Bude to měsíc, co jsem se tu objevila naposledy. Bylo k tomu několik důvodů, z nichž ten hlavní byl, že jsem měla myšlenky všude jinde, než tam, kde jsem si je přála mít. Ale tak to v životě chodí. Nicméně teď je snad už o něco lépe a já jsem zpět. Na začátku roku jsem si řekla, že budu méně navštěvovat divadla a více cvičit, ale nějak to nešlo podle mých představ :-). Skloubit všechny věci dohromady je těžší, než se zdá. V posledních měsících jsem byla na několika fajn akcích. Třeba na koncertu Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers, kterýžto byl stejný jako ten, na kterém jsem byla v prosinci (recenze zde), a taky na koncertu při příležitosti znovuotevření kostela Sv. Jakuba v Brně, tedy znovuotevření po rekonstrukci. Taky jsem měla týden dovolenou, abych mohla jako každý rok pomáhat při Operním festivalu Smetanova Litomyšl. Každý rok si říkám, že je to naposledy, ale stejně tam nakonec strávím týden, aniž bych vlastně viděla cokoli z programu. Musím si to asi lépe zařídit :-). A znovu jsem viděla činohru Rozbitý džbán, jako poslední představení letošního abonmá, k němuž bych podruhé už nebyla tak vstřícná (recenze zde). Je ale už červenec, což znamená, že divadelní sezóna je za mnou, a já se mohu vrhnout na něco jiného :-). Takže poslední divadelní resty.
Otvírání
studánek Alfréda Radoka
„I studánky chtějí být čisté.“
Musím říct, že o
díle Alfréda Radoka toho moc nevím. Asi je to pěkná ostuda, ale kromě toho, že
je zakladatelem Laterny Magiky, kde spojoval projekce a živé herectví, a že se
po něm jmenují významné divadelní ceny, je mi jeho život i dílo v podstatě
neznámé. Divadelní premiéra hry Mahenova divadla se nesla v duchu biografickém,
jelikož se jednalo o hru popisující život a zejména pak nejvýznamnější momenty
jeho života. Dušan Hřebíček se ujal role Alfréda Radoka a Eva Novotná pak ztvárnila
jeho ženu Marii, tedy herecky to stálo za to. Scéna byla minimalistická a
kostýmy střízlivé, projekce na zadní plátno nebyly rušivé, a i když jsem vůbec
netušila, co by mělo být dějem, tedy nic o jeho životě, nebylo vůbec těžké to
díky dobré režii i zpracování pochopit. A to i přesto, že jeho životní příběh nebyl
vyprávěn chronologicky. Ozvláštněním pak byl dívčí sbor, který sem tam
vstupoval do děje, hlavně aby přiblížil Radokovu tvorbu a jeho umělecké
vyzrávání. Dalším zajímavým prvkem, který mi ale v některých chvílích
přeci jen připadal trochu rušivý, byla dvojice tanečníků, pár, jehož tance
odrážely emoce, které zůstávaly po většinu hry nevysloveny, a současně
ztvárňovaly postavy jeho her. Po přestávce následovala asi půlhodinka, kdy se
změnila scéna, a diváci měli možnost vidět ukázku toho, jak jeho projekt
vypadal živě. Určitě doporučuji pro ty, kterým nevadí složitější dílka.
Facts: „Otvírání
studánek Alfréda Radoka“; Mahenovo divadlo, 2016; autor: Martin Sládeček,
režie: Jan Antonín Pitínský
Prodaný smích
„Představ si, že bys vyhrál každou sázku. Úplně každou. Můžu
to zařídit. A nebude Tě to stát skoro nic. Jen takovou maličkost. … Kterou teď
stejně nepotřebuješ.“
S Městským divadlem v Brně mám takový neurčitý
vztah. Někdy mě něco nadchne a někdy jsem otrávená. Na muzikál Prodaný smích
jsem se původně vůbec nechystala, ale dostala jsem pozvání, takže jsem to
neodmítla. Už z premisy se mi totiž zdálo, že to nebude divadlo pro mě. A
opravdu moc nebylo. Mladík se svým tátou trochu, ale ne moc, sázejí. Jen tak
pro zábavu. Na koně, na kriket, na to, jaká padne karta. Má nejlepší kamarádku
a taky nevlastní matku a nevlastního mladšího brášku. Je mu patnáct a je to
vtipálek. Smíšek, který se rád a otevřeně směje. A ten jeho smích zaujme
démona, který se vydává za bohatého člověka, a který ztratil schopnost se smát.
