Chystám
se za sluníčkem!!! Jaro nepřichází dost rychle, tak jsem se rozhodla, že mu
půjdu trochu naproti. A jelikož s každou dovolenou je následně spojena
depka zvaná „plný stůl práce“, naordinovala jsem si pracovní maraton. Musím se
pochlubit, že docela úspěšný. Ale se všemi akcemi okolo už jedu jen na záložní
baterii. V Brně probíhá Jeden svět,
z něhož jsem ale bohužel stihla jen tři dny, což mě mrzí, jelikož je to
můj nejoblíbenější filmový festival. Letošní ročník má příznačné moto: „Praskněte
své bubliny“. Nebyl to záměr, ale filmy se mi sešly tématicky docela příbuzné,
minimálně v pocitu skličující bezvýchodnosti. Ale divadlo to vyvážilo
úsměvy a humorem. Recenze jsou krátké, jelikož mě čeká opravdu velké „nedělní
pečení“, na které si ale blog bude muset počkat ☻.
Hon
 |
|
|
„Moje malá nikdy nelže. Tak proč by si teď vymýšlela?“
V rámci filmového klubu nikdy nečekám nic, z čeho bych měla po
skončení projekce euforický pocit, ale tentokrát se mi dýchalo opravdu hodně
ztěžka. Hlavní hrdina (můj oblíbenec Mads Mikkelsen ♥, skvělý jako vždy) je
učitel ve školce, který se jednoho dne ocitne v podezření, že obtěžoval
jedno z dětí. Konkrétně dcerku svého nejlepšího kamaráda, trochu opomíjené
dítě, kterému čas od času dělal společnost. Reakce přátel i lidí
z komunity je možná do určité míry pochopitelná, ale o nic méně děsivá, a
i přesto, že malá hned vzápětí řekne, že se nic takového nestalo, lavinu stále
se zvyšujícího podezření to nijak nezpomalí. Všichni vycházejí z toho, že
děti přece nelžou a pokud mění názor, jen se snaží vytěsnit něco ošklivého. A
hlavní hrdina nemá vůbec šanci jakkoli se tomu bránit. Dusivé, beznadějné,
bezvýchodné. Nemohla jsem si pomoct, tak třetinu filmu jsem probrečela. Za mě
90%.
Facts:
„Jagten“; Dánsko, 2012; režie Thomas Vinterberg
Danielův svět
„Miluju malého kluka.“ Zatímco v Honu hlavní
hrdina pedofil nebyl, v tomto dokumentu uváděném v rámci Jednoho
světa ano. Daniel je mladý muž, který je zamilovaný do šestiletého Míši. Chce
se s ním jen přátelit, nikdy by s ním nechtěl mít sex a už vůbec by mu
nikdy nechtěl jakkoli ublížit. Alespoň tak svůj vztah popisuje. Je členem
Československé pedofilní komunity. Oceňuji jeho odvahu otevřeně vystoupit.
Uvědomuji si osamělost, nenaplněnost i bezvýchodnost, jimž pedofilové čelí.
Citlivé téma, ale forma dokumentu velké zklamání. Daniel rád filozofuje a jeho
komentáře jsou někdy až divadelně absurdní. Plno prázdných záběrů bez významu.
Žádná konfrontace. Největší výhrady mám ale vůči poselství dokumentu. Působil
na mě totiž jako poněkud manipulativní. VÍM, že pedofilie není pohlavní
zneužívání dětí a že pedofil neznamená automaticky násilník, ale nemohu se
ztotožnit s tím, že bych se měla cítit špatně, jelikož nepovažuji
pedofilii jen za jinou formu sexuální orientace jako třeba homosexualitu. Už se
tak narodili, není to porucha, není třeba zásahu psychologů nebo lékařů, jak se
mě snažil dokument přesvědčit. Za mě stěží 60% (a to hlavně za Danielovu
odvahu).
Facts:
„Danielův svět“; ČR, 2014; režie Veronika Lišková
Putinovy „Děti
404“
 |
|
|
„Já jenom chci, aby nás nechali na pokoji. Aby si nás nikdo
nevšímal.“ Dokument, v němž naopak o homosexualitu šlo. Zejména o
homofobní náladu v ruské společnosti. Dokument reaguje na situaci mladých
homosexuálů v Rusku po zavedení zákona proti LGBT propagandě „za účelem
ochrany dětí a mládeže před informacemi potírajícími tradiční rodinné hodnoty“.
