Dneska je svátek svatého Valentýna. Malého tlustého chlapečka s pidikřidýlky (na zádech), který s lukem a šípem straší všechny jen trochu rozumné lidi. Ten, jehož nejoblíbenějšími barvami jsou všechny odstíny červené, od té úplně temně rudé až po pastelově růžovou, a jeho nejlepší kamarád je malý přiblble se tvářící medvídek s terčíkem na břiše s nápisem I ♥ You nebo něčím podobným. Asi to nelze přehlédnout. Tenhle svátek neslavím, alespoň ne dobrovolně. Jeho poselství se mi líbí, o tom žádná. I to, že možná některé méně citově výrazné jedince donutí nějak se alespoň jednou ročně vůči svým drahým pozitivně projevit. Jen mám za to, že by se něco takového mělo obejít bez toho všeho balastu, nákupního šílenství a předstírání, že každý je "happy". I když ta čokoláda, co se často na sv. Valentýna dává, mě nikdy neurazí ☻. Pro mě to je svátek tak trochu o ničem. Láska má totiž tisíce podob a člověk by ji neměl skrývat nebo si ji šetřit jen na zvláštní příležitost. Třeba moji úžasní rodiče mi včera říkali, že v týdnu to bylo 50 let, co se seznámili! Oslavili si to jen sami dva, nejspíš bilancujíc jak moc jsou jejich děti i přes pokročilý věk vlastně stále nedospělé. Měli plán si hezky udělat večeři, dát si víno a pěkně se na to obléct. Doma, jelikož tam je jim nejlíp. Vínko si nakonec dali, ale jinak v klidu domova nedošlo k žádným změnám. Jen tam byli jeden pro druhého, jako posledních padesát let. To je podle mě svátek lásky. Takže mě žádná svatovalentýnská historka s kyticí z tisíce růží a plyšovým medvědem s rozměry slona vážně nedojme.
A kdyby to snad vypadalo, že ze mě mluví jakási hořkost, tak to ani náhodou. Já toho Valentýna totiž "oslavím" tím, že půjdu s mým parťákem do kina na Deadpoola a pak si asi dáme někde pořádné asijské jídlo. A přitom se budeme bavit tím vším mumrajem. Pro mě ideální odpoledne.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