Když mladíkovi tragicky umře táta, což je dílem onoho démona, tak tomu smutnému
zlomenému děcku nabídne, že výměnou za jeho smích zařídí, aby vyhrál každou
sázku na světě. A on souhlasí. Jak jinak. A pak se to celé nějak rozmotává,
neboť si uvědomí, že smát se je víc, než všechny peníze světa, kamarádka,
kterážto ho miluje, mu pomáhá, pak je tam nějaký další démon, co vypadá jako
kohosi přítelkyně, a ten kdosi jim taky pomáhá tu kletbu zlomit … Asi to není
třena nějak rozebírat. Dějem to bylo opravdu hodně podobné muzikálu Johny Blue,
tam byl ale folk a Dušan Vitázek, který vyměnil svůj talent za schopnost zase
vidět (Johny Blue, nikoli Dušan Vitázek, ten vidí myslím normálně). Prodaný smích nemá bohužel tak chytlavou hudbu a celkově je znát, že je
to určeno pro mladší publikum. Hlavní představitel se snažil a zpívalo mu to
hezky, taneční čísla tam bohužel nebyla skoro žádná, kostýmy byly ale nápadité.
Zaujala mě především představitelka postavy démona, co vypadá jako kohosi
přítelkyně. Když si totiž nasadila klobouk, měla zelenou tvář, a celkově byla
zábavná. Nejsem asi na ty muzikály ten pravý divák.
Facts: „Prodaný smích“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2016; autor: Xavier Naidoo, Markus Heitz
, Michael Herberger, James Krüss, režie: Petr
Gazdík
Carmen
„Svoboda v lásce nebo
smrt.“
Kamarád sehnal lístky na novou Carmen, kterážto měla premiéru v březnu
v Janáčkově divadle v Brně. Byla uváděna s mluvenými dialogy (francouzsky
s anglickými titulky), tedy v té podobě, v jaké zazněla při své
premiéře v Paříži v roce 1875. Chystala jsem se na ni až příští sezónu,
ale klaplo to dřív. Nakonec jsme ale místo ve čtyřech šli jen ve dvou, tedy já
a moje kamarádka, zbytek onemocněl, takže přišel o … operu. O operu s několika
ALE. Carmen jsem viděla kdysi dávno a pamatuji si z toho málo. Vlastně
stran děje skoro nic, snad jen, že končí tragicky, což je u oper pravidlem.
Zpracování Tomáše Pilaře ale slibovalo něco opravdu zajímavého, něco trochu
jiného. To se splnilo, ale ne tak, jak bych si přála. Carmen zasadil do
čtyřicátých let a tomu tedy odpovídala i výprava. Krásné květované šaty a
účesy, které většinu žen dělaly bohužel starší. Nápady s bednami s tabákem,
jelikož Carmen pracuje jako dělnice v továrně, a ženský sbor zapalující si
svoje doutníky přímo na jevišti, se mi ale líbily. Pak se objevuje José,
kterému roli milovníka bohužel nešlo moc věřit, ne proto, že na milovníka jeho
představitel nevypadal, tohle se v opeře hodnotí jinak, ale že je jeho
postava takový nekňuba, kterého ostatní jen šikanují, a přitom se do něho
zamiluje krásná a nespoutaná Carmen. Tomu jsem nějak nemohla uvěřit. Když se
zamiluje a vrhne se s ním do pašeráckého tábora cikánů, začne být všechno nějak
ponuré a tmavé. I přesto, že ženy oblečou cikánské šátky. Mám módu čtyřicátých
let ráda, ale bohužel se tím nějak vytratil ten španělský prvek, ona
dynamičnost a živočišnost, kterou má Carmen vládnout. Závěrečné scény jsou sice
vizuálně působivé, byť jsou jen v dýmu a světlu, ale je to trochu pozdě.
