Původně byl tento blok terapeutický. Pro mě. Teď je hlavně o mém úžasně nedokonalém každodenním životě, mé snaze naučit se péct a mých závislostech. Taky si tu někdy stěžuju na všechno a na všechny a dělím se o svá moudra. Takže Vás varuji - je to pěkná nuda :-))

11. prosince 2015

Pozdní listopadová dávka kultury

Jsem uprostřed pečení vánočního cukroví (zatím mám asi 12 druhů, což jsem ani neplánovala ☻) a navíc jsem v takové té podzimní líné náladě. To jen aby bylo jasno, proč post o listopadových návštěvách divadla píšu až uprostřed prosince. Taky se blíží moje narozeniny, což je vždycky o důvod víc, proč se tvářit, že se zastavil čas. V listopadu to bylo na divadlo opravdu bohaté, takže nebudu zdržovat a budu co možná nejstručnější ☻.

Made in USA 
Od vrcholné baletní neoklasiky po strhující pohybově vizuální divadlo.“ Balety miluji. Mám opravdu ráda klasické výpravné věci, ale stále víc a víc přicházím na chuť modernějším projektům. „Made in USA“ je podzimní baletní premiéra, v rámci níž NdB představilo práci významných amerických choreografů. Celé představení je rozděleno na tři části, kdy první je novoklasika zakladatele americké baletní školy George Balanchina nazvaná Serenade. Je to naprostá klasika, kterou jsem samozřejmě viděla poprvé v životě ☻. Scéna je jednoduchá a kostýmy milé. Takové hodně chudě vypadající labutí hemžení, ale stran choreografie je to nádherně vyvážené, elegantní a současně dynamické. Druhá část nazvaná Sofa byla překvapivá. Sofa zde představovala podstatu partnerských vztahů, jejich zvraty, pády, úskalí, radost i smutek, které je provází. Bylo to srozumitelné a nápadité. Na straně druhé jsem byla trošinku rozpačitá z kostýmů, jelikož připomínaly gymnastické trikoty. Nějak mi to tam nepasovalo. Třetí část byla vizuální hra, kdy tanečníci tančili v černobílém a za pomoci osvětlení a černého pozadí vytvářeli vizuální show, v rámci níž to vypadalo, že dokonce i lítají. Bylo to hlavně o synchronizaci všech učínkujících a diváci to opravdu ocenili. Jaká část byla nejlepší? Doporučuji to zjistit osobně.
Facts: „Made in USA“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2015; choreografie: George Balanchine (Serenade), Olivier Wevers (Sofa), Moses Pendleton (Lunar Sea – Noir Blanc), režie: Olivier Wevers
 
Tosca + Noc divadel 2015 
Umění i lásce obětovala vše a nakonec zůstala jen prázdnota a smrt…“ Představení Toscy bylo součástí předplatného a zrovna to vyšlo i na Noc divadel. Tosca je jednou z nejslavnějších oper, zejména pak pro operní árie. Je to také opera, kterou prý nade všechno milovala Maria Callas, pro níž to byla první velká role. A vystupuje i zde. Její postava se zde prochází, aniž by však jednou promluvila, spíš jen jako připomínka, kdo byla nejslavnější Tosca, a jak pomíjivá je světská sláva. Musím říct, že Jiří Heřman, jinak šéf opery NdB, má rád všechno velkolepé. V Tosce stejně jako třeba v Hrách o Marii si vyhrál s prostorem, respektive využil celou hloubku a velkolepost pódia Janáčkova divadla. Vše je zde laděno do černého a bílého hávu, s výjimkou zářivě zelené a modré, které obléká hlavní postava. Jeviště pak bylo koncipováno jako vnitřek kostela Sant'Andrea della Valle
Zdroj: http://www.denik.cz/divadlo/osud-callasove-operu-tosca-pusobive-zdvojuje-20150527-2w8t.html
, osvětlené svíčkami a proměňující se v další prostory, a to včetně samotného Andělského hradu, kde bolestí utrápená Tosca tragicky ukončí svůj život.  Iveta Jiříková byla v hlavní roli skvělá a Jiří Sulženko v roli Scarpia jí výborně sekundoval. Představitel Cavaradossiho se během představení zranil, ale na jeho výkonu to znát nebylo a dopajdal to statečně až do konce. I můj tatínek byl nadšený, a to je poměrně velký kritik. Jediné, co bylo rušivé, bylo přenesení děje z doby napoleonských válek do šedesátých let minulého století.
 
