Zabijáci ve čtyřech podobách aneb trochu násilné kino

Během posledních několika týdnů jsem do kina moc nechodila. Jeden z důvodů byl, že jsem neměla technicky vzato s kým (služební cesty, dovolená), druhý byl, že jsem se nechtěla bavit sama (jsem empatie sama), a třetí ten, že už mě skoro nic nezaujalo (nebo se mi nechtělo chodit na film od deseti večer). Do kina si navíc ráda chodím odpočinout a mám ráda ten pocit, že nikam nespěcháme. Což v posledních týdnech moc neplatilo. Navíc jsem nebyla stran filmů v moc dobrém rozpoložení a dala jsem většinou přednost domácímu sledování všeho, co se mi nahromadilo za poslední měsíce. Také skončil filmový klub, a to tímhle filmem, o kterém jsem již myslím psala vloni (Grandhotel Budapešť). Takže důvodů bylo více než dost :-)). Takže mě ani nepřekvapuje, že společným tématem všech filmů, které jsem za poslední dobu v kině viděla, byli vrahouni v různých podobách.

X-Men: Apokalypsa  

„Někteří mu říkají Apokalypsa.“ 

Viděla jsem všechny filmy o X-Menech. Nevynechala jsem ani jeden, takže z jakési setrvačnosti jsem si nenechala ujít ani ten poslední. Bylo o něm slyšet měsíce a měsíce předem, o tom, kdo bude hlavní záporák, všechny ty spekulace o tom, na jaký předchozí film bude navazovat, jelikož to je úplná věda. Ty časové linie do sebe nějak nezapadají. Veliká očekávání ale přinesla docela velké zklamání. Alespoň pro mě. Zápletkou je, že se po tisíci letech spánku znovu objeví první z X-menů, kterému se přezdívá Apokalypsa a jehož schopnosti jsou mi stále záhadou. A ten vždy kolem sebe shromáždí čtyři vyvolené a pak pustoší svět. Nebo tak něco. Takže si samozřejmě najde i Magneta, který musí opět nějak dramaticky ztratit všechno, na čem mu záleží (co je tragičtějšího, než smrt malé dcerky, že?), a pak Storm a Angela, kteří tu jsou nějak hodně mladí. A Profesor X a Mystique tu stále řeší nějaké hlubokomyslné problémy. A je tu i mladá Jean Grey a Cyclop a tak všelijak. A je to celé nějaké trochu divné. Postava Mystique je nudná a nezajímavá, ale tady se z ní dělá slečna superdůležitá, aniž by tomu její schopnost odpovídala. Magneto tu zase díky své schopnosti ovládat železo zboří pár měst (čti zabije desetitisíce), ale všichni věří, že se může změnit, takže walk free. A Apokalypsa, který má podobu velkého modrého obra v brnění, navštíví Osvětim a prohlásí cosi o tom, že by k tomu nedošlo, kdyby nespal těch tisíc let. Fantazy ani fikce mi nevadí, ale tohle bylo na mě přeci jen trochu moc. Nebo jsem možná k celému Marvelovskému světu po posledním Kapitánovi Amerika víc kritická. To, co na něm bylo skvělé, byla právě ta odvrácená strana problému, tedy odpovědnost, kterou mají tihle superhrdinové mít, když použijí svoje síly. Tady nikdo neřeší ty miliony mrtvých a zraněných, když si pár stvoření v legračních kostýmech udělá party na zničení světa. Účel světí prostředky tu zní totiž směšně. Za mě jen 60%. Jen tak tak. „Společně Zemi očistíme. Všechno, co postavili, padne. A z popela jejich světa postavíme nový, lepší svět.“  

Facts: „X-Men: Apocalypse“; USA, 2016; režie: Bryan Singer

Assassin  

„Králův Modrý pták po tři roky nezazpíval. Jednoho dne Královna řekla: „Ptáci zpívají jen svému vlastnímu druhu. Postav tedy jeho klec před zrcadlo, ať se v něm vidí.“ Král tedy tak učinil, a když Modrý  pták uviděl svůj vlastní obraz v zrcadle, začal zpívat o své osamělosti, a zpíval tak až do smrti.“

Čínských filmů se v našich kinech moc nevidí, ale sem tam se přeci jen nějaký ten film objeví. Té absenci ale vcelku rozumím, protože čínské komedie a jejich humor, stejně jako akční filmy a dramata jsou hodně specifické. Mají jiný rukopis a publikum navyklé na euroamerickou kinematografii je nemusí shledat zajímavými. Já kupříkladu čínské komedie až na výjimky nedávám, ale třeba klasická dramata nebo klasický akční film mám ráda. Assassin je právě tím posledním typem filmu. Snímek zasazený do 8.století za vlády dynastie Tang s prvky wuxia (bojových umění, česky asi wušu) a bojů s mečem, založený na jakési legendě, která vypráví o nájemné vražedkyni vychované jeptiškou k tomu, aby bez jakéhokoli odporu vykonala každý příkaz. Což však mladá nemluvná žena jednoho dne poruší, neboť nechce zabít svůj terč ve společnosti jeho malého syna. Je pak potrestána tím, že ji pošlou do odlehlé provincie zabít vojenského guvernéra, kterému byla kdysi jako dítě zaslíbena. Ale zkomplikuje se to. Snímek má velmi pomalé tempo a dá se říci, že jen minimum akce. Má zvláštní podmanivou atmosféru. Má také úžasnou vizuální stránku, jak už to bývá u těchto filmů zvykem. Všechno je do detailů promyšlené a barevně sladěné. Každý pohyb, gesto a pohyb závěsu má svůj smysl. Režisér získal cenu za režii na filmovém festivalu v Cannes. Jeho starší snímek „Město smutku“ byl žánrově zcela odlišný a vryl se mi hluboko do paměti, neboť vyprávěl o Tchajwanu na pozadí jeho přechodu od japonského koloniálního područí do područí rudé Číny. Assassin sice možná není tak dějově dramatický, ale byl příjemnou změnou. Za mě 85%.
Facts: „Nie yin niang“; Čína, 2015; režie: Hsiao-chien Chou 

