Tento blog je tu už čtvrtý rok a musím říct, že díky němu jsem si v mnohém
ve svém životě udělala pořádek. Nebo lépe řečeno, díky blogu mám vůči sobě jasněji
stanovené závazky. Protože když už s něčím vyrukujete hezky veřejně, tak
nějak je Vám trapné se toho pak nedržet. Nebo si za tím nestát. Protože jinak
se pak cítíte jako ztroskotanec, jako naprosto a úplně … No tak silná slova
zase nejsou třeba. Prostě Vám je to pak trošinku líto, protože rádi odškrtáváte
na seznamu jednotlivé položky, abyste ho nakonec se slovy „tak hotovo“ mohli
zmuchlat, hodit do koše a zapomenout. A začít psát seznam nový. Dělám to tak
často, a protože mám úžasnou paměť, která se nemůže zaplňovat všemožnými
každodenními blbinami, musím si všechno psát na papírek. Ty papírky pak nosím v peněžence,
nebo v diáři nebo v kabelce, a čas od času je projdu a ty neaktuální
s velmi příjemným pocitem hodím do koše. A v rámci reorganizace svého
života jsem si před lety zavedla každoroční „plánování“. Prostě si udělám plán,
co bych ráda v následujícím roce podnikla, naučila se, rozvíjela,
zlepšila, opustila, zapomenula, riskla … prostě tak. Pod tím vším se
jednoduše skrývá touha pohnout se dál, nestagnovat.
Problém s rokem 2017 a mými plány je ale v tom, že jsem si to
všechno hezky sepsala, ale nikdy jsem to na blog nedala. Stále jsem si říkala,
že je ještě čas, a pak už mi to v půli roku přišlo trochu blbé, a na konci
roku o to víc. Ale s novým rokem se mi můj seznam připomněl a musím říct,
že když jsem po dlouhém hledání v hlubinách mého notebooku (který absolvoval
více tvrdých restartů za posledních 12 měsíců, než za celou svou předchozí
kariéru), svůj loňský PLÁN našla, nestačila jsem se divit.
Takže můj plán na rok 2017 měl jen 10, namísto 15 položek. A bylo to hlavně
tím, že jsem si řekla, že pokud se mi něco nedařilo splnit, bylo to často tím,
že se mi to prostě ve skutečnosti dělat nechtělo, nedělalo mě to šťastnou, ale
měla jsem pocit, že BYCH MĚLA, protože … cokoli, jenom ne moje vlastní pocity.
To byl případ třeba pokračujících studií. Prostě ne, doktorát mi teď vážně
radost nedělá. Většina mých plánů se více méně týkala mně a mého malého
sobeckého já. A oproti těm předešlým nebyl vlastně nijak moc konkrétní. Takže
nejdřív můj plán – a jak to podle mě dopadlo.
Takže co jsem si na začátku 2017
naplánovala a kde si stojím na začátku 2018?
1. Zabývat se jen lidmi, kteří
jsou mi blízcí, zajímaví nebo podnětní a negovat ty, kteří mi vysávají energii – vím, že to není hezké
říkat, ale někteří lidé Vám opravdu vysávají energii a já si uvědomuji čím dál
víc, že touhle jejich terapeutistickou pomůckou být nechci. A také nechci za
někoho řešit jeho depky, negativní emoce a pocity, že „něco není v rovnováze“.
Chci se věnovat lidem, kterým na mně záleží a na kterých záleží mě, chci
pomáhat těm, co se na mě obrátí o pomoc a přátelit se s těmi, kdo mi
přátelství oplácí. Vážně nemám čas a ani náladu na malé sobce, co se ozvou, jen
když „potřebují juknout na smlouvu“, ale neumí odepsat na přání k narozeninám,
nebo aby mi někdo vytýkal, že nejsem dostatečně přátelská k někomu, koho
ani neznám.
Tak možná, že jsem byla trochu nazlobená, když jsem ten seznam
sepisovala, ale je to tak. Vím, že nejsem žádná best friend forever, ale jednou
z mých mála dobrých vlastností je, že lidi soudím zcela minimálně. Stejně
tak se považuji za přátelskou bytost, ale nikdo si to nesmí plést s bezmeznou
otevřeností. Tou já totiž nedisponuji. Byť to v těch dvou případech trochu
bolelo, ten řez jsem udělat musela.
2. Ačkoli mám teď hezký
byt, o krůček blíž vlastnímu bydlení chci být 😀 - byt, ve kterém bydlím asi tak třičtvrtě
roku je moc fajn, ale i tak si říkám, že vlastní bydlení, rozuměj, jisté
bydlení, je něco, co každému přidá na kvalitě jeho života. Tedy pokud nemá nad
hlavou enormní hypotéku.
