Někdy
mám prostě chuť jít do kina na popcorn. A tím nemyslím tu kukuřici, tím myslím
film, u kterého se v nejlepším případě budu prostě a jednoduše dobře bavit
a nebudu muset čelit vnitřním otázkám o smyslu života, v nejhorším na
další půlden ohluchnu na jedno či druhé ucho, to podle toho, k jaké straně
reproduktoru jsem byla natočená, zatímco na plátně vybuchoval New York.
„Popcorn“ je totiž takový ten nevýživný snack, kterého si nesmíte dát moc,
protože by Vám po něm jinak bylo blbě, nicméně v malém množství čas od
času neuškodí a hlavně na něj máte prostě čas od času chuť, i když je většinou
přesolený, případně přeslazený, prostě tak nějak moc, a brzy po něm dostanete
hlad, protože je to prostě jen nafouknutá kukuřice. A takový filmový popcorn je
na tom podobně.
Vítejte v džungli
„Vítejte v Jumanji.“
„Staly se
z nás postavy, co jsme si vybrali. Stejně jako ve videohře.“
Když
zůstanete po škole, může se stát leccos. A když k tomu ještě hrajete
videohry, tak může jít o život. Před mnoha lety jsem viděla film s Robinem
Williamsem, kde šlo o to, že se nějaké děti ocitly ve hře, resp. staly se
postavičkami deskové hry odehrávající se v džungli. A šlo tam o život.
Dnešní děti asi už moc deskové hry nehrají, takže v tomto (ne)pokračování
se čtyři teenageři dostanou do videohry. „Jediná možnost, jak se z tohohle dostat, je dohrát
tuhle hru do konce.“ Oproti původnímu filmu je to hlavně komedie,
jelikož tihle čtyři individua si vyberou postavy ve videohře, které jsou
v podstatě jejich pravým opakem. Takže sledujeme fyzického Dwayne
Johnsona, ale ve skutečnosti je to uhrovitý přehlížený puberťák, který svému
úspěšnému spolužákovi, co exceluje ve fotbale, píše slohovky. A onen úspěšný
spolužák je ve videohře podpůrná postavička malého černošského zoologa
s velikým batohem a slabostí pro dortíky. A tak podobně. Má to spousty
vtipných momentů, zejména proto, že tyhle čtyři adventure postavy se prostě
chovají jako teenageři (a některé se dokonce nestrefily ani do stejného
pohlaví) a dodržují se tu pravidla videoher, jako jsou tři životy nebo plnění
úkolů pro získání čehokoli, co je potřeba k postupu ve hře. Musím říct, že
jsem se dobře bavila, takže u mě 85%.
Facts: „Jumanji:
Welcome to the Jungle“; USA, 2017; Peter Berg
Black Panther
„Badatelé to
hledali. Nazývali to Eldorado. Hledali to v Jižní Americe. Ale celou dobu
to bylo v Africe.“
Marvel chrlí jeden film za druhým a jeden už
nestačí sledovat všechny ty akční superhrdiny, co se navzájem navštěvují ve
svých filmech, případně se čas od času spojí, aby nabančili nějakému monstru
z vesmíru. Protože žijeme ve světě politické korektnosti, měla bych být
asi na prvního černošského superhrdinu strašně milá a vychválit film do nebes.
Nicméně podle mě už tady byl třeba Blade, který má dokonce tři filmy, tudíž
první není. A pak mně osobně je úplně jedno, jestli je Batman nebo Superman
černoch, běloch nebo Pacific Islander, protože jsou to komiksové postavy,
nikdo, kdo skutečně žil a dýchal, nicméně pro rasově senzitivní Američany je
tohle asi jiné. Takže se o Black Pantherovi mluví skoro jenom
v superlativech, nicméně podle mě je tahle marvelovka spíš jen lepší
průměr. Třeba na druhého Kapitána Ameriku, první Strážce Galaxie nebo
posledního Thora to podle mne nemá. Hlavním důvodem je, že tyhle filmy beru
jako zábavu a Black Panther se chvílemi prostě bere moc vážně. „Jsi dobrý muž.
S dobrým srdcem. Pro dobrého muže je těžké být králem.“ Navíc
se mi celá ta zápletka s Wakandou, tajemnou zemí se supertechnologií
z vesmíru kdesi uprostřed Afriky, zdála taková trochu podivná. Mohla by
být kdekoli na světě, prostě je to trochu jako s Wonder Woman a ostrovem,
ze kterého pochází. I když hlavní hrdina na konci dospěje k tomu, že
nebylo správné si původ jejich technologického zázraku ponechat pro sebe a
ignorovat všechny hrůzy, které se odehrávaly po planetě během staletí, o
velikosti jeho národa to nic moc hezkého nevypovídá. Co bylo příjemnou změnou,
byl fakt, že se děj odehrával ve většině mimo USA, měl barvitou výpravu a
bezvadný soundtrack. A hlavní hrdina byl fešák. Za mě 80%.