Warcraft: První střet 
„Náš svět umírá. Není kam se vrátit. Pokud má náš lid přežít, musíme se usadit zde.“ 

Warcraft je počítačová hra. Strašně slavná. Tak moc, že jsem ji nikdy nehrála. Ale já nehrála leccos. Moje nejoblíbenější hra je ta, kde se staví akvárka za body, které se získávají tím, že se v mozaice spojují stejné symboly. Jsem asi u levelu 490. Zpátky k filmu. Přestože jsem Warcraft nehrála, mám povědomí o tom, že je to fiktivní svět válečníků, magie a boje dobra a zla. Jsou tam lidé, rytíři, mágové, orkové, elfové i trpajzlíci. A ukázky mě nalákaly, jelikož mám ráda žánr fantazy. U filmů podle videoher je to ale většinou tak, že je to buď hit (Silent Hill) nebo dost katastrofa (Super Mario). Tady je to ale podle mě povedené. Je to skoro celé v CGI, jelikož polovinu filmu tu hrají orkové, válečnická rasa z jiné dimenze, která se poté, co jejich svět začíná umírat, uchýlí k tomu, že portálem přejde do světa, který obývají ti hodní. „Pokud se nespojíme pro společnému nepříteli, náš svět padne.“ Dějově to sice někdy docela skřípe, třeba nebylo úplně jasné, kdo je důležitá a kdo méně důležitá postava, nebo některé věci zůstaly vysvětleny jen tak napůl (odkud se bere magická síla?), ale možná bude stačit počkat si na režisérskou verzi. Co se mi na tom celém opravdu hodně líbilo, byla skutečnost, že to celou dobu vážně připomíná počítačovou hru. Některé záběry jsou natočené tak, aby byl vidět svět z pohledu hráče. Zejména z pohledu z výšky, kdy orkové napadají vesnice, nebo i to, že brnění rytířů je o něco větší, než by bylo potřeba, stejně jako ve hře samotné. Hlavní postavy jsou docela sympatické a sympatická byla taky nezaujatost ve vztahu k nim, jelikož nebylo jasné, kdo to schytá a kdo ne.  Film byl dost hlučný a ke konci mě chytla docela slušná migréna, ale Travisu Fimmelovi to pořád sluší. I když tady nevypadá zase o tolik jinak než ve „Vikinzích“, stejně v něm stále vidím beach boye z reklamy na trenky :-)). Tak jako tak se docela těším na pokračování. Za mě 85%. „Orkové neznají nic jiného, než život ve válce.“ „Ne, ale s pomocí lidí by mohli.“  
Facts: „Warcraft“; USA, 2016; režie: Duncan Jones

Mělčiny  
„Co bylo v hlubinách, je teď na mělčině.“ Nemám ráda horory. Nekoukám se na horory a ani na jiné lekačky. Nemám na ně trpělivost, navíc většina hororů má nějakou přiblblou zápletku a rozluštění záhady bývá chatrné. I když jsou výjimky. Taky nemám ráda filmy o přežití. Neumím se dobře popasovat s nervy drásající atmosférou. Čelisti jsem viděla asi na čtyři pokusy a Letecké katastrofy sleduji kousajíc se do rtů. Takže je mi trochu záhadou, proč jsem dala šanci tomuhle filmu. Ale po jedné bezesné noci a ujištění se, že se moje fóbie z otevřené vody může ještě prohloubit, musím konstatovat, že to byl v rámci žánru bezva film. Nancy jede po smrti matky surfovat na odlehlou pláž, kterou její matka navštívila, když s ní byla těhotná. Je to taková malá osobní terapie, vzpomínky, surfovací prkno, krásně průzračná voda a … žralok. Hladový žralok. Velký bílý hladový žralok. Nancy působí schopně a inteligentně, taková moderní sportovně založená holka, povoláním doktorka, což se jí ve chvíli napadení dost hodí. Zraněná se vyškrábe na jediné možné místo, opuštěnou malou skálu jen trochu vykukujíc z vody. Od břehu jí dělí jen 200 metrů, ale doplavat k břehu nemá šanci. A začíná příliv a voda pomalu zaplavuje jediné útočiště, které ji dělí od žraloka, který by na mělčině neměl co dělat. Hlavní dějová linka sice ke konci dostává trochu trhlinky, žralok si pochutná i na nadějích na záchranu, ale celkově se film drží. Nancy totiž používá hlavu a hledá řešení tam, kde se všechno zdá ztracené. Možná je závěr trochu moc akční a ten žralok až moc nepřirozeně agresivní, ale bez toho by to asi nebyl film, ale jen dokument ze série „Přežil jsem“. Tak dobře. Přiznávám. Musela jsem si asi v polovině filmu přečíst, jak to dopadne, jinak bych to asi nedokoukala. Přitom ten žralok je tam vidět jen málo. Ploutev, zvlnění vody, odraz pod hladinou … což je asi to, co přináší tu tísnivou atmosféru. A pak ta voda. Otevřená voda a břeh jen 200 metrů daleko. Ne, surfovat nikdy nebudu. Za mě 85%. „Jak se to tu jmenuje?“ „Je to ráj, že?“ 
Facts: „The Shallows“; USA, 2016; režie: Jaumet Collet-Serra 

zdroj: zde, zde, zde, zde