Poslední kulturní střípky roku 2016

😂A je to tu. Konec roku je už za pár dní, pro větší dramatičnost by se dalo dokonce mluvit „už jen o desítkách hodin“, což znamená, že co se nestihlo do teď, se už většinou dohnat nedá. Nicméně mám dnes poslední volné odpoledne, než se zase vrátím do pracovního procesu, takže ho využiji k tomu, abych si takříkajíc vyčistila stůl a dopsala poslední kulturní střípky roku. Jsou to opravdu jen střípky, jelikož v prosinci jsem příliš času na nějakou kulturu neměla. 
PS: ještě jsem zapomněla na advetní koncert Asonance. Chodíme každý rok a vždycky je to super. Už jsem ho tu recenzovala dvakrát (zde, zde), takže bych zase psala to stejné. Tentokrát bych asi jen dodala, že byl lépe ozvučen než minule, a že většinu písniček už znám zpaměti 😉.

 

Rogue One: Star Wars Story 

„Celý svět se hroutí. Po celé galaxii zavládly imperiální války.“ „Tohle je naše šance, něco doopravdy změnit.“ 

Jsou určitě filmy, které bych si nechala v kině ujít, abych se na ně mohla později podívat třeba v teple domova, ale filmy typu Hvězdné války mezi ně opravdu nepatří. Nejsem žádný veliký fanda. Podle mě je to v podstatě pohádka, trochu naivní a s poněkud překombinovanou zápletkou, ale pohádky jsou světem fantazie, a fantazie je přeci fajn. I když vím, o co v nich jde, nikdy mi žádný z jejich hrdinů nepřirostl k srdci natolik, abych si kousala nehty nervozitou, jestli z toho všeho galaktického pošťuchování vyjde jako vítěz nebo jako poražený. První tři natočené díly jsou ve skutečnosti sequely ke třem dílům natočených později, kdy v prvních třech je docela legrace a spousta malých roztomilých a velkých ošklivých příšerek a poprvé se tam objevují ony ikonické světelné meče, a v těch dalších třech jsou sice mnohem lepší digitální triky, ale taky se tam neustále jen někde posedává a debatuje v jakýchsi radách a senátech o osudu planet, jejichž jména snad ani nejdou vyslovit. Jakou trilogii mám raději je asi jasné 😃. „Rogue One“ je časově zasazena mezi obě trilogie, kdy se ještě stavěla Hvězda smrti, respektive se teprve testovala, a vypráví příběh o partě Rebelů, kteří se rozhodli ukrást její plány, které následně dostane do rukou princezna Leia, jedna z Rebelů bojujících proti Impériu. „Zničili náš domov. Od teď bojuji proti Impériu.“ Ale je to vlastně docela jedno, protože film můžete vidět, i když o Star Wars máte jen mlhavou představu, protože má univerzální poselství: Proti tyranii je třeba bojovat, ať už to vypadá jakkoli beznadějně. Fanoušci sice ocení kdejaká camea a narážky, ale kdo má rád sci-fi a vesmírné střílečky, ten si film užije s přehledem také. Hlavní hrdinové jsou takoví hrdinové na jedno použití, sympaticky obyčejní, a celý ten film bych nazvala jako Star Wars pro dospělé. Osobně se mi líbil víc, než poslední počiny. Za mě 90%. „Nebojím se ničeho. Vše se stane, jak to síla zamýšlí.“

Facts: „Rogue One“; USA, 2016; režie Gareth Edwards 

Doma u Hitlerů aneb historky z Hitlerovic kuchyně 

„Možná, že velké dějiny začaly na nádraží ve městě Brünn...“ 

Na některá témata se nežertuje. Některé hlášky nejsou vtipné, protože prostě vtipné být nemají, respektive nesmí být. Téma holocaustu, Hitlera a fašizmu k takovým tématům bezesporu patří. Na něčem tak tragickém, jako byla zvůle fašizmu, není nic směšného. Smát se něčemu takovému je jen ukázkou špatného vkusu, nízkého intelektu a nedostatku sociálního cítění. Ale my Češi máme velmi specifický smysl pro humor . Ne všichni jsou jím sice nadáni, ale sarkasmus, ironii a nadsázku umíme jako málokdo. Arnošt Goldflam je znám svým poetickým a osvobozujícím humorem, který i něco jako je fašizmus dokáže popsat způsobem, že se jeden prostě nemůže nesmát. HaDivadlo uvádí „Historky z Hitlerovic kuchyně“ už od roku 2007 a stále vyprodaná představení dávají tušit, že diváci vidí dál, než jen na prapor s hákovým křížem. Scénky jsou groteskou plnou nadsázky, černého humoru zabaleného do kombinace toho, co bylo, a toho, co by být mohlo. Na jedné straně jsou tu reálné postavy, ale vlastně se nechovají tak, jak bychom si představovali („Ale no tak Evičko!“), na straně druhé jsou tu reálie, které jsou ale použity jinak, než bychom čekali („Tos pekla ty, Evičko?“ „Ne, to pekaři z SS.“). Třeba scéna, která ukazuje, že Evu Braunovou za života Adolfa Hitlera nikdo kromě jeho nejbližších vlastně neznal, je přímo geniální. To když jde v bunkru navštívit Magdu Goebbelsovou, aby si od ní půjčila cibuli na vegetariánský guláš, a poté, co se za dveřmi ohlásí, Goebbelsovi se u stolu chichotají, že nikoho toho jména neznají. Byl to sice trochu divné, ale nesmát se tomu vážně nešlo.

