Lednová inspirace filmy – Sugar a Saturnin dobývají ráj

Leden pro mě sice nezačal úplně nejlépe (trochu mě trápí kosti, svaly, klouby a tak všechno), ale neklesám na duchu. V loňském roce jsem to možná trochu přehnala se všemi těmi mými výlety, nejen kulturními, a tak mám v plánu letos trochu zpomalit. Uvidíme, jak to půjde. Ledem byl překvapivě pestrý, což většinou nebývá, jelikož je venku ošklivě sněhovo-ledovo a po Vánocích trpím nakažlivou leností. V lednu jsem ale byla na Louskáčkovi, ve stejném provedení jako loni (recenze zde), resp. jen jiném obsazení, a bylo to opět moc milé. A pak jsem šla znovu na Čarokraj (recenze zde), ale tentokrát jsem byla poněkud méně nadšená. Snad to bylo jen jiným obsazením, ale chyběla tomu kapka šťávy. Možná mi chyběl Vladimír Javorský jako žabák nebo tomu už chyběl moment překvapení. Sama nevím. Na nové věci jsem šla do divadla dvakrát a shodou okolností na hry, které také mají úžasnou filmovou podobu. Film byl i hlavním tématem mého jediného lednového koncertu, na který jsem šla do Sono centra. Byla jsem i na klasických filmech a jedné skvělé výstavě, ale o tom zase jindy.  

Sugar! (Někdo to rád horké) 
„Já jsem chlap.“ „Nikdo není dokonalý...“ 

Asi nejslavnější věta z jedné z nejslavnějších komedií vůbec. A také nejslavnější role pro Marilyn Monroe. Film „Někdo to rád horké“ („Někdo to rád horké.“ „Já mám radši klasickou hudbu.“) úplně miluju. Vždycky mě rozesměje a má prostě dokonalou atmosféru. I díky skvělému dabingu. Děj se odehrává v roce 1929 a je to kombinace hudební komedie, parodie na v té době stále populární klasické gangsterky a dvojsmyslného situačního humoru. I když si jen těžko umím představit, že by Tonyho Curtise a Jacka Lemmona v jejich rolích dvou nezaměstnaných hudebníků Joea a Jerryho, kteří jsou nuceni se před bandou gangsterů pod vedením Psí dečky ukrýt coby Josefína a Daphne v dívčí kapele Sladké Sue, mohl někdo překonat, nebyla jsem vůbec zklamaná. Městské divadlo se totiž víc drželo děje mého oblíbeného filmu, namísto toho, aby kopírovalo stejnojmennou populární divadelní hru, která se na Broadwayi hraje asi už sto let. Scéna i kostýmy jsou filmu také v lecčem podobné, neboť většina kostýmů je opravdu černobílá, stejně jako byl film, a některé kulisy byly „kreslené“. Představovaly kupříkladu postavy bezejmenných gangsterů nebo kupé vlaku, narozeninový dort či palmy na pláži. Tedy kostýmy, scéna i živý hudební doprovod byly dobré. Nicméně celý ten vtipný příběh stojí a padá na hercích. Těšila jsem se na Romana Vojtka v roli Joea alias Josefíny, ale v jeho roli účinkoval Petr Štěpán, kterého mám sice ve velké oblibě, nicméně je to kus chlapa, takže jeho Josefína přeci jen byla méně uvěřitelná ☻. Zase ji ale obdařil vtipnou přímočarostí a jeho Junior, tedy milionář, za kterého se před Sugar vydává, byl výborný („Vodní polo? Není to nebezpečné?“ „Jistě, utopil jsem pod sebou již 2 poníky.“). Jerryho alias Daphne („Daj nás do ženský márnice a až nás tam vysvlečou, umřu hanbou.“) hrál Milan Němec, který mi něčím připomíná Miroslava Donutila, a to je plus i mínus. Někdy má totiž velkou radost z reakcí publika, což většinou končí trochou toho přehrávání. Ale musím uznat, že byl energickým tahounem a zcela určitě se mu nedá upřít smysl pro fyzickou komiku. Ivana Odehnalová jako Sugar se mi moc líbila, i ten trochu dětinský hlas Marylin Monroe uměla hezky napodobit. A moc hezky zpívala. Z ostatních rolí mi pak nejvíc utkvěl Michal Isteník jako přepracovaný manažer Bienstock a pak stepující gangsteři, jejichž tanečně hudební číslo bylo jedno z nejlepších. Povedené a milé. I když by bylo zajímavé vidět tu druhou, o něco mladší, alternaci ☻. „Přátelé italský opery, je to už dvacet let, co jsem se zvolil šéfem týhle organizace. A můžu snad říct sám, že jste zvolili dobře.“ „Daphne už mne zase vedete!“ 
Facts: „Sugar! (Někdo to rád horké)“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2011; autor: Jule Styne, Bob Merrill a Peter Stone, režie: Stanislav Moša 