Výpovědi desítek mladých lidí, zejména teenagerů, včetně několika otevřených
zpovědí, kupříkladu zakladatelky online projektu „Děti 404“, který je jejich
virtuálním útočištěm, se tu mísí se skrytými záběry ze škol a ulic. Ponižování
a šikana na jedné straně, strach a touha po klidu na straně druhé. Autentický
dokument odhalující poněkud smutný obrázek současného Ruska, který mě,
k mému vlastnímu zklamání, vlastně ani moc nepřekvapil. Za mě 90%.
Facts:
„Children 404“; Rusko, 2014; režie Pavel Loparev, Askold Kurov
Bojovníci ze
Severu
 |
|
|
„Bylo to nejšťastnější období mého života.“
Zahajovací dokument festivalu Jeden svět mě trochu zklamal. Tématicky je díky hrozbě,
kterou představuje Islámský stát, rozhodně aktuální, ale nemohla jsem se zbavit
pocitu, že mu něco chybí, respektive, že je jeho zpracování trochu povrchní.
Proč odcházejí děti první či druhé generace přistěhovalců, tedy ti, kteří se na
západě narodili a mají pasy zemí, kam jejich rodiče emigrovali s vidinou
lepšího života či z nutnosti zachránit si život, touhu navrátit se do
matičky země svých předků a vést svatou válku proti západu? Proč se cítí jako
cizinci ve vlastní zemi? Jak je vlastně verbují a přesvědčují k tomu, aby obětovali
svoje životy při sebevražedných misích? Co se s tím dá dělat? Na tyhle
otázky dokument bohužel neodpovídá. Jedná se vlastně jen o zpovědi jednoho
„šťastlivce“, který se naverbovat nenechal, a otce, jehož syn se naverbovat
dal. Za mě 65%.
Facts:
„Keigerne fra nord“; Dánsko/Somálsko, 2014; režie Nasib Farah a Soeren Steen
Jespersen
Černá labuť
 |
|
|
„Vše, co se snažíme předvídat, je posuzováno z hlediska
naší předešlé zkušenosti. Zkušenost však ukazuje, že nám žádná předešlá
zkušenost nepomůže...“ Tak tohle byla legrace. Hra je adaptací super
úspěšné knihy, kterou mám v úmyslu si přečíst. Jejím tématem jsou černé
labutě, respektive fenomén černých labutí, tj. nepředvídaných jevů a událostí s
významným dopadem na život jedince nebo celé společnosti. Jinými slovy náhody. Může
jít v podstatě o cokoli, ale pokaždé nás to překvapí, jelikož jsme s tím
nepočítali, nezapadalo to do statistik nebo jsme se s tím ještě nesetkali.
Jednoduchá scéna a děj bez děje. Působilo to trochu improvizačně, ale jen v tom
nejlepším slova smyslu. Krátké scénky s překvapivými pointami střídaly
vstupy jednotlivým herců. Popis by byl matoucí, chce to prostě vidět ☻. „Žádná velká dějinná událost nešla nikdy předvídat, to jen
my ve své zálibě v příbězích hledáme retrospektivně spojitosti a skládáme si
tak v našich hlavách historii tak, abychom se uklidnili. V tom uklidnění
zapomínáme, že vše může být za malou chviličku jinak… Nebo ne?“
Facts: „Černá labuť“;
Divadlo Reduta, 2015; autor: Nassim Nicholas Taleb, Braňo Holiček, Ilona
Smejkalová, režie: Braňo Holiček
Ceny DIVA 2014
Ceny
DIVA, tedy divácké ceny Národního divadla v Brně, jsem navštívila poprvé,
ale hlasovala jsem už podruhé. Celý večer byl v režii baletu Národního
divadla, takže tanec, tanec, tanec. A samozřejmě předávání cen ☻. Tanec není
jen balet, takže se tam objevila i klasika a latina, nějaký ten dancehall (což
bylo překvapivé), flamenco a streetdance. Tenhle široký záběr mě potěšil. O
přestávce dokonce došlo i na graffiti. Moderátoři mě, přiznám se, zklamali, ale
je pravda, že humor pana Výtiska nemám ráda a pokud si nepamatuje jména šéfů
jednotlivých souborů nebo šéfa orchestru, je to podle mě trapné, i kdyby pak na
svůj účet dělal stovku vtipů. Jinak se mi ale večer líbil a byla jsem potěšená
i z toho, že v některým kategoriích moji favorité vyhráli (Eriko
Wakizono, Jan Šťáva, Louskáček). A letos na ceny zavítala i skoro pravá Naomi
Campbell.
Facts:
„Ceny DIVA 2014“; Mahenovo divadlo v Brně, 2015
 |
|
|
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