Facts: „Doma u Hitlerů aneb historky z Hitlerovic kuchyně“; HaDivadlo, 2007; autor: Arnošt Goldflam, režie: kolektiv HaDivadla

Mary Poppins

„SUPERKALIFRADŽILISTIKEXPIJALIDÓZNÍ.“ 

Je to slovo. Protože slova si může každý vymyslet. A dát jim svůj význam. Aspoň to tvrdí Mary Poppins. Na muzikálu Mary Poppins jsem už jednou byla, ale nějak se to sešlo, že jsem měla možnost jít na obnovenou premiéru. A bylo to stále stejně roztomilé, milé a chytlavé jako naposledy. Muzikál s Julii Andrews zná asi kdekdo, pohádka o vychovatelce, která umí kouzlit a odpoví na zoufalý inzerát dvou malých dětí, jejichž tatínek je poněkud despotický a není s ním žádná sranda, a chudák maminka vůbec jejich výchovu nezvládá. Jak by taky mohla, že? Má k ruce jen kuchařku, lokaje a vychovatelku. Mary Poppins ale začne věci měnit. V tom jí pomáhá i Bert, který má kdejaký melouch, ale jeho hlavní obor je asi smýčení komínů, a pak kouzelné postavy jako jsou oživlé sochy nebo královna písmenek. „Stačí jen chtít a rázem vše je možné!“ Brněnská verze muzikálu je podle Broadwayského vzoru, tedy udělána stejně, jen s českými písničkami. Rozhodně je velice povedená, ať už jde o výpravu, choreografii nebo hudbu. I když zrovna při té mojí návštěvě to z propadliště chvílemi hodně vrzalo. A oba hlavní dětští představitelé měli chudáčci náběh na nějaký ošklivý kašel nebo chřipku, a opravdu mi jich bylo chvílemi líto, protože bylo jasné, že je ten zpěv bolí. Holčička skoro na konci už nemohla mluvit. Naposledy jsem viděla v roli Mary Poppins Alenu Antalovou, a té tahle role sedla jako ulitá. Tentokrát jsem viděla alternaci, Ivanu Vaňkovou, která zpívá nádherně, ale bohužel jsem ji před nedávnem viděla v inscenaci „Malý rodinný podnik“, kde se procházela v podvazcích a s bičíkem, a nějak jsem to nemohla dostat z hlavy. Rozhodně je to ale jedno z nejpovedenějších představení hudební scény Městského divadla. 

Facts: „Mary Poppins“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2015; autor: P. L. Travels, režie: Petr Gazdík

Pride 

„Jak se jmenuje Vaše sdružení?“ „Lesbičky a gayové podporují horníky.“ 

V rámci filmového klubu jsem byla v prosinci na dva roky starém filmu, který byl bezvadným překvapením na závěr. Takovéhle filmy snad opravdu umí jen Britové. Nijak zvlášť hezcí lidé si Vás získají, dojmou Vás a rozesmějí. Film je inspirován skutečnými událostmi, což je o to zajímavější, i když je to samozřejmě všechno trochu přikrášleno. V roce 1984 za vlády železné lady Margaret Thatcher došlo ke krizi hutnictví ve Velké Británii, kdy se zejména ve Walesu uzavíraly doly, což vyprovokovalo masivní stávky horníků. Malá i větší hornická městečka tak přežívala hlavně díky darům, ať už peněz nebo jídla, které dostávaly rodiny stávkujících horníků. Ve stejné době se také uskutečnila první Gay Parade, která měla ze strany vlády podobně mizivou podporu jako hornické hnutí. Skupina aktivistů, kteří byli většinou veřejnosti kvůli své orientaci vnímáni jako podivní a zvrácení lidé, se rozhodla uspořádat sbírku a pomoci rodinám horníků. „Hornická sdružení jsou stejně šikanována jako my. Co potřebují, jsou peníze.“ Bylo tak založeno hnutí „Lesbians and Gays Support Miners“ (LGSM), které odboráři zpočátku nechtěli přijmout, protože nechtěli, aby se mělo za to, že gaye podporují. Malá vesnička kdesi ve Walesu ale takové předsudky odsunula stranou a potkaly se tu tak dva velmi odlišné světy. „Dai, přijeli Ti ti Tví gayové.“ Film nijak neřeší politickou rovinu celé věci (Thacherová a vláda jsou prostě zlí, gayové a horníci jsou hodní), ale dá se to filmu odpustit, protože je to hlavně o lidech. I přes některé méně veselé momenty, je to hlavně komedie, i když někomu se možná bude zdát až moc sluníčková. Mě se to líbilo moc. 90%. „Kde jsou moje lesbičky?“ 