Facts: „Black
Panther“; USA, 2017; režie Ryan Coogler
Thor: Ragnarok
„Hodně se toho událo
od posledně. Přišel jsem o svý kladivo. Jako včera, no. Což je trochu pech.“
Zatímco se Černý Panter bral trochu vážně, poslední Thor se vydal zcela jiným
směrem a nebere se vážně vůbec. A přitom jde o celou zkázu jeho domoviny.
V pořadí třetí díl, kde je hlavním hrdinou světlovlasý bůh hromu, je
popcorn se vším všudy. Celý se odehrává mimo planetu Zemi, neřeší se tu žádné
aliance nebo problémy světomíru. Thor hned v úvodu přijde o svoje kladivo
a dlouhé vlasy, a … prostě má opravdu den blbec. A může za to jeho nevlastní
sestra, která je bohyní smrti, a po Ódinově smrti se osvobodí ze svého
vyhnanství a samozřejmě nechce ztrácet čas nějakými sourozeneckými schůzkami.
Thor se v téhle barvité tripové jízdě potká s Hulkem, který od
posledních Avengers změnil zaměstnavatele a mlátí se teď v ringu na jakési
zapomenuté planetě, kde o Zemi nejspíš nikdy neslyšeli. Spojení Thora s Hulkem,
Lokim a několika novými postavami funguje. Je to prostě opravdu komiksový film,
stejně jako byli třeba první Strážci Galaxie, jejichž vliv je tu opravdu znát, se
vší barevností, geekovským nadšením, přimočarostí a humorem, který nechybí ani
na první pohled černočerné záporačce v podání Cate Blanchet. Možná
chvílemi přeci jenom chybělo trochu víc emocí (zejména když umírali jeho
kumpáni z jedničky nebo Ódin). Samozřejmě, že většina superhrdinských
filmů jsou úplně blbiny, nicméně se zdá, že marvelovky si vydobyly
v Hollywoodu respekt, takže jsou vyhledávané i áčkovými herci se slabostí
pro Shakespeara. Jak jinak si vysvětlit skvělé cameo Matta Damona? Za mě 90%.
Facts: „Thor:
Ragnarok“; USA, 2017; režie Taika Waititi
Padesát odstínů
svobody
„Něco jsem řekl
a tys neposlechla.“ „Nemůžu s Tebou jet, musím pracovat.“
K prvnímu
dílu jsem byla shovívavá (zde), druhému dílu jsem pro zasmání věnovala
samostatný post (zde), nicméně u třetího dílu jsem už neměla sílu na jakoukoli
ironii, tudíž jsem si říkala, že o něm ani psát nebudu. Jedná se totiž o
opravdu špatný film. Špatných filmů vzniká hodně, což o to, ale většinou je to
proto, že mají od začátku špatně rozdané karty. Tenhle film má všechny výchozí
benefity pro dobrý film - dobrou kameru, pěknou výpravu mapující život v luxusu,
slušný soundtrack klasických popových pecek, kvalitní herce, co se opravdu
snaží, ačkoli uvnitř asi trpí, exotické lokace, byť stokrát profláklé, a v neposlední
řadě jakousi eroticky hravou nadstavbu. Ale je to úplně na nic, protože to
hlavní chybí. Kámen úrazu je prostě a jednoduše v tom, že ten příběh a
dialogy v něm jsou něco tragického. Jakési zápletky a zcela nekonzistentní
postavy ani nekomentuji. Je sice pravda, že nebýt mých společnic, neměla bych
ponětí, kdo je kdo z plejády vedlejších postav, což svědčí o tom, že na mě
asi moc velký dojem předchozí díly neudělaly. Chápu, že nejsem cílová skupina.
O princi z pohádky s opravdu varovně narušenou psychikou a psychopatickými
rysy jménem Christian a lehce naivní a přes všechny snahy o dominanci zcela
submisivní děvče s mentalitou opozdilého teenagera jménem Stázička, si asi
nikdy nic číst nebudu. Nicméně pro dámský večer to nakonec nebylo tak tragické,
už jen proto, že jsem měla lístek zadarmo. Ale hodnocení nečekejte😕.
Facts: „Fifty Shades Freed“; USA, 2018; režie James
Foley
zdroj: zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