Můj
letošní plán chodit víc na živou hudbu mi zatím moc nevychází. Je to asi
atmosférou, na kterou jsem citlivá. Nemám příliš v oblibě davy. A když
jsem mezi lidmi, jsem spíše pozorovatel. Mám raději intimitu davu, takže mi
více vyhovují koncertní síně s plyšovými sedačkami, oddělené boxy a malé
koncertní místnosti, než velké fesťáky, narvané hokejové haly a řev. Ten fakt
nemusím. Ale nakonec je asi nejdůležitější, na jakouže to hudbu vlastně jdu. A
já se v posledních měsících vydala do Irska, napříč časem a do světa sluníčka,
kde vládlo ukulele, ukulele, ukulele …
Lord of the
Dance – Dangerous Games
Kdo
by neznal národní irský tanec. Michael Flatley, americký tanečník a choreograf,
ho díky své show Lord of the Dance proslavil po celém světě. Záznamy jsem
viděla v televizi mnohokrát, ale vždycky jsem tuhle show chtěla vidět na
vlastní oči. A pokaždé jsem příliš dlouho váhala, takže než jsem se rozhoupala,
bylo vyprodáno. Tentokrát jsem si ale říkala, že si to ujít nenechám a lístky
jsem koupila už na podzim. Vyrazila jsem s kamarádkou, která na tom byla
úplně stejně. Letošní show nesla název Dangerous Games, ale abych byla upřímná,
bylo to příběhem velmi podobné všem ostatním. Ono tam o nějaký příběh zase až
tak nejde, je to o tanci, zejména tom skupinovém, a toho tam bylo hodně. Ačkoli
Michael Flatley osobně netančil, nijak to nevadilo. Všichni ti krásní mladí
lidé v zářivých kostýmech, houslistky i irská zpěvačka byli šikovní a
hudba úderná. Bylo to pěkné a většina lidí to také ocenila. Až na ty čtyři
burany, co seděli před námi. Přišli po začátku, polovinu času projížděli zprávy
na facebooku nebo si četli výsledky toho, jak Švýcarsko hrálo hokej, přičemž
těmi svými mobily osvětlovali půlku tribuny, o přestávce se po sobě váleli, aby
si udělali selfíčka, a ven se hnali uprostřed potlesku. Proč tam lezli, když je
to nezajímalo, nevím, ale ta blondýna na facebook psala, že je na „super show,
fakt nářez“. Podle mě si ten nářez nezasloužila ta show, ale někdo jiný.
Facts:
„Lord of the Dance – Dangerous Games“; DRFG Arena Brno, 2017
Od Banchieriho
po Beatles - Q VOX
Q
VOX je brněnské mužské vokální kvarteto, a je prostě super. Obecně jsou vokální
seskupení pro mě nesmírně přitažlivá, protože sama zpívat neumím. Většinou tomu
lidé nevěří, protože existuje taková představa, že lidé, kteří tančí, a já
tančím už léta, mají smysl pro rytmus, který jakž takž mám, a proto i hudební
nadání spojené se schopností svými hlasivkami vyluzovat zvuky, které okolí
vnímá jako libé. Tedy, že umí zpívat. Ale já jsem dle mého názoru právě ta
výjimka, která mnoho lidí překvapuje. Zpívám jen v sebeobraně a myslím, že
to funguje. Minimálně mně nehrozí, že by mě napadla nějaká divoká zvěř. Pro
jistotu nezpívám ani květinám. Zpátky ke koncertu. Bylo to moc příjemné,
přestože už začínala ta velká letní vedra. Koncert měl dvě poloviny a začínal
pozdní renezancí a končil klasickými hity od Beatles. Zazněl také Janáček a spousta
dalších hezkých písniček. Pokud někdy narazíte na plakáty, určitě vyrazte na
hezký večer.
Facts:
„Od Banchieriho po Beatles - Q VOX“;
Barokní sál Místodržitelského paláce (Brno), 2017
Rocky Leon –
koncert na Letní scéně
Nejsem
fesťákový typ. Nejsem ten typ, který by si užíval fronty na pivo v kelímku,
blátíčko, opilé teenageři nebo rockery za zenitem a spaní ve stanovém městečku
bez koupelny a fénu na vlasy. Jsem prostě pohodlná, ale to neznamená, že bych
nerada pařila. Živou hudbu mám nesmírně ráda, a pokud k tomu můžu
tancovat, jsem spokojená. Nepotřebuju k tomu alkohol nebo cokoli jiného,
protože mě takové spojení vážně nebaví. V rámci letních koncertů na
Špilberku probíhala spousta akcí, vedle promítání filmů i koncerty a výstavy. Na
jeden z koncertů mě pozval můj kamarád, což od něho bylo vážně moc milé.
Věřila jsem jeho úsudku, že to bude zábavný večer, protože zase až tak moc se v hudbě
nevyznám. Vím jen, co se mi líbí. A jméno Rocky Leon mi nic neříkalo, protože
to není rozhodně žádný mainstreamový umělec.
Ale je nesmírně zábavný, energický
a naprosto neuvěřitelně pozitivní. Ta energie a pozitivita se díky jeho
osobnosti i hudbě přenáší na publikum, což bylo rozhodně strašně zajímavé
pozorovat. Dokonce i taneční dřeva začala mírně pohupovat koleny a roztomile
trhavými pohyby napodobovat rytmus. Ale skákat umí asi každý a tady nakonec
každý skákal a poskakoval docela bez zábran. Rocky Leon si vystačil sám a
stačila mu k tomu kytara, ukulele a synťák (nebo jak se to zařízení, co v sobě
mělo nahranou hudbu, jmenuje). Počasí vyšlo akorát, koncert trval dvě hodiny a
vešel se přesně mezi dvě dešťové přeháňky. Ačkoli jsem pak musela v noci jít
na noční rozjezd v pěkném lijáku, nevadilo mi to. Měla jsem v sobě ještě
spoustu sluníčka z koncertu.
Facts:
„Rocky Leon“; Letní scéna hradu Špilberk (Brno), 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