Vangelis – 1492: Dobytí ráje 

Film „1492: Dobytí ráje“ z roku 1992 v režii Ridley Scotta jsem viděla v roce jeho uvedení a pamatuji si, že to byla síla. I dneska mě překvapuje, jak realisticky a surově jsou některé scény pojaty. Na stranu druhou je to ale vyváženo někdy až romanticky malebnými pohledy na krajinu Nového světa. A pak je tu samozřejmě Gérard Depardieu, kterého jsem kdysi měla moc ráda ve filmu „Táta nebo milenec“, ale za posledních dvacet let se leccos změnilo. Nicméně i v tom roce 1992 bylo jeho obsazení trochu vedle, jelikož jeho poněkud korpulentní postava nějak neseděla k mořeplavci konce 15. století, který málem na moři zašel žízní a hladem. Tak jako tak, to, co mi navždy utkvělo v paměti, byla ona epická Vangelisova hudba. Vangelis, vlastním jménem Evangelos Odysseas Papathanassiou (vyčetla jsem na wikipedii), je řecký skladatel, který má Oskara za „Ohnivé vozy“ a složil hudbu třeba i k Blade Runner. Ale „1492“ je rozhodně jeho nejslavnější a úplně úžasná věc. Takže když byla možnost jít si poslechnout nastudování jeho díla do Sono centra, vyrazili jsme. Sono centrum jsem předtím navštívila jen jednou (absolventský koncert) a došla k závěru, že na dechové nástroje ten prostor asi moc není. Má to být nejlépe ozvučený sál u nás a po tomto koncertě bych klidně souhlasila. Ozvučení je tam opravdu skvělé. Bylo to prostě, jako kdybyste poslouchali hudbu přímo do sluchátek. Čistá, žádný rušivý zvuk vedle. Účinkovala Filharmonie Hradce Králové, dirigoval Andreas Sebastian Weiser a sborovou část, tedy všechny ty hluboké hlasy beze slov, zajištoval Pražský filharmonický sbor (někteří měli venku jakési nejapné fóry o Brnu a metru, ale odpouštím jim ☻). Celé představení bylo ještě doprovázeno poněkud netradiční projekcí na plátně, za kterým se schovával celý sbor a které bylo při prosvícení průhledné, takže když sbor zpíval, byl vidět, a když měl pauzu, tak se na plátně objevovaly výjevy podobné z filmu. Byl to zajímavý prvek. Nás ale asi nejvíc zaujaly všechny ty bubny, činely a další perkusní nástroje, na které hrálo několik lidí, a pak harfa, která se v celém díle objevovala často. Bylo to magické, a i když byla venku šílená kosa, nějak mě to hezky zahřálo ☻. 

Facts: „Vangelis – 1492: Dobytí ráje“; Sono centrum (Brno), 2016  

Saturnin 

„Omlouvám se, pane, měl jsem za to, že je to mraveniště již vybydlené.“ 
Kdo by neznal Saturnina. Tajemného sluhu pana Jiřího, starého mládence, kterého přestěhuje na hausbót, rozhlásí o něm, že je lovec lvů („Ale mohl byste být.“) a učí ho hrát tenis, aby mohl udělat dojem na slečnu Barboru („Jiří, podáváte jako moje babička.“). Filmovou podobu mám ráda, i když kniha přeci jenom víc vystihuje dobu, suchý britský humor a rozvíjí postavy i děj o další rozměry. Nicméně jsem ji četla až poté, co jsem viděla jako malá holka film, a proto jsem si postavy představovala podle filmu. Ondřej Havelka jako Jiří a Oldřich Vízner jako Saturnin byli skvělí, stejně jako Milouš Petra Vacka, teta Kateřina Jany Synkové („Host do domu. Bůh do domu.“) nebo doktor Vlach Milana Lasici. Z divadelní podoby mé oblíbené knihy jsem měla trochu obavy. Ale ty se spíš nenaplnily, než naplnily. Ta nejdůležitější postava, tedy postava Saturnina byla obsazena skvěle. Martin Siničák si pomalu ale jistě nachází cestu k tomu, aby se stal hercem, na jehož představení budu chodit prostě proto, že tam hraje on, a musím přiznat, že se mi v roli Saturnina líbil více, než Oldřich Vízner. Také postavy Milouše a tety Kateřiny byly dobře obsazeny a Zdeněk Dvořák v roli dědečka také nezklamal. Slečna Barbora a teta Kateřina mě navíc velmi mile překvapily svým zpěvem. Na pódiu totiž hrála živě swingová kapela (Melody Gentleman) a jednotlivé postavy měly svá pěvecká čísla, často užitá jako vsuvky mezi jednotlivými scénami. Bylo to velmi „havelkovské“ ☻. Jediné postavy, které mi svým obsazením neseděly, byly doktor Vlach a pan Jiří. Toho hrál Dušan Hřebíček, kterého mám ještě v živé paměti jako Záprdka v „Je třeba zabít Sekala“, kde byl úplně hnusně odpudivý (jako postava, tedy technicky vzato skvělý po herecké stránce), a já se toho pocitu po celé představení nemohla zbavit. Nebo jsem si postavu Jiřího vždycky představovala jako o něco mladšího, trochu jako Ondřeje Havelku … Kostýmy byly dobové, slušivé a elegantní, ale scéna měla chvílemi některé trochu podivné a na můj vkus trochu moc hravé momenty (třeba velikánské veverky). Celkově jsem se ale opravdu dobře bavila („Chcete říct, že tady máte krysy?“....  z estetických důvodů o tom nerad mluvím, z praktických je to přesně, jak milostivá řekla…“), a to i přes netradiční téměř tříhodinovou délku představení. Jediné dvě věci, které mě mrzely, bylo to, že Saturnin nedostal víc prostoru, a že se tam neobjevila ona slavná scéna s rozkládacími lehátky. „Ano, pane. Jak říká jedno z nejkrutějších a nejpravdivějších přísloví: kam čert nemůže, nastrčí babu... Teta Kateřina a Milouš právě dorazili.“ 
Facts: „Saturnin“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2015; autor: Zdeněk Jirotka, Martin Vačkář, Ondřej Havelka, režie: Jakub Nvota  

zdroj: zde, zde, zde