Už je sice
únor, ale ještě mám pár lednových akcí. Není třeba dlouhého rozpisování. Dva
filmy a jedna moc povedená výstava.
Love
Song
„Natočíme album a tohle město bude naše studio.“ „Jo, všude možně po celým New Yorku.“
V rámci lednového
filmového klubu byl uváděn snímek, který byl překvapivě pozitivní. Což je ve filmovém
klubu opravdu výjimka. Tématem nebyla ani tak láska, jako hudba. Ostatně natočil
ho John Carney, který v roce 2007 natočil „Once“. Někoho to možná překvapí,
ale ten film jsem nikdy neviděla. Přestože získal tolik cen, včetně Oskara za
nejlepší píseň „Falling Slowly“, která mě osobně nikdy nepřišla až tak moc úžasná.
Nazpívala ji Markéta Irglová a rovnou si i ve filmu zahrála. Možná díky tomu
nečekanému úspěchu a Oskarovi za titulní píseň měl pro tento projekt režisér k dispozici mnohem větší
rozpočet, protože hlavní role si tentokrát střihli Keira Knightley, Marc
Ruffalo, Adam Levine a pár dalších poměrně známých jmen. Premisa filmu je
jednoduchá. Kdysi úspěšný, ale teď už pár hodin nezaměstnaný, hudební producent,
který to doma také tak úplně nezvládá, potká v baru písničkářku s britským
akcentem, kterážto tam zapíjí s kamarádem smutek z rozchodu (čti ze zrady)
svého přítele, který se díky jejím textům stal hvězdou. Ale jak už to tak bývá,
sláva mu trochu zamotala hlavu a změnila nejen jeho hudební vkus, ale i pohled
na monogamní vztahy. Oba tedy mají svoje trable. Dají se do řeči a stanou se z nich
přátelé, které spojuje hudba, touha svobodně tvořit a chuť vyzkoušet něco
trochu bláznivého. Žádné velké drama, žádný přehnaný patos a kouzlo New Yorku,
po kterém se hlavní protagonisté prochází, popřípadě projíždí v nablýskaném
veteránovi. Film má příjemné tempo a atmosférou mi připomínal pohodový podzim.
Ani nevím proč, ale je to takový podzimní film. A přestože mám Keiru Knightley ráda,
tady jí to tedy moc neslušelo. Za mě 85%. „To je
to, co miluju na hudbě. Ten magický okamžik, kdy to do sebe všechno zapadne.“
Facts: „Begin Again“; USA, 2013;
režie John Carney
A klobouk
dělá dámu
V mojí rodině máme klobouky moc rády. Tedy my ženského
pokolení. Také je nosíme všude, kam se to jen hodí. Na svatby, pohřby, na různé
venkovní akce, někdy i na koncerty nebo do divadla. Máme jich doma také celkem
dost. Hlavně tedy anglické klobouky, které mají většinou širokou krempu a
ozdoby. Máme v rodině dokonce i pár extravagantních modelů jak z Ascotu
☻. Také máme rády fascinátory, což jsou vlastně ozdoby do vlasů, dá se říci čelenky,
akorát větší a zdobnější. A mně překvapivě klobouky sluší. Až tedy na ty, které
mají rovný mělký střih. V nich vypadám jako malý hrošík. Takže když
přijela ke mně do Brna na návštěvu moje maminka, vzala jsem ji (i s tátou samozřejmě)
na výstavu klobouků na Špilberk. Byly tam vystaveny vlastní návrhy Magdalény
Kopotové, která je stejně jako já vzděláním právnička, ale právo ji asi zase tak
nebaví. Tak vyrábí a sbírá klobouky. V rámci výstavy byly vystaveny i
repliky klobouků, třeba toho, který měla kdesi kdysi při jakési příležitosti vévodkyně
Kate. Většinu vystavených modelů bych popsala spíše jako kloboučky. Takové ty
menší, které se nosí tak, že nezakrývají celou hlavu, ale jsou spíše jen
ozdobou účesu. V jedné místnosti si člověk mohl některé klobouky vyzkoušet
a k vidění byla i malá dílnička. Tak si říkám, že bych se to ráda naučila.
Facts: „A klobouk dělá dámu“; Výstava Magdalény Kopotové (gotická síň hradu
Špilberk), 2015-2016
Zmrtvýchvstání
„Víte, jak daleko jsem
musel jít, abych ho získal zpět. Už se nebojím
umírání. Už jsem to zažil.“
The Revenant je film, který je svým příběhem
v podstatě klubovým filmem, ale vizuální stránkou patří na velké plátno. Je
to ale také film pro lidi, kterým na plátně nevadí syrovost a brutalita,
jelikož divák není ušetřen ani těch nejmenších detailů. V době, kdy se
stále ještě střetávali přistěhovalci s puškami s domorodým obyvatelstvem,
které luky a šípy bránilo svá území a místo pro život, rozhodně nebyl běžný
život nic jednoduchého. A když jste k tomu všemu ještě museli čelit
přírodě, nebo měli tu smůlu, že jste etnicky nezapadali ani do jedné skupiny,
nebylo asi o co stát. Děj je volně (opravdu volně) inspirován příběhem trapera Hugha
Glasse, který byl v roce 1823 v oblasti dnešní Jižní Dakoty během
výpravy s lovci kožešin napaden grizzlym, přežil to, ale svými dvěma
kumpány byl ponechán uprostřed zimy svému osudu. Asi ho to hodně naštvalo,
jelikož se v zimě, sněhu a dešti plazil a pajdal a klopýtal celým 340 km,
aby jim to sdělil. DiCaprio na své cestě za Tomem Hardym zažije poněkud více
vzrušení, neboť ho k tomu všemu ještě stopují indiáni (správně „Native
Americans“), takže je nucen nejen plavat, ale i létat (na koni). Možná trochu
nadbytečná se mi zdála linka se ztracenou indiánskou dcerou, ale nakonec měla
svou osudovou roli, takže proč ne. Vizuální stránka nedotčené přírody je
úchvatná a Iñárritu dostává svému krédu tvůrce, který má vizuální stránku filmu
dokonale promyšlenou. Stejně tak byla bezchybná výprava. Z filmu byl cítit
pot, špína i zápach krve, aniž by však něco z toho bylo na plátně jakkoli
zdůrazňováno. Ostatně DiCaprio a spol měli do krasavců daleko. Herecky není ve
filmu nikdo, komu bych jeho roli nevěřila. Přestože toho kluci moc nenamluví (žádná
z žen, pokud si nějaké vůbec všimnete, neřekne ani slovo), už jen za to, co si
během natáčení museli vytrpět, bych jim ty herecké ceny dala ☻. Některé scény
byly opravdu brutální, a přestože by se na první pohled mohlo zdát, že to je
příroda, která je tak krutá, ve skutečnosti byla všechna ta brutalita dílem
lidí. Ostatně medvědice jen chránila svá mláďata, ale ti chlapíci se tam
vzájemně vraždili bez většího zaváhání. Pro kožešiny, půdu a pomstu. Za mě 90%
a otázka zní: Doplazí se tentokrát Leonardo DiCaprio pro svého Oskara? „Co se tam stalo?“ „Udělali
jsme, co jsme museli.“
Facts: „The Revenant“; USA, 2015; režie Alejandro
González Iñárritu
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