů (Epos o
Gilgamešovi), Henry Purcell (Dido an Aeneas), libreto: Bohuslav Martinů, Nahum
Tate, režie: Jiří Heřman
Káťa Kabanová
„Maminko! Tichone! Hříšná jsem před Bohem, před vámi!
Hříšná jsem! Což jsem se vám nezapřísáhla, že se na nikoho ani nepodívám za tvé
nepřítomnosti? A víš-li, co jsem nemravná bez tebe udělala? Hned první noc …“
Ať žije ruský venkov. Ať žije láska. A manželská nevěra. Chudák Káťa Kabanová. Mladá
manželka muže, který ji často nechává samotnou doma, kde ji terorizuje její
tchýně, a tak se zamiluje a propadne kouzlu Borise (jednoho Borise znám a tak
mě to ani nepřekvapuje). Ale nevěra na malém městě je těžko udržitelné
tajemství a Káťa Kabanová s tím asi nedokáže žít. Leoš Janáček napsal
operu, která opět nedopadne dobře. Ale představení jako takové dopadlo na
výbornou. Káťa sice skončila v rybníce, ale představení skončilo potleskem
ve stoje. Skvěle hudebně provedené a skvěle zahrané. Pavla Vykopalová v roli
Káti, ale v podstatě v jakékoli roli, je herecky expresivní, člověk
jí její role věří, city, které její postavy prožívají, jsou hmatatelné a tady
tomu bylo stejně. Eva Urbanová hostovala v roli její zákeřné tchýně a
pokaždé, když nastoupila na scénu, ovládla celé jeviště. Nejen hlasem, ale i svým
charisma. Také se mi moc líbil Petr Levíček v roli Kudrjáše. Co mě
naprosto dostalo, byla scéna. Jednoduchá scéna na vodě. Jeviště Janáčkova
divadla se proměnilo na hladinu rybníka, kde tanečnice v choreografii Philippa
Giraudeau vytvořily něco naprosto nového. Tedy pro mne. Později jsem si
přečetla, že Janáček dlouho nevěděl, jak zaplnit mezery mezi přestavbou jednotlivých obrazů na scéně. Tady je právě zaplňovaly tanečnice, které tím
současně obohacovaly operu o scénickou část, když na vodě vytvářely pomocí desek jevištní část. Tohle se mi moc líbilo a vřele
doporučuji. „Já k smrti ráda chodila do
kostela, bývalo mi, jako bych stoupala do ráje. Nikoho nevidím, neslyším, času
nevnímám, ani když bohoslužby končí.“
Facts: „Káťa Kabanová“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo
divadlo), 2013; autor, libreto: Leoš Janáček, režie: Robert Carsen
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