Jinak Noc divadel byla příjemně strávená hodinka s ukázkami baletu, procházkou mezi kulisami z Toscy a krátkou ukázkou hry orchestru. 
Facts: „Tosca“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2015; autor: Giacomo Puccini, libreto: Luigi Illica, Giuseppe Giacosa, režie: Jiří Heřman 

Hry o Marii 
O pannách, démonu, vraždě a milosti.“ Tak tohle jsem strašně moc chtěla vidět. Velkolepá opera pro sbory na jevišti Janáčkova divadla, které je pro velkolepé produkce jako stvořené. A v režii Jiřího Heřmana, který má velkolepost opravdu rád. Bohužel ji hrají jen asi pětkrát do roka, a navíc je to poměrně drahé představení. Ale dostala jsem lístek na listopadové představení jako předčasný dárek k narozeninám od kamarádek. Je vidět, že mě opravdu znají ☻. Byl to pro mě úžasný dárek, protože to bylo i úžasné představení. „Hry o Marii“ jsou v podstatě opera skládající se ze čtyř příběhů s náboženským motivem - Panny moudré a panny pošetilé, Mariken z Nimegue, Narození Páně a Sestra Paskalina. Každý má trochu jiný původ a odehrává se v jiné době, všechny jsou ale nějakým způsobem spojovány s postavou panny Marie. Každý z příběhů má i svou hlavní roli, ale to, co je dominantní, jsou právě sbory. Část sborů byla na ochozech a člověk měl proto pocit, že ho hudba doslova obklopuje. Navíc scéna a nasvětlení byly prostě nádherné a společně utvářely jedinečnou atmosféru. S hudbou Bohuslava Martinů moc seznámená nejsem, ale zněla velkolepě, aniž by měl člověk pocit, že ho zadupe do země. Líbila se mi i postava vypravěče v podání Daniela Bambase, který posouval děj prostřednictvím mluveného, nebo spíše rýmovaného slova. Pohyboval se po scéně a zapojoval do děje bez jakýchkoliv rušivých momentů. Měla jsem veliká očekávání a ta se mi i naplnila. Udělalo to na mě velký dojem.
Facts: „Hry o Marii“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2015; autor: Bohuslav Martinů, režie: Jiří Heřman  
 
Mrtvé duše
Chtěl bych od Vás ty mrtvé duše koupit.“ „A k čemu by Vám byly? Vždyť jsou to jen mrtvé duše.“ Moje poslední listopadová činohra byla v Městském divadle a byl to skoro dárek od mého zaměstnavatele. Na něm mám ráda to, že je schopen zajistit opravdu dobrá místa ☻, což se podařilo i tentokrát. Michal Isteník dostal za svou roli Čičikova v roce 2014 Cenu Thálie. Někoho to po zhlédnutí představení trochu překvapilo, ale pravdou je, že při udělování ocenění jako je Thálie nebo Oskar asi hrají vedle samotného hereckého výkonu velkou roli i jiné aspekty. Nicméně mně se představitel hlavní role líbil, i když chvílemi nahrával publiku až příliš. Tak trochu ve stylu Miroslava Donutila. Na druhou stranu to je to, co velkou část diváků viditelně těšilo. Scéna byla velmi jednoduchá a herci si ji během střídání obrazů v podstatě přestavovali sami. Kostymérky a vlásenkářky se v tomto případě opravdu vyřádily a herce oblékly do některých trochu bizarních kostýmů a na hlavě jim vytvořily vysokánské kreace, kterými mohly jejich nositelky oprašovat lustry. To jen podpořilo dojem z celé plejády charakterů, kde hlavním vypravěčem, jakýmsi moderátorem, byl Čičikov sám. I když jsou „Mrtvé duše“ komedie, mají onen tragický podtext. Vlastně už ona samotná otázka „Kolik máte duší?“ je ve své podstatě děsivá, jelikož se tu mluví o lidech, o lidech, kteří se tu prodávají jako zboží a vyškrtávají z vlastnických listin, když zemřou. Takže je to taková hodně hořká komedie. Ale mrazivě vtipná ☻.
Facts: „Mrtvé duše“; Městské divadlo Brno (Činoherní scéna), 2014; autor: Nikolaj Vasiljevič Gogol, režie: Hana Burešová 

Ensemble Opera Diversa: Chameleon aneb Joseph Fouché
Přísahám věrnost.“ „Fouché, už zase?“ Kamarád mě pozval, ať se přijdu podívat, jak vypadá opera bez zkoušení. Bez zkoušení proto, že jednoduše neměli příliš času na zkoušení, a současně proto, že se jednalo o koncept, v rámci něhož celé představení z dob francouzské revoluce bylo aranžováno. Herci totiž měli s sebou desky s textem, který ale samozřejmě povětšinou dobře znali, a součástí celého představení bylo, že předstírali, že čas od času musí do desek nakouknout. Technicky vzato to vypadalo jako zkouška opery. Zároveň to ale mělo i příběh, byť jak už to u Miroslava Štědroně bývá, ten měl kritický nádech zejména politických poměrů doby, v níž byla hra původně uváděna, což byl rok 1997. Ne snad, že by podtext korupce, převlékání kabátů a prospěchářství přestal být aktuální i dneska. Hlavní postavou je tu Joseph Fouché, který je i oním chameleonem. Původně ministr Napoleona Bonaparta, který se vždy přidal k těm, kteří zrovna měli navrch, po bitvě u Waterloo se stal ministrem policie ve službách monarchie a nakonec svůj život zakončil jako diplomat. Byť to bylo spíš politické vyhnanství, hlava mu na krku zůstala. Zábavné, jednoaktové a v Mozartově sále za doprovodu živé hudby v rámci cyklu Ensemble Opera Diversa - více  zde.
Facts: „Chameleon aneb Joseph Fouché“; Divadlo Reduta, 2015; autor: Miroslav Štědroň, režie: Jiří Heřman  


Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky za všechny komentáře ♥