Nějaká ta kulturní okénka ve zkratce

Už je téměř konec dubna, venku je jaro v plném proudu, já už mám konečně novou sedací soupravu, a nemusím tak sedět a případně spát na zemi, a začíná mě přepadat jarní únava. Jo, mám to hróóóóźně těžký. Nejdřív podzimní depka, pak zimní ospalost a teď jarní únava. Nechci myslet na to, co mě čeká v létě 😜. Naštěstí jsem si mohla sem tam odpočinout u něčeho zajímavého. 

Danse Macabre 

V rámci svých novoročních plánů jsem si řekla, že bych měla zkoušet nové věci a hlavně takové, které mě donutí vystoupit ze své komfortní zóny. Je totiž docela jednoduché říct na jakoukoli žádost „ne“, případně se na něco vymluvit. Mnohem složitější, je říct „ano“ a pak dodržet slovo 😃. Takže když jsem byla požádána o moderování 5.ročníku tanečního festivalu Danse Macabre, který propojuje orientální tanec s gothickou subkulturou, a slíbila svou účast, říkala jsem si pak, že jsem to možná s tou odvahou trochu přehnala. Nicméně slovo jsem dodržela a poté, co jsem v šatníku našla cosi, co by se dalo označit jako viktoriánský gothic outfit, akci jsem odmoderovala. O gothické subkultuře toho moc nevím, nejvíc asi díky jednomu dílu ze série Kmeny, ale je to různorodá společnost, s mnoha rozličnými směry. Rozhodně to není jen o černém latexu a fascinací smrtí, jak by se někdo mohl domnívat. Všechny tanečnice byly krásné a nápadité. Na koncerty už jsem s ohledem na chřipku nezůstala. Ale i tak to byla zajímavá a obohacující zkušenost.

Facts: „Danse Macabre – 5. Ročník “; Klub Melodka, 2018 

Shaolin Tour 2018

S ohledem na několik faktorů, z nichž moje lenost je bohužel jen jedním z mnoha, a současně jedním z mála, který mohu nějak ovlivnit, to s mou fyzickou kondicí není nic moc. I přes moji snahu cvičit a zdravě jíst, se mnou vyvinuté úsilí na mě nijak zvlášť neprojevuje. Modelka tedy ze mě nebude. Ani jako fanda sportu za moc nestojím, nicméně krásu a sílu lidského těla ocenit rozhodně umím. Třeba tanec, a zejména pak balet je naprosto úžasný, a když ho pozorujete zblízka, to teprve vnímáte tu sílu svalů, ladnost pohybu a koncentraci. Kolik úsilí za tím stojí, kolik bolesti a slz. S bojovými uměními je to dost podobné. Navíc bojová umění opravdu bolí, protože mají jiný účel, než tanec jako takový. A takové kung-fu mne opravdu fascinuje. Lístky na exhibiční vystoupení shaolinských mnichů jsem koupila na poslední chvíli, ale měla jsem povedená místa. Celá exhibice byla doplněna komentářem, protože i když bylo zřejmé, že je to celé hodně komerčně podané, přeci jen se jedná o starobylou záležitost, styl života, který je spojen jak s přírodou, tak se zkoumáním síly lidského těla. Nejsou to mniši pro nic za nic. Vedle všech těch gravitaci popírajících cvičení, bolest ignorujících cviků a neuvěřitelné flexibilitě, je to také o meditaci a vnitřním klidu. Je sice pravda, že se ničemu jinému celý život nevěnují, ale i tak, je to určitě dost netradiční a ne vždy veselý způsob života. Samozřejmě nejroztomilejší byli ti malí chlapečci, kterým bylo tak 6 až 9 let. Hned bych si jednoho z nich strčila do kapsy 👼.

Facts: „Shaolin Tour 2018“; Boby centrum Brno, 2018 

Kamil Lhoták – Retrospektiva

Výstava v Obecním domě v Praze byla poměrně rozsáhlá. Měla na 120 olejomaleb, což nebývá časté. Jeho nejznámější obrazy se tu prý ale nenacházely. Nemůžu sama posoudit, jelikož s  dílem Kamila Lhotáka (1912–1990) nejsem moc obeznámena. Navíc se přiznám, že tenhle styl není zrovna něco, co bych si chtěla doma pověsit na zeď. Většina jeho obrazů jsou tématem trochu jinde. Maloval hlavně sport, závodní auta, cyklisty, balóny (tahle část se mi líbila nejvíc), tovární haly a „železná vrata s červenou tabulkou“. Jak jsem se dočetla, byl malířem „periférie“. Je to velmi trefné. Maloval také portréty, ale stylem je to ona předválečná doba, kdy se všechno zjednodušovalo, i když čistý surrealismus to asi také není. Tak velký znalec ale opravdu nejsem. 

Facts: „Kamil Lhoták – Retrospektiva“; Obecní dům Praha, 2018

zdroj: zde, zde