Zářijové stmívání v sále

Konečně je léto za námi. Skončily prázdniny, a to i ty divadelní. Nová divadelní sezóna je tady a taky to vypadá, že i v kinech začíná být na výběr. Tohle léto byla totiž nabídka opravdu mizerná. Nemohla jsem se dočkat toho pocitu, až si sednu do publika, všude ten klasický šum tlumeného hovoru, odlesk světel, v nejlepším případě je slyšet i ladění nástrojů, a pak se pomalu začne šeřit a najednou je tma a ... Jo, ten pocit je super. V kině je to stejné. Tak moc jsem se těšila na velké plátno, že mi snad nevadila ani reklama na redbull. V září jsem byla v divadle dvakrát - jeden muzikál a jeden balet. A pak v kině na dvou skvělých filmech.

Flashdance 

Flashdance

„What a feeling! Take your passion, make it happen.“ Jak svářečka ze slévárny a milionářský synek ke společnému štěstí přišli. Taneční a hudební klasika v podobě muzikálu v podání Městského divadla Brno. Původní film z roku 1983 s Jennifer Beals mám ráda. Přestože bych si její módu na sebe vzala jen z legrace, za její vytancované tělo bych dala celý svůj nynější šatník (což by pro ni asi nebyl výhodný obchod ☻). Písničky z filmu se staly klasikou, stejně jako závěrečné taneční číslo před porotou nebo to, kde na sebe hlavní hrdinka tanečnice-ne-striptérka svrhne kbelík vody, případně její sexy aerobic outfit a ona legendární věta: „vy..kala jsem mu duši z těla“. Jinak je to ale příběh Popelky. Tu hrála Ivana Vaňková, která má super postavu a krásně zpívá, a i když odvedla opravdu dobrou práci stran tanečních čísel, přeci jen tanečnice není, což zejména v závěru bylo znát. Partnerem jí byl Dušan „Johny Blue“ Vitázek, který v sólech zněl skvěle, ale v duetech neměl svůj den. A taky tam toho neměl moc co hrát, jelikož hlavní postava je tady jasná. Ale byla to moje první návštěva divadla po letních prázdninách, takže jsem se spokojeně zabořila do sedačky a cítila to příjemné vzrušení, které pociťuji vždycky, když se v divadelním sále ztlumí světla. „She's a maniac, maniac on the floor, and she's dancing like she never danced before.“ 

Facts: „Flashdance“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2013; autor: Tom Hedley,  Robert Cary, Robbie Roth, hudba: Ralph Siegel, režie: Stanislav Moša 

Labutí jezero 

Labutí jezero

„Baletní klasika.“ Když bylo Labutí jezero v roce 1877 poprvé uvedeno v Moskevském divadle, kritika představení strhala. Hudba prý byla pro balet moc komplikovaná, příliš hlasitá a blízká symfonii. Také se ani kritice, ani divákům nelíbila původní choreografie. Proto jak původní kompozice, tak choreografie prošly změnami, aby se nakonec autor hudby stal nejslavnějším představitelem klasické baletní hudby a choreografie precizní ukázkou klasického baletu. Loni jsem viděla verzi Petrohradského baletu, tentokrát jsme se vydali na českou verzi. Stran příběhu je poněkud nudnější, jelikož nekončí ani happyendem, ani tragicky, ale tak někam smutně (Odette zůstane labutí a odletí pryč, což je, uznejte sami, ten nejméně dramatický konec ze všech). Stran výpravy nebylo moc co vytknout. Hlavní roli tančila má oblíbená (a skvělá) Eriko Wakizono, prince Jan Fousek a Rotbarta Ivan Popov, který je vždycky i v té nejmenší roli zábavně expresivní. Jediným rušivým elementem ale byl nový povrch pódia. Janáčkovo divadlo totiž v létě prošlo rekonstrukcí a pravděpodobně tedy i pódium, na které si nejspíš tanečníci ještě nezvykli. Za prvé jsou dopady hodně hlasité, takže při větších scénách je jednoduše slyšet dupot, za druhé to mužským interpretům podkluzovalo, což činilo zejména prince poněkud nervózním. Nebylo to úplně nejlepší představení, ale šla jsem na něj s úžasnými lidmi, a to mi to vynahradilo ☻.