Tak tohle dopadlo docela vtipně. Byt jsem nakonec už
po roce musela opustit, resp. bylo mi řečeno, že budu muset začít hledat něco
jiného, a tak jsem si našla svůj byt. Můj vlastní byt. V mém úplně
nejosobnějším vlastnictví. A nikdy bych nevěřila, jak něco takového promění Váš
život. Způsob, jak ho prožíváte. Pro mě je byt moje bezpečné útočiště, moje
malé království, moje jistota, co mi přidala klid v tom smyslu, že mám
domov. Ne snad, že bych předtím neměla, ale tohle je MŮJ DOMOV. Chápete? Ne?
Nevadí 😉. Ale povedlo se.
3. Ujasnit si, zda chci
měnit práci či studovat a co mi k tomu chybí – tohle zní divně, ale
je to vlastně takový souhrn mých neuskutečněných plánů za poslední roky. Udělat
si rigo, udělat si profesní zkoušky, změnit práci, jít na výběrová řízení …
hodně otázek a spousta těžkých rozhodnutí. A ty já stále odkládám.
Pravděpodobně
jsem měla nějakou extra přemýšlivou náladu, když jsem seznam sepisovala, ale
tyhle otázky jsem řešila snad každý rok. Mám svou práci ráda, mám ráda lidi v ní,
nechce se mi teď vracet do školy jinak než jako externí vyučující, vůbec se mi
nechce učit měsíce na profesní zkoušky, aniž bych měla motivaci se té profesi
věnovat … ale měla bych, že? Protože když to neudělám, tak to bude vypadat, že
stagnuju, že se nikam neposunuju, že ostatní jsou na tom či onom postu, ale …
kašlu na to. Jsem teď spokojená, kde jsem. Svoji práci dělám sakra dobře a
konečně mě aspoň trochu uspokojivě živí 😉. Takže ano, ujasnila jsem si to. Nemám pocit, že bych promarnila svoje
nadání. Snad mi ten pocit vydrží 😟.
4. Zlepšit si svou
ekonomickou situaci tím, že nebudu shromažďovat bordel – když jsem se
naposledy stěhovala, udělala jsem revizi, ale zdá se stále trochu nedostatečná.
A i když si to opakuji každý rok, vlastně každý den, musím nad těmi nákupy
prostě víc přemýšlet.
Tohle vlastně zahrnuje dvě moje stále se opakující
strašáky: 1) že často koupím spontánně věci, co nejen že nepotřebuju, ale ani
je nevyužiju, a 2) že neumím věci vyhodit. Na tomhle tedy musím opět
zapracovat. Ale stěhování a nový byt napomohly, takže jsem už udělala pěkný
vítr ve svých skříních, nádobí, kosmetice a … čeká mě ještě spousta práce.
5. Přestat se vymlouvat a
začít tančit či cvičit pořádně – jsem samá výmluva, proč se mi zrovna něco
nechce dělat. Něco fyzického samozřejmě, protože pokud přijde na to, že má
někdo volňásek do kina nebo divadla, to jdu, i když je venku sněhová bouře.
Každý rok si říkám, že se naučím nový tanec (což většinou vyjde) a začnu víc
cvičit (což mi většinou dlouho nevydrží), ale mám pocit, že bych se měla
rozhodnout a na té jedné věci víc zapracovat.
Tak tohle je ten bod, který mi
zpětně nedává moc smysl a ani netuším, proč jsem to takhle napsala. Protože
vím, že by mě to takhle nebavilo. První půlrok mě tanec moc nebavil, jelikož
jsem byla dost nemocná, a nějak se nám proměnila parta, na což jsem si docela
dlouho musela zvykat. Kurzy bollywoodu i orientálního flamenca bohužel znovu
neotevřely, a mě najednou nic moc nemotivovalo. Přiznám se, že to vypadalo, že
s tancováním skončím úplně. Ale za poslední půlrok se to opět proměnilo,
já našla v tancování další kus radosti a vrhla se do toho, střihla si
hezké sólové vystoupení s mečem, a vrátila se ke klasickému orientu. A pak
jsem udělala docela velkou změnu a začala cvičit s trenérkou, což je
trochu běh na delší trať, protože posilovny mě vždycky děsily, nicméně už to
provozuji skoro půl roku a baví mě to. Takže tenhle bod nevyšel, jak jsem si
přála, ale vyšel tak, že jsem spokojená 😋.
6. Něco bych sakra měla
provést s tím svým soukromým životem – přát si potkat prince na bílém koni
nikdy nebyl můj sen, protože z koní mám dost respekt a princové bývají
pěkně rozmazlení spratci, ale i tak mám ve svém životě přítomnost mužů ráda. Jen
prostě nechci dělat kompromisy tam, kde to bolí.
Nejspíš jsem měla na mysli,
že jsem otevřena verzi, že svůj život spojím s někým jiným, ale je mi
jasné, že jsem to tak vážně nemyslela. Život ve dvojici má mnoho výhod. Život
ve dvojici a s dětmi k tomu má určitě hodnotovou nadstavbu. Lidé mi
často říkají, že bych se měla znovu vdát. Já si to nemyslím, stejně jako si
nemyslím, že život ve dvojici je prostě lepší sám o sobě, protože jde o to, s kým
ho budete sdílet, a ne že ho s někým sdílíte. Já si život sdílím s lidmi,
se kterými mi je dobře a papír nebo něčí souhlas k tomu nic
nadstandardního nepřidá. Takže asi bych měla něco dělat s tím svým soukromým
životem, a možná jsem i udělala, ale nějak vůbec netuším, co to vlastně mělo
být 😏.
