Síla přírody a síla strachu

Příroda má svou přívětivou i méně přívětivou stránku. Někde dává vzniknout životu tak bohatému a pestrému, že ho ani nedokážeme všechen vstřebat, někde naopak vytvoří místa, která život podrobují tvrdým zkouškám či mu dokonce vůbec nepřejí. Stejně tak i lidská povaha. I ta má mnoho extrémů. Někdy nás svazuje strach do té míry, že nás zbavuje přirozeného lidského cítění, někdy nás strach naopak nakopne k tomu, abychom překonali i to, co se na první pohled zdálo nemožné. Někdy je jedinec tím, kdo ničí svým bytím všechno a všechny kolem, někdy je naopak tím, kdo stmeluje a naplňuje lidskou přirozenost pomáhat druhým. Konec října byl pravda trochu intelektuální, ale rozhodně ne nezábavný. 

Marťan 

Marťan

„Je to vesmír. Ten nebude spolupracovat. Garantuji Vám, že v určitém okamžiku …, se pokazí vše, co může.“ Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak moc nadšená z filmu, kde skoro tři hodiny sleduji jednoho človíčka, jak si povídá s nahrávacím zařízením, jezdí sem a tam po poušti a pěstuje brambory, a pak skupinu vědců zavřenou v místnosti a vedoucí rozhovory o něčem technicky tak složitém, že vůbec netušíte, zda mluví stejným jazykem jako Vy. Ale překvapivě to funguje. A to i přesto, že zde v podstatě žádný velký propracovaný příběh není. Ridley Scott posledních let mě moc nenadchnul (ehm, Prométheus) a zkazit se dá i sebelepší knižní předloha, ale tohle je něco, co se mu opravdu povedlo. Je to film, kde je vesmír opravdu vesmír a lze si jednoduše představit, že kdyby opravdu lidé byli schopni doletět až na Mars, takhle nějak by to mohlo probíhat. Nejsou tu žádní padouši ve službách zla, žádné mimozemské formy života mající za cíl osídlit Zemi, žádné rušivé milostné linky, žádné zbytečné emoce a patos a žádné zpomalené záběry na americkou vlajku. Hlavní hrdina je sympaťák se smyslem pro humor, profík, který má za sebou výcvik a je vybaven především svými znalostmi vědy. Je to v podstatě úplně netypický film s netypickou zápletkou, kdy se namísto jednoho hrdiny zachraňujícího celý svět snaží celý svět zachránit onoho jednoho hrdinu. A to má daleko silnější náboj než všichni superhrdinové dohromady. Ostatně kdo by nechtěl zachránit Matta Damona, vždyť „pomoc je pouze 140 milionů mil daleko.“ Za mě 90%. 

Facts: „The Martian“; USA, 2015; režie Ridley Scott  

Je třeba zabít Sekala 

Je třeba zabít Sekala

„Je třeba zabít Sekala.“ „A kdo to udělá?“ Lidská povaha je krásná i děsivá. A o lidské povaze tenhle moravský western je, respektive zejména o její ošklivosti. Knižní předlohu jsem nikdy nečetla a filmovou verzi jsem nikdy neviděla, ale příběh je to natolik známý, že jsem v ději netápala. Představení ve mně zanechalo tolik nepříjemných pocitů, že jsem z toho špatně spala. A to je dobře, protože to ukazuje, že když brněnská národní scéna chce, tak prostě umí. Herecky bravurní, zejména hostující Igor Bareš jako Sekal a Dušan Hřebíček coby Záprdek, odpudivá lidská postavička nohsleda, excelovali, ale i Tomáš Šulaj, kterého jsem viděla premiérově jako Juru Barana, nebo Petr Halberstadt v roli kněze. Scéna byla povedená a přehledná, žádná statická záležitost, ani přehršel nápadů, který by odváděl pozornost od postav a děje. Postava Sekala, nemanželského dítěte, parchanta, jak mu každý říká, je fascinující. Sekal je opravdu parchant, člověk plný zášti toužící po pomstě a utrpení těch, kteří ho nikdy nepřijali do svého středu, přestože okolnosti svého narození mohl jen stěží ovlivnit, člověk, který se neštítí v podstatě ničeho, aby dosáhl svého. Je to smutný lidský osud, zbabraný lidský život. Přestože je Sekal nesympatická postava, nelze přehlédnout to, že ti, kteří se jej snaží zbavit, jsou ve skutečnosti těmi, kdo toto „monstrum“, kterého se tak děsí, pomohli stvořit. Slova Jury Burana to přesně vystihují: „Vy všichni jste stejní parchanti jako on.“ Příjemné podzimní překvapení, které doporučuji k návštěvě. 

Facts: „Je třeba zabít Sekala“; Mahenovo divadlo (Národní divadlo Brno), 2015; autor: Jiří Křižan, režie: Martin Františák 

AltaiKai – Zlatý hlas tajgy  

Musím se přiznat, že nejsem zrovna koncertní typ. Na koncerty chodím zřídka, přitom ale poslouchám hudbu denně. Čas od času ale na nějaký koncert jdu. Při procházení programu Kina Scala jsem narazila na upoutávky na koncert altajské hudební skupiny, která se věnuje tradičnímu altajskému hrdelnímu zpěvu, tzv. kai a hře na tradiční hudební nástroje. Podle ukázek to znělo opravdu zajímavě, a jelikož jsem neměla ten den jiný program, přemluvila jsem své líné já a šla. A bylo to úplně skvělé.

www.altaikai.cz

Tři hudebníci (jeden nestihl letadlo, jelikož na Altaji už napadl sníh a on se nedostal na letiště včas) seděli na pódiu v tradičním oblečení, obklopeni roztodivnými nástroji, za nimi na plátně projekce fotografií panenské přírody jejich země a sálem se linula zvláštně podmanivá, hravá a melodická hudba. Musím říct, že mě koncert hodil tzv. do pohody, opravdu to bylo osvobozující a velmi příjemné. Z toho jejich zpěvu někdy mrazilo, ale takovým tím příjemným způsobem. Jejich zpěv zní, jakoby vycházel z hlubin země a nikoli jejich hrdla. Navíc zní vícehlasně, přestože ve skutečnosti zpívá jen jeden hlas. Hudebně je to hravé a využívají se stejně jako u nás zejména strunné nástroje ve stylu kytary. Koncert trval hodinu, ale nadšené publikum čítající 138 platících diváků si řeklo o přídavek, takže koncert měl nakonec skoro hodinu a půl. A pokud tu budou zase, půjdu znova, a všem kolem to doporučím také.

Facts: „AltaiKai - Zlatý hlas tajgy“; Kino Scala (Brno), 2015