Facts: „Pride“; Velká Británie, 2014, režie Matthew Warchus

 

61* FJD *1 A Z Kytice a Aladina 

Nádherný koncert Brněnské filharmonie, který se uskutečnil v Janáčkově divadle, budově, která je pro velké koncerty jako stvořená. Jednalo se o představení rozdělené na dvě části. V té první zazněl Bohuslav Martinů a jeho zhudebnění jedné z balad Karla Jaromíra Erbena z Kytice, a to Svatební košile. Filharmonii doprovázel soprán (Adriana Kohútková), tenor (Peter Berger) a bas (Jozef Benci), a musím říct, že hudba Bohuslava Martinů se k té poněkud nepohádkové baladě hodila přímo výborně. Bylo to poměrně krátké, ale opravdu se mi to strašně moc líbilo. Druhá část už byla na více než hodinu a jednalo se o koncert pro klavír a orchestr, plus mužský sbor. Klavíru se ujal Kirill Gerstein, který, pokud se nemýlím, je Američan s ruskými kořeny, ale to je vcelku jedno. Jednalo se o (to jsem si musela najít, jelikož se ve vážné hudbě zase až tak nevyznám) „monumentální pozdně romantický klavírní koncert z roku 1904 s mužským sborem ve finální větě slova z Oehlenschlägerova veršovaného dramatu Aladin“. A opravdu tam mužský sbor figuroval jen posledních deset minut, ale samozřejmě tam musel celou tu předcházející hodinu sedět. Jednalo se také o poctu autorovi, kterým byl italský skladatel Ferrucio Busoni (1866-1924), od něhož jsem nejspíš předtím nikdy nic neslyšela, ale jak říkám, vážné hudbě moc nerozumím, byť ji poslouchám ráda. Abych to napravila, tak se chystám v únoru na filharmonii znovu. Kdo mě vedle hlavních interpretů večera opravdu hodně zaujal, byl dirigent Jiří Rožeň, který je určitě starší, než vypadá, ale alespoň o generaci ode mne. 

Facts: „61* FJD *1 A Z Kytice a Aladina“ (Bohuslav Martinů – Svatební košile, Ferrucio Busoni – Koncert C dur klavír a orchestr s mužským sborem); Brněnská filharmonie (Janáčkovo divadlo), 2016 

Český Orloj – cesta poutníka 

A ještě jeden restík, až ze vzdáleného září. Kamarád mě pozval na představení, které se uskutečnilo na velmi neobvyklém místě. Jednalo se o Starou káznici v Brně na Cejlu, která se neblaze proslavila především v padesátých letech. Také jsou zde tzv. cely smrti, neboť se zde uskutečnila i většina poprav vynesených moravskými lidovými soudy. Jinými slovy trochu depresivní místo, které se ke koncertu zase až tak nehodí. Ale tohle bylo vlastně spíš hudebně-scénické představení, ve kterém se na hudbu Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů přednáší poezie Karla Šiktance. Tedy vlastně zpívá. O to se postaralo mužské vokální kvarteto Q VOX a doprovázela je tanečnice, cimbalistka a varhaník. Nebylo to veselé, bylo to o životě. Jak název napovídá, je to příběh muže – poutníka hledajícího svůj pevný bod v životě, a současně je to o cestě samotné, o koloběhu života. Ostatně symbol kruhu doprovází celou scénu. Od mladí a vitality, přes naivitu lásky, přes bolestivé zvraty dospělosti, až ke smířlivému, byť možná trochu smutnému stáří. Byla jsem ten den opravdu hodně unavená, možná i proto na mě trochu působila ona melancholie, která prostupovala celým představením. Spíše než představením samotným to ale bylo prostorami. Ale jako kulturní zážitek to bylo bezesporu zajímavé.

Facts: „Český Orloj – cesta poutníka“ (kaple bývalé Káznice na Cejlu), účinkující: Q VOX, hudba: Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, poezie: Karel Šiktanc, režie: Tomáš Pilař  

 

zdroj:  zde, zde, zde, zde, zde