Paul, Beatles, tygři a Ví-Aj-Pí

Asi se to stane sem tam každému, že se ocitne na místech, kam se vůbec nehodí. Nebo tam nemá moc co dělat. V mém případě k tomu většinou přispějí nějaké náhody. Ale aspoň je zábava. Takhle jsem se ocitla třikrát v O2 Aréně ve V.I.P. zóně. Byla jsem pozvána, a to se neodmítá. Taková V.I.P. zóna se vyznačuje většinou tím, že je tam spousta dam s drahými kabelkami a omladina s divným módním vkusem. Od klasické plebejské návštěvy se odlišuje hlavně tím, že sedíte výš a máte k dispozici občerstvení. Není to vůbec špatný, ale pokud bych byla fanda akce, asi bych dala přednost spontánnímu davu nadšenců hezky dole co nejblíže pódia nebo hřiště. V zimě jsem byla na Broadwayských muzikálech, ale tentokrát jsem šla na dvě opravdu od sebe hodně odlišné akce, které ale spojovalo to, že bylo vyprodáno a celé to mělo nadšenou atmosféru. Na hokej a na koncert legendy. 

HC Sparta Praha v Bílí tygři Liberec 

O hokeji nevím nic. Kromě toho, že se hraje na ledě s hokejkami a pukem. Kolik hráčů a jak dlouho, v tom už bych tápala. A nějaká pravidla? No tak to už bych mohla rovnou věštit z křišťálové koule. Nikdy předtím jsem na hokeji nebyla. Byla jsem na basketbalu, na baseballu, na ženském volejbalu, na středoškolských zápasech amerického fotbalu, dokonce i na klasickém fotbalovém zápase a jednou jsem se jako divák ocitla i na florbalovém utkání. Kolektivní sporty mě moc neberou. Zejména ne pak ty mužské. Znám ale spousty lidí, kteří fandění milují a hokej doslova žerou. Takže jsem se na takový zápas chtěla podívat, protože jejich nadšení bylo až nakažlivé. A asi jsem měla štěstí, protože jsem šla na zápas, který byl „důležitý“, a „šlo v něm vo postup“. Sportovní týmy mají většinou taková legrační jména. Buď se jmenují po nějakém výrobním podniku, nebo po zvířátkách. Já byla na zápase Sparty, která má jméno zcela nesouvisející s naší kotlinou, a Libercem, jehož tým se jmenuje Bílí tygři. Asi proto, že v Liberci dost sněží a bývá tam zima. Pochopila jsem, že kluby mají mezi sebou přirozenou rivalitu, stejně jako jakési koalice. Přišlo mi, že ony koalice vznikají podle toho, kdo je jejich společný nenáviděný rival. Podle všeho je Sparta rivalem úplně všech. Ale O2 Aréna je její domácí hřiště, takže 80% fanoušků bylo v barvách klubu, navíc je Sparta v Praze místní. Liberečtí fandové se vyznačovali bílo-modrými dresy, čepicemi a šálami. Stáli hezky za brankou obklopeni žlutě svítícími vestami ochranky. Asi aby se v té Praze neztratili. Vyhrála Sparta, což je nepotěšilo (kdyby to někoho zajímalo, byl to tenhle zápas). Kolik vyhrála už přesně nevím, ale asi dost, nicméně „to ještě vůbec nic neznamená“. Pro laika jako jsem já bylo to chaotické dění na ledové ploše jeden velký zmatek. Neustále tam někdo lezl a skákal přes mantinely, takže mi přišlo, že jich tam někdy hraje dvakrát tolik než před chvílí, a i když jsem ke konci už chápala, co je asi tak přesilovka nebo oslabení, nějak mi ty počty stále nedávaly smysl. Taky se hra neustále přerušovala z roztodivných důvodů jako bylo „zakázané uvolnění“, „podrážení“ nebo „vysoká hůl“. Ale atmosféra byla vážně nakažlivá. A hlasitá. Přestože těch libereckých fandů nebylo tolik, rámus byl z jejich strany pořádný. Bubnovalo se do bubnů, skandovala se hesla, do toho řvavá hudba a všude samá světýlka. Pro ty kluky na ledě to musí být docela fajn, když vidí a slyší tu podporu davu kolem. Nebo naopak dost na nervy, když ten dav dává najevo, že je moc nemusí. Určitě to ale byl fakticky bezva zážitek. Třeba si to někdy zopakuji.