Facts: „Labutí jezero“; Janáčkovo divadlo v Brně, 2015 (premiéru netuším); autor: Petr Iljič Čajkovskij, choreografie: Robert Strajner, režie: Robert Strajner 

Straight Outta Compton

Straight Outta Compton

„Damn, that shit was dope!“ Některé lidi to překvapuje, ale mám ráda americkou rapovou muziku. I když nejsem žádný expert a nejsem ani zrovna velký fanda gangsta rapu, skupinu N.W.A. (niggers with attitude – což by se asi už nemělo vyslovovat nahlas) znám, jelikož jsem kdysi coby středoškolačka zažila konec rivality mezi East and West rapovou scénou, která započala právě založením téhle formace. Dr. Dre, Ice Cube, Easy-E a pár dalších představují onu původní syrovou verzi žánru, který vznikl z frustrace, rasismu a chudoby černošského ghetta, atmosféry, která je živě zachycena na jednom z nejslavnějších rapových alb – Straight Outta Compton. Filmy z hudebního prostředí jsou vždycky na vyprávění ošidné, zejména jsou-li protagonisté stále mezi živými, což většina protagonistů tohoho příběhu je. Tady se to ale povedlo. Herecké výkony jsou bez debat, autenticita doby také, hudební stránka nemá chybu. Jen linka vyprávění chvílemi trochu ztrácí dech (hlavně v druhé polovině), pár poměrně důležitých momentů tam přeci jen chybí (kupříkladu jakékoli ženské postavy) a bohužel texty písní jsou bez překladu, což je opravdu škoda. Ale příběh je to skvělý, dobře udělaný a pro mě jedno z největších překvapení roku. I pro ty, kteří o rapu vědí jen to, že mu většinou není rozumět, bych tenhle film doporučila. Za mě jasných 90%.
Facts: „Straight Outta Compton“; USA, 2015; režie F. Gary Grey  

Everest 

Everest

„Lidé nejsou stvořeni, aby přežili v letové výšce Boeingu 747. Naše tělo bude doslova umírat. Everest je úplně o něčem jiném.“ Nemám ráda výšky. Nemám ráda pěší túry. Nemám ráda zimu a mám houby fyzičku. Jinými slovy bych se nedostala živá ani do základního tábora pro výstup na Everest. Mám za to, že kdyby příroda zamýšlela, aby tam lidé chodili na výšlap, vybavila by je křídly a plícemi ze železa, nebo by ty hory prostě postavila o pár kilometrů nižší. Chápu to tak, že tam nemám co dělat. Přesto ale obdivuji tu fyzickou a mentální odolnost, kterou lidé, kteří lezou na osmitisícovky, disponují. Tu nesmírně silnou vůli jít až za hranice svých fyzických možností. Jednoduše to zažít a přežít. Everest je skvěle udělaný, skvěle odvyprávěný a skvěle zahraný film mapující jeden z nejtragičtějších výstupů na nejvyšší horu světa. V roce 1996 dvě expedice vedené dvěma zkušenými horskými vůdci (Robertem Hallem a Scottem Fisherem) dosáhly vrcholu, ale hora je jen tak lehce dolů pustit nechtěla. Je to film, kde se umírá rychle a tiše a kde hlavní roli hraje síla přírody. Film není bez chybiček, jelikož je tu až příliš mnoho postav a není čas je v první polovině filmu blíže poznat. Není čas na jejich život a vlastně ani na jejich smrt. Nicméně je to děsivě fascinující a přiznám se, že takhle ztichlé publikum (tedy poté, co soused vedle konečně spořádal svůj malý popcorn) jsem už dlouho nezažila. Za mě 90% a otázka nadále zní: „Bolí to. Je to nebezpečné. Tak proč?“ 

Facts: „Everest“; USA, 2015; režie Baltasar Kormákur