Ženský sbor včetně Carmen v nich obleče klasické černé španělské šaty,
roztáhne vějíře a rozvlní vlasy. V té chvíli ale vše spěje k tragickému
konci. Představitelka Carmen maďarská mezzosopranistka Atala Schöck je rozhodně krásná ženská, ale neměla žádnou živočišnost, jiskru a jižanský
šarm, který bych od takové role čekala. Seděla jsem příliš daleko na to, abych
jí mohla vidět do tváře, ale myslím, že pro většinu diváků mimo prvních pár
řad, byl její obličej stejně nečitelný a nevýrazný jako pro mě. Byla to právě absence
většího fyzického projevu její postavy, třeba taneční rytmiky, kterážto
způsobila, že mě to celé jako Carmen ani nepřišlo. Pokud ale měla představovat
osudovou ženu, pak ano, taková byla zcela určitě. Nejsem žádný hudební znalec,
ale pro mě byl nejrušivější pocit, že hudba nějak nešla dohromady s tím,
co bylo na jevišti. Nebo jsem prostě měla za to, že je v hudební partituře
víc dynamiky a rychlejší tempo. Celkově s odstupem hodnotím jako rozpačitý
operní zážitek.
Facts: „Carmen“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo
divadlo), 2016; autor: Georges Bizet, režie: Tomáš Pilař
Operosa
terni Colossi Moles - Smetanova Litomyšl 2016
Chtěla
bych napsat nějakou výraznou část dialogu nebo tak něco, jak to dělávám u všech
recenzí, ale bohužel latinsky neumím.
Tahle opera byla důvodem mé delší absence
na blogu. Tedy ne opera sama o sobě, ale festival Smetanova Litomyšl, jak jsem
vysvětlila výše, v rámci něhož se konal i večer na Zámku v Nových Hradech.
Letos to myslím bylo popáté. Tentokrát se večer dělil na tři části, kdy první
část se odehrála v hlavním zámeckém sále během rautu, druhá pak ve
špýcharu, v divadle pod střechou, a poslední pak v zeleném zámeckém
divadle v zahradách. Tedy opravdu krásných zahradách, zejména pro ty,
kteří milují levanduli a růže. Těch je tam požehnaně, myslím, že skoro na 150
druhů. Úvodní a prostřední část si zachovaly původní barokní nádech se vším
všudy. Hudba, kostýmy, kulisy, gesta, pohyb po scéně. Poslední část po
přestávce, během níž bylo pivo a chleby se škvarkami, nebo káva a svatební
koláčky, byla ale úplně z jiného soudku. Jednalo se o jakýsi komický výstup
na téma námořníci a sirény, tedy mořské panny, a abych se přiznala, opravdu mě
šokovalo, že se jednalo o původní součást celé partitury. Barokní opery totiž
měly jakési intermezza, v rámci nichž se odehrávaly obrazy nesouvisející s hlavním
dějem, jakési vtipné či vážné scénky komentující současné dění či módu.
Zvláštní koncept, který se samozřejmě už nepoužívá. Z téhle části jsem
byla trochu na rozpacích, jelikož kostýmy byly hodně extravagantní a moderní, a celkově se zdálo, že nejvíc se baví
účinkující. Ale to je jen můj pohled na věc, mám totiž za to, že se celý večer
musí hodnotit jako celek. A jako celek to bylo bezva, i počasí se vydařilo po
všech stránkách a nakonec nejen, že nepršelo, ale bylo teplo i po půlnoci, kdy
celý večer končil. Jen bych jednou chtěla být na takové akci jenom jako host.
Facts: „Operosa terni Colossi Moles“; Ensemble Damian, (Zámek Nové Hrady – Smetanova Litomyšl 2016); autor:
František Antonín Míča, režie: Tomáš Hanzlík
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