Mám
moc ráda balet, ale v létě mám díky divadelním prázdninám smůlu. I tak
jsem si ale zašla na jeden povedený dokument o baletu trochu jinak, vydala jsem
se na mrazivou procházku po francouzském pobřeží a nechala se okouzlit úsměvem
plážového playboye. Nebo spíš nedala.
Dancer
„Je to James Dean
baletního světa, je to enfant terrible baletního světa.“
Sergej
Polunin je v baletním světě pojem jako třeba Tiger Woods v golfu. Největší
talent své generace, génius svého řemesla. Génius s vlastními démony.
Polunin se narodil v chudé ukrajinské rodině a maminka rozhodla, že půjde
na balet. Když se ukázalo, že jeho talent by mohl být zcela výjimečný, rodina
se rozjela všude po světě vydělávat peníze, aby mohl navštěvovat hodiny v Kyjevě
a později akademii v Londýně. A Sergej zatím trénoval a trénoval, a
dokonce mu dovolili vynechat dva ročníky. „Trénoval jsem dvakrát víc než všichni ostatní, protože
jsem věděl, že je to moje šance jak zase dát rodinu dohromady.“
Rodina ale vzájemné odloučení nevydržela, a to mladého kluka žijícího osaměle
v cizí zemi osudově zasáhlo. Přesto se v 19 letech stal nejmladším
prvním sólistou Královského baletu v Londýně a otevřely se mu všechny
dveře slávy. „Přezdívali
jsme ho ladná šelma.“ Ale za dva roky ze dne na den odešel a svět
baletu byl v šoku. Pokryl si tělo tetováním a hledal sám sebe
v alkoholu a drogách. Pokud bych měla hodnotit příběh, tedy osobnost a
život Sergeje Polunina, řekla bych, že je to nesmírně zajímavý a velmi
zranitelný člověk. Jeho talent je nesmírný, ale k čemu mu všechna ta sláva
a uznání jsou, když se umělecky cítí prázdný? Když mu to jediné, co umí, tedy
tanec, přineslo bolest z rozpadu rodiny, pocit osamělosti a dětství plné
odříkání? „Chtěl jsem jen normální život.“
Na jednu stranu mi přišlo, že tanec pro něco nenávidí, na straně druhé však bez
něho nemůže žít. „Je to jako být vězeň vlastního těla. To nutkání tančit.
Jinak mě pohltí bolest.“ Po technické stránce nebyl dokument nic
převratného, takže když to zprůměruju, dala bych tak 80%. A doporučila bych ho
všem ambiciózním rodičům, aby měli představu, co jejich ambice s jejich
dětmi, navzdory všemu talentu, můžou udělat.
Facts:
„Dancer“; Velká Británie, 2016; režie Steven Cantor
Dunkerk
„Chci domů.“
O Dunkerku vím jen dvě věci. Že je to přístav ve Francii, a že tam došlo
k nějaké významné události druhé světové války. Což je asi trochu ostuda.
Christopher Nolan je mnohými považován za novátorského režiséra, který vzkřísil
sérii o Batmanovi v hlavní roli s Christianem Balem. Já osobně jsem
celý ten humbuk nesdílela, tuhle sérii nijak v oblibě nemám a celkově mi přijde
jako sympatičtější Batman Bena Afflecka, ale tohle je úplně jiný film. Nejsem
příliš velký fanda válečných příběhů na plátně, protože jsou buď přehnaně heroistické, tedy
nereálné, což podle mě snižuje odvahu a utrpení lidí, kteří takovým konfliktem
opravdu prošli, nebo jsou laděny příliš nacionalisticky, což také není nic pro
mě. Pak jsou tu ale i ony realistické syrové záležitosti, které dlouho
rozdýchávám, ale oceňuji, a pak válečné komedie, zejména ty francouzské, které
jsou sice staršího data, ale neztrácejí své kouzlo. Dunkerk se nejvíce podobá
těm syrovým snímkům, ale stejně tak má blízko i k hranému dokumentu. Nemá
v podstatě žádného hlavního hrdinu, ani ústřední příběh, žádnou ústřední
melodii nebo kontinuální časovou linii. Také je v něm jen minimum dialogů.
Ale i tak si po celou dobu udrží divákovu pozornost. Operaci Dynamo sledujeme z pohledu
pilota RAF, kapitána malé lodi, který jako mnoho dalších vyplul vojákům k břehům
Francie na pomoc, a vojáka čekajícího na pláži, který se prostě jen snaží
dostat domů. „Je
to jen takový kousek. Jako bych ho odtud viděl.“ „Co?“ „Domov.“
Je to dramatické, zejména scény na moři, v lodích i podpalubích, kde prostě
a jednoduše není kam utéct. Po celou dobu má film stabilní tempo, nijak
negraduje, prostě jen přeskakuje mezi jednotlivými obrazy, někdy skáče dopředu,
někdy se vrací k okamžiku, který už jsme viděli, ale z jiného pohledu.
Překvapivě to všechno funguje výborně a pro mě je to jedno z milých překvapení
roku. 90%.
Facts:
„Dunkirk“; USA, 2017; režie Christopher Nolan
Milovník po
přechodu
„Did I make you
wet?“
Asi jsem v poslední době neslyšela trapnější balicí
frázi, ale taky nejsem postarší milionářka válející se u bazénu a nahánějící
mladé hispánské plavčíky. O čemž tenhle film v podstatě je. Jak se to
stalo, že jsem šla na tenhle film? To jsme si tak s kamarádkami řekly, že
je načase udělat si nějakou hezkou dámskou jízdu. Takže jsme šly na dobrou
večeři, pak na totálně odpočinkový film a pak do baru. Film byl o latino
milovníkovi po přechodu jménem Maximo,
který je jednoho dne ošklivě konfrontován s realitou běžného života,
v rámci něhož musí lidé chodit do práce, vydělávat peníze a platit účty.
Což on díky své o mnoho let starší a super bohaté manželce nikdy nemusel. Ale
když ho vymění za mladší ročník, nezbývá mu nic jiného, než se nastěhovat
k sestře a jejímu malému synovi, z čehož ona vůbec žádnou radost
nemá. Jenže Maximo má plán. „Musím si najít novou ženu. Musí být bohatší a taky mnohem
starší.“ A jeho sestra je Salma Hayek, takže … přiznávám se, že jsem byla asi jediná, kdo
se zase až tak nebavil, ale já na komedie obecně moc nejsem. Nebýt všech těch
patetických řečí o rodině, a toho, že hlavní hrdina mi nebyl vůbec sympatický,
asi bych se bavila líp. Což vůbec neznamená, že bych se chvílemi opravdu od
srdce nezasmála. Určitě tam bylo pár vtipných momentů, ale i tak za mě jen 70%.
Facts:
„How to be a Latin Lover“; USA, 2017; režie Ken Marino
zdroj: zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