Divadelní restíky – konec sezóny

Po pauzičce, která se díky vedrům, které v poslední době panují na matičce Moravě (a nejen tam), možná ještě trochu protáhne, jsem si řekla, že bych měla napravit alespoň ty z restů, které by mi nedaly spát. Což jsou ty, o které si nikdo nepíše. Tedy ty o kultuře, zejména pak divadle. To opravdu nikdo nemá divadlo raději než šminky? Neodpovídejte. Blbá otázka. Každý to má jinak. Já mám třeba v poslední době raději anime, než klasické, člověka obohacující knihy. Prostě mám takovou náladu. Takže šminky (objevila jsem skvělé věci) si nechám na někdy jindy a ve zkratce se podělím o poslední sezónní představení, z nichž některá stojí za návštěvu a některá bych asi nedoporučovala zase až tak naléhavě. 

Kámen a bolest 

„Chci jenom kámen. Jen kámen.“ 

Michelangelovská freska na motivy nedokončené trilogie od Karla Schulze vypráví příběh Michelangela Buonarrotiho, geniálního renezančního umělce, který po sobě zanechal nesmrtelná díla, a to nejen sochařská. Je to příběh mapující nejen osobnost člověka, který v mnohém předběhl svou dobu, ale i rychle se měnící dobu renezanční italské společnosti, bouřlivé vztahy a politické kotrmelce, které ovlivnily celou tehdejší Evropu. Proto se vedle Michelangela objevují ve hře i historické postavy jako byl například Leonardo da Vinci, další z renezančních géniů, Niccolo Machiavelli nebo členové rodiny Medicejských. Celá hra je zejména o kontrastech, svobodě uvnitř umělcovi duše, která je však omezována pravidly vnějšího světa. Je zde světská moc, proti níž stojí moc církevní, obě bohaté a vzájemně se ovlivňující, vedle nichž nemá někdo jako je Michelangelo, přes veškerou svou genialitu a talent, v podstatě žádné možnosti, jak svobodně tvořit. Scéna byla hrou stínů a světel, jednoduchá v detailech i kostýmech. Ty byly v podstatě jen ve dvou barvách – černé a bílé. Nebyla to žádná jednoduchá záležitost, ale freska mapující člověka, dobu a složitost sebevyjádření se. Podle mě to bylo pěkné a rozhodne bych doporučila návštěvu.

Facts: „Kámen a bolest“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Karel Schulz, Lenka Lagronová, režie: Marián Amsler 

Paní z moře 

„Chci jenom možnost svobodně se rozhodnout. Chci se svobodně rozhodnout Tě opustit. Nebo zůstat.“ 

Divadelní hry Henrika Ibsena nejsou nic, co bych doporučila komukoli, kdo trpí na deprese. Popsala bych je jako psychicky zničující. Nikdo v nich není šťastný, a pokud někdo nespáchá sebevraždu nebo se k tomu alespoň nechystá, lze to považovat za šťastný konec. Nebo prostě ještě není konec hry. Na stranu druhou je většina postav, jejich vnitřní svět, povaha, démoni, rozpitváno do detailů. Třeba Nora, jiné Ibsenovo drama, je dokonalou ukázkou ženské duše. Jedné konkrétní, poněkud nešťastné ženy, nutno dodat. „Paní z moře“ měla skvělé herecké obsazení (Petr Halberstadt, Eva Novotná, Tomáš Šulaj, Martin Siničák). Také scéna byla zajímavá, i když nápad s bazénem se mi přeci jen zdál poněkud přehnaný a střihy za oponu, kde se krájely okurky, byly pro mě osobně spíše rušivé. Moc jsem se na tuhle jarní premiéru těšila, ale hra jako taková byla pro mě spíše zklamání. Ty postavy prostě a jednoduše nebyly reálné, ačkoli se tak díky určité syrovosti a velké dávce přirozenosti mohly jevit. Možná to je jakýmsi generačním posunem, ale k hlavní hrdince jsem si prostě cestu nenašla. Její motivy jsem nechápala, stejně jako její přání nebo tužby. Přišla mi sebestředná, naivní a nedospělá. Vlastně bych řekla, že v té hře nebyl normální nikdo. Nebo jsem to prostě tak úplně nepochopila, ale nedokázala jsem si v té hře najít něco, co by přesahovalo příběh samotný. Něco, s čím bych se ztotožnila. Takže tak.

