Sestřenice hraběte Drákuly a umělé slzy

Poslední dobou jsem zaznamenala zvýšený zájem svého okolí o mou osobu. Nechci se chlubit, ale čas od času se mi to stává. Někdy si mě lidé se zájmem prohlíží třeba v MHD, ve frontě v Albertu, na zastávce, někdy se mi dokonce stane, že se za mnou otočí kolemjdoucí. Přesně jako teď. Bohužel důvody bývají méně romantické, než moje představy. Poslední týden a půl je to dáno tím, že mám výraz upíří nevěsty. Vím, že krvavé oči jsou hit mezi náctiletými fanynkami Stmívání a stylu emo, ale většinu normální populace setkání s takovou bytostí, byť jinak sebenormálnější, spíše znervózňuje. Přiznám se, že mě taky. Kdyby byl můj výraz sexy, asi bych se nad tím tak nezamýšlela. Bohužel můj výraz aristokratické upíří bytosti je poněkud jinde a navíc chvílemi bolí jako prase. Jsem taková upírka v posledním tažení. Lidé v mém okolí jsou zvyklí, že mám v jejich přítomnosti většinou oči maskované linkami a stíny, případně umělými řasami připomínající malé kartáčky, proto si mě poslední dobou prohlíží s určitými rozpaky. Ten můj „nahý“ výraz je asi přivádí do rozpaků. Přistihla jsem se, že všem vysvětluji, že mám zánět v očích, aby si snad nemysleli, že jsem obětí domácího násilí, nebo že (nedej Bože) takhle vypadám normálně. Pán z opravny obuvi ale moc přesvědčeně nevypadal. 

 

Dnes jsem šla po týdnu užívání antibiotik do nemocnice, jelikož jsem se přestávala vidět v zrcadle. Mohlo to být sice tím, že se ze mě stává nefalšovaný upír, ale nesázela bych na to. Nikdo jménem Edward se v mém okolí nikdy neobjevil. Sestřička mě v čekárně nemocničního oddělení sdělila, že mě sice vezmou, ale výjimečně, a že se mám obrnit trpělivostí, protože zrovna dneska mají „děsněj nával, tak dvě tři hoďky, posaďte se.“ Nevadí mi čekat, je-li to kompenzováno skutečností, že nemusím do práce, mám u sebe něco na čtení a sváču (v mém případě doplněna malým jupíkem, takže mi kromě bystrého zraku nescházelo nic). Zpočátku to sice vypadalo, že někteří pacienti jsou v čekárně už od dob prusko-rakouské války, ale nakonec to byla jen hodinka a půl (nejsem si zcela jistá, ale zdálo se mi, že někteří pacienti se vstupu do ordinace už nedožili). Diagnóza není zdaleka tak strašidelná. Z hrozícího zánětu rohovky (což strašidelné je) se nakonec vyklubal infekční zánět slzných kanálků (bolestivé, ale slepota mi prý nehrozí). Té milé paní doktorce to přišlo nesmírně vtipné, jelikož to prý z 90% postihuje mimina. Ujistila jsem jí, že už mimino nějakou tu dobu nejsem, ale že jedno mimino vídávám o víkendu, tak jestli ho z toho můžu obvinit. Prý ne. Infekční už prý naštěstí po první dávce antibiotik taky nejsem, ale antibiotika na další dva týdny mě neminula. Příčinou kromě nějaké infekce je i to, že mám cosi, čemu se říká „syndrom suchého oka“. Slovo syndrom se mi mimochodem vůbec nelíbí. Prý je to částečně vrozené, ale zhoršuje se to tím, že člověk málo mrká. Mrkala jsem na ní dost, ale ujistila mě, že pokud hodně pracuji na počítači, tak mrkám málo. Asi prý moc používám počítač. To je pravda, ale momentálně je to jediná činnost, za kterou mi stát platí. Z testu slzavosti jsem si odnesla malé trauma. Slzím zcela instinktivně, i když si neumím představit nikoho, kdo by při testu, který spočívá v tom, že Vám do oka strčí dva papíry, neslzel. Přestože tedy mám slzy vlastní, budu si muset pořídit i umělé a kapat si je pravidelně do očí. Nakonec proč ne. Umělé řasy a umělé slzy mi jdou docela k sobě.  Nakonec mi udělala ještě jeden test, kdy mi nakapala do oka jakési černé kapky. Seděla jsem dobrým dvacet minut v čekárně, abych je vymrkala (na kapesníku byly tmavě modré), protože s černě podbarvenýma očima bych mohla v lidech venku vyvolat dojem, že se vrátila morová rána. Uznejte, že to jsem dopustit nemohla.  

zdroj obrázek