7. Zdraví, zdraví, zdraví – každý rok ve stejnou
dobu mě dostihne chřipkový squatter, zabydlí se u mě a nechce vypadnout. Taky má
bratrance, který mě nedopřává kvalitní spánek a taky má jednoho kamaráda, co
mění kalorie v zelenině na nefalšovaný tuk. A pak pár dalších, stejně
nevítaných. Můj plán je jasný. Musím se jich zbavit. To znamená, že musím k doktorovi.
Brrr.
To se mi samozřejmě zcela nepodařilo, zejména pak v první polovině
roku, kdy jsem měla chřipku s přestávkami skoro tři měsíce. Ale pak se to
naštěstí trochu zlomilo, a já začala pravidelně cvičit, brát vitamíny a hlavně
léky na spánek. Protože po letech bolestí hlavy a špatného spánkového rytmu,
kdy jsem se budila stejně unavená, jako když jsem šla spát, případně jsem
nemohla spát vůbec, jsem po absolvování několika vyšetření konečně získala
diagnózu, která nezněla „to máš z toho ponocování“, „máš otočenej rytmus“,
nebo moje oblíbená „neumíš si udělat režim“. Ne, můj mozek to bohužel neumí, a
já to mohu ovlivnit jen minimálně. A když už jsem se dozvěděla, že moje insomnická
porucha je něco, s čím se musím naučit spolupracovat, mnohé aspekty mého
zdravotního stavu se zlepšily. Tomu se říká síla (pod)vědomí 😴.
8. Více číst o lidech, více
číst o vědě, více číst o všem, co je důležité – stále platí, že chci
přečíst alespoň 12 knih, co nebudou romance do vlaku, že budu číst časopis, co
odebírám (Téma), že budu aspoň jednou týdně kupovat noviny (a celé je přečtu), na
internetu si vyhledám důvěryhodné články, omezím koukání na YouTube a televizi
obecně, budu si pečlivě vybírat, jaké anime shlédnu a… a tak všelijak. Abych
byla nebezpečně chytrá.
Tak tohle je plán, který mi v podstatě vyšel.
Čtu ráda … a měla bych číst víc. Protože VŽDYCKY bych měla víc číst a poznávat.
Ale s tím anime pomalu, protože většinu životních mouder, kterými se řídím,
mám právě z nich.
9. Více kultury ve všech
formách a podobách – už vím, že možnost volby k náplni mého volného času, je jen a jen
na mě. A vím, že jsou věci, které mě baví a které mě dělají šťastnou. Možná
nejde o to „víc“, ale o to využít situace a neříkat si, že ještě bude jiná
příležitost.
Zjistila jsem, že když chodíte do práce, třikrát týdně
provozujete nějaký pohyb a jednou týdně na odpoledne jdete na kurz, hodně se
Vám ten volný čas ztenčuje. Ale i tak jsem měla spousty kulturních zážitků, i
když pro spousty lidí to bylo jen skoro samé nudné divadlo. Letos jsem moc
nechodila do kina, ale za to jsem viděla spousty hezkých anime a objevila pár
bezvadných kapel, viděla konečně Lord of the Dance show, výstavu Kmeny 90 a
navštívila Mariánské lázně se vším všudy. Začínám být vybíravá, ale i tak nikdy
nestačím uskutečnit všechno, co jsem si vytipovala.
10. Objevovat nové, prožívat staré a zkoušet nepoznané – jak poetické, ale pravdivé.
Ať už se to týká věcí, lidí, prožitků, situací, prostě čehokoli, všechny
interakce mi něco přinášejí. Už kdyby jen to, že už nemám něco nikdy opakovat.
Tohle je takový plán neplán, protože je to v podstatě jen o tom využívat
příležitosti. Jelikož jsem ale letos měla spousty práce se zdravím (opět) a pak
se stěhováním a novým bytem (jeden by nevěřil, kolik času a energie to všechno
zabere), pak je smutnou pravdou, že jsem mnoho příležitostí prostě a jednoduše
přenechala ostatním, i když jsem věděla, že mě to bude mrzet. Ale i tak jsem si
udělala vlastní choreografii na tanec s mečem a opět vystupovala na letním
festivalu, upekla Rubikovu kostku, střihla si moderátorskou roli na gothic tanečním
festivalu, podstoupila operaci laserem, koupila byt, poprvé zaplatila daně, napsala recenzi do velkého deníku, zamilovala
se a s klidným srdcem se zase vzpamatovala, začala posilovat v posilovně
nebo se naučila dělat domácí zmrzlinu. Takže pár věcí by se našlo.
*
Takže? Takže je rok 2017 za mnou a nebyl to vůbec špatný ročník. The end.
*
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