Facts: „HC Sparta Praha v Bílí Tigři Liberec“; O2 Arena Praha, 18. 4. 2016

Paul McCartney – One on One 

„Tohle je pro mýho dobrý kamarád John.“ 

Zatímco k hokeji mám zcela neutrální postoj, Beatles jsem vždycky milovala. Jako holka jsem bratrovi kradla jeho kazety, na kterých byly snad všechna jejich alba. Nejvíc se mi samozřejmě vždycky líbily ty písničky, které se objevily ve filmech „A Hard Day´s Night“ a „Help!“, které jsme shodou náhod měli na VHS kazetách a já si je pouštěla snad stokrát dokola. Jejich pozdější alba jsem dokázala ocenit, až když jsem byla starší. Beatles nejsou legenda jen tak pro nic za nic. Žádná kapela už nikdy taková nebude. Ne snad proto, že by dneska nebyly party kamarádů, co je baví hrát a dělat vyrvál, ale prostě proto, že nebudou symbolem celé jedné generace a doby, která se už bude těžko opakovat. Beatles nahrávali na klasické desky, na které se stály fronty, a pak se pouštěly stále dokola, přičemž největší frajer byl ten, kdo měl doma gramofon. Vidět je živě znamenalo, že člověk musel jít na koncert, respektive mít to štěstí, že zrovna do jeho města nebo poblíž přijeli koncertovat. V televizi vystupovali sporadicky a jediná možnost je vidět byla, když o nich vyšel nějaký článek v časopise nebo novinách. Když chce dneska někdo vidět Justina Biebera, má na internetu tisíce fotek, všechna jeho alba ke stažení, klipy, fanouškovské stránky i celé záznamy koncertů. Jedno kliknutí a mám ho doma J. Možná proto pro mě byl koncert posledního aktivního člena Beatles tak skvělý zážitek. Viděla jsem Beatles naživo. Tomu se asi jen tak něco nevyrovná. S největší pravděpodobností to byla taky moje možná poslední možnost vidět a slyšet Paula McCartneyho, jelikož, i když na to opravdu nevypadá, je mu už 74. Je to zvláštní, ale pokud ty rockové legendy neumřou v sedmadvaceti jako Jim Morrison, Kurt Cobain nebo Amy Winehouse, zdá se, že skáčou na pódiu až do důchodového věku. Rolling Stones nebo U2 si s Paulem McCartneym můžou podat ruce. Koncert trval skoro tři hodiny a zaznělo 36 písniček. A za celou tu dobu neslezl z pódia, nenechal se nikým ani na chvíli zaskočit a všechny ty písničky odzpíval v podstatě sám. To bylo naprosto neuvěřitelný. Ta energie, to nadšení z hudby, to bylo nakažlivé. Od klasických hitů Beatles, přes Wings a jeho sólové věci, zaznělo tam úplně všechno. Díky tomu si člověk uvědomil, jak všestranný hudebník ve skutečnosti je. Nejen Paul z Beatles. Nepotřeboval kromě kapely a pár efektů nic než kytaru a piano. Většinu písniček uvedl nějakou krátkou poznámkou, hodně často napůl v češtině, což bylo nejen roztomilý, ale hlavně vtipný. Už jsem na pár koncertech byla, ale tenhle byl rozhodně jeden z nejlepších. Když hrál „Hej Jude“ nebo „Yesterday“ tekly mi slzy, protože jsem prostě byla nefalšovaně dojatá. Takže mi vůbec nevadí, že jsem dala přednost tomuhle a neviděla jsem v týdnu Rihannu. 

Facts: „Paul McCartney – One on One“; O2 Arena Praha, 16. 6. 2016