Facts: „Paní z moře“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Henrik Ibsen, režie: Martin Františák 

Strach jíst duši

„Emmi dobrá. On? On ne dobrý.“ 

Emmi je postarší německá uklízečka, která pochovala manžela, má dvě děti – dceru, která má za manžela budižkničemu bez pořádné práce, a syna, který jí využívá jako mama hotel a homecredit v jednom, a bydlí v klasickém paneláku plném zvědavých sousedů, kteří jsou plní předsudků, strachů a nejistot. Salem je přistěhovalec z Maroka, o generaci mladší než Emmi, gastabeiter, který si v Německu sedmdesátých let těžko zvyká, ale vydělávat musí. Ti dva se setkají a jejich odlišné světy se protnou. Osudově. Filmovou předlohu jsem neviděla, tedy nevím, nakolik je hra té filmové verzi věrná. Emmi a Salem vytvoří navzdory věkovému i kulturnímu rozdílu pár, což jejich okolí nechápe. Je pravda, že lidé se nejvíce bojí toho, co neznají, takže se oba setkávají s rasizmem ve všech možných podobách, xenofobií, předsudky i maskovanou závistí. Nacismus tak úplně nevymizel, lidé ještě pořádně netuší, co je to AIDS nebo jak se vlastně šíří pohlavní nemoci, co je to vlastně islám a komu připsat strach z terorismu. Nikdo si tu nebere servítky, politická korektnost se tu nenosí. „Voni jsou to vopice. Vždyť jeden neví, s kým to dělaj, že jó. Kam to jako strkaj, že jó. Voni nám sem pak tahaj ty různý nemoci. No fakt. Slyšela jsem to u Helgy v kadeřnictví.“ Móda a hity sedmdesátek, průvodce ve zlatém saku, pohádkové motivy jako jednorožci, striptérské tyče a bizarní postavičky. To všechno připomíná ze všeho nejvíc kabaret s výpravou bláznivé operety. Herecky je to více než povedené. Ivana Hloužková a Roman Blumaier mají onu tolik potřebnou vzájemnou chemii, aby působili dostatečně věrohodně, a doplňují je další talentovaní herci v několika různých rolích. Pro ty citlivější a prudérnější jedince tahle inscenace není, ale já osobně ji rozhodně můžu jen doporučit. Je to totiž až mrazivě aktuální.

Facts: „Strach jíst duši“; Divadlo Reduta, 2017; autor: Rainer Werner Fassbinder, režie: Jan Frič

Aci, Galatea e Polifemo & Lapidario del Sgnr. Haendel 
I letos jsem měla možnost vyrazit na Smetanovu Litomyšl, druhý nejstarší hudební festival u nás. Stejně jako předchozí ročníky jsem tu byla více méně pracovně, a to na čtyřech večerech na zámku v Nových Hradech, kde se stejně jako předchozí ročníky odehrály kouzelné barokní večery. Barokní opera se každý rok uvádí ve znění připraveném, případně upraveném pro zámecké venkovní divadlo. Letos se uváděla barokní opera Aci, Galatea e Polifemo z roku 1708 od George Fridricha Händela vyprávějící příběh milostného trojúhelníku. Dva muži a jedna žena. Jelikož byla hra v originálním znění v italštině a ve venkovním divadle nejsou k dispozici titulky, někteří byli zmatení tím, že jednu z mužských rolí zpívala žena, jelikož se jednalo o soprán. Dneska sice ženy nosí kalhoty normálně, ale v době vzniku tohoto kusu to tak samozřejmě nebylo. Takže jedna paní se pak velice divila, jelikož měla za to, že je to hra o lesbické lásce. Což by na tom příběhu v podstatě nic neměnilo, i tak by to skončilo stejně. Operní pěvce doprovázeli tanečníci, kteří svým tancem neúnavně diváky vedli v tom, jaké emoce mají slyšet i vidět. I letos před samotnou operou byly v zámeckých zahradách k vidění různé malé scénky, tzv. side arts, tentokát se jednalo o lapidárium. Zejména ty u venkovního bazénu a jedna s hořícími šaty byly velmi efektní. Povedený večer s magickou atmosférou.
Facts: „Lapidario del Sgnr. Haendel“; Barokní večer na zámku v Nových Hradech (festival Smetanova Litomyšl), 2017; autor: Georg Fridrich Händel, režie: Dominik Beneš, Magdalena Švecová 

Zdroj: zde, zde, zde, zde