Jsem uprostřed
pečení vánočního cukroví (zatím mám asi 12 druhů, což jsem ani neplánovala ☻) a
navíc jsem v takové té podzimní líné náladě. To jen aby bylo jasno, proč
post o listopadových návštěvách divadla píšu až uprostřed prosince. Taky se
blíží moje narozeniny, což je vždycky o důvod víc, proč se tvářit, že se
zastavil čas. V listopadu to bylo na divadlo opravdu bohaté, takže nebudu
zdržovat a budu co možná nejstručnější ☻.
Made in USA
„Od vrcholné baletní neoklasiky po strhující pohybově
vizuální divadlo.“ Balety miluji. Mám opravdu ráda klasické výpravné
věci, ale stále víc a víc přicházím na chuť modernějším projektům. „Made in USA“
je podzimní baletní premiéra, v rámci níž NdB představilo práci významných
amerických choreografů. Celé představení je rozděleno na tři části, kdy první
je novoklasika zakladatele americké baletní školy George Balanchina nazvaná
Serenade. Je to naprostá klasika, kterou jsem samozřejmě viděla poprvé v životě
☻. Scéna je jednoduchá a kostýmy milé. Takové hodně chudě vypadající labutí hemžení,
ale stran choreografie je to nádherně vyvážené, elegantní a současně dynamické. Druhá
část nazvaná Sofa byla překvapivá. Sofa zde představovala podstatu partnerských
vztahů, jejich zvraty, pády, úskalí, radost i smutek, které je provází. Bylo to
srozumitelné a nápadité. Na straně druhé jsem byla trošinku rozpačitá z kostýmů,
jelikož připomínaly gymnastické trikoty. Nějak mi to tam nepasovalo. Třetí část
byla vizuální hra, kdy tanečníci tančili v černobílém a za pomoci
osvětlení a černého pozadí vytvářeli vizuální show, v rámci níž to
vypadalo, že dokonce i lítají. Bylo to hlavně o synchronizaci všech
učínkujících a diváci to opravdu ocenili. Jaká část byla nejlepší? Doporučuji
to zjistit osobně.
Facts: „Made in
USA“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2015; choreografie: George Balanchine
(Serenade), Olivier Wevers (Sofa), Moses Pendleton (Lunar Sea – Noir Blanc),
režie: Olivier Wevers
Tosca + Noc divadel 2015
„Umění i lásce obětovala vše a nakonec zůstala jen
prázdnota a smrt…“ Představení Toscy bylo součástí předplatného a zrovna
to vyšlo i na Noc divadel. Tosca je jednou z nejslavnějších oper, zejména
pak pro operní árie. Je to také opera, kterou prý nade všechno milovala Maria
Callas, pro níž to byla první velká role. A vystupuje i zde. Její postava se zde prochází, aniž by
však jednou promluvila, spíš jen jako připomínka, kdo byla nejslavnější Tosca, a jak pomíjivá je světská sláva. Musím
říct, že Jiří Heřman, jinak šéf opery NdB, má rád všechno velkolepé. V Tosce
stejně jako třeba v Hrách o Marii si vyhrál s prostorem, respektive
využil celou hloubku a velkolepost pódia Janáčkova divadla. Vše je zde laděno
do černého a bílého hávu, s výjimkou zářivě zelené a modré, které obléká hlavní
postava. Jeviště pak bylo koncipováno jako vnitřek kostela Sant'Andrea della Valle
Zdroj: http://www.denik.cz/divadlo/osud-callasove-operu-tosca-pusobive-zdvojuje-20150527-2w8t.html, osvětlené svíčkami a proměňující se v další prostory, a to včetně samotného Andělského hradu, kde bolestí utrápená Tosca tragicky ukončí svůj život. Iveta Jiříková byla v hlavní roli skvělá a Jiří Sulženko v roli Scarpia jí výborně sekundoval. Představitel Cavaradossiho se během představení zranil, ale na jeho výkonu to znát nebylo a dopajdal to statečně až do konce. I můj tatínek byl nadšený, a to je poměrně velký kritik. Jediné, co bylo rušivé, bylo přenesení děje z doby napoleonských válek do šedesátých let minulého století.
Zdroj: http://www.denik.cz/divadlo/osud-callasove-operu-tosca-pusobive-zdvojuje-20150527-2w8t.html, osvětlené svíčkami a proměňující se v další prostory, a to včetně samotného Andělského hradu, kde bolestí utrápená Tosca tragicky ukončí svůj život. Iveta Jiříková byla v hlavní roli skvělá a Jiří Sulženko v roli Scarpia jí výborně sekundoval. Představitel Cavaradossiho se během představení zranil, ale na jeho výkonu to znát nebylo a dopajdal to statečně až do konce. I můj tatínek byl nadšený, a to je poměrně velký kritik. Jediné, co bylo rušivé, bylo přenesení děje z doby napoleonských válek do šedesátých let minulého století.
Jinak Noc
divadel byla příjemně strávená hodinka s ukázkami baletu, procházkou mezi
kulisami z Toscy a krátkou ukázkou hry orchestru.
Facts: „Tosca“; Národní divadlo Brno
(Janáčkovo divadlo), 2015; autor: Giacomo Puccini, libreto: Luigi
Illica, Giuseppe Giacosa, režie: Jiří
Heřman
Hry o Marii
„O pannách, démonu, vraždě a milosti.“ Tak tohle jsem strašně moc chtěla vidět. Velkolepá opera pro sbory na jevišti Janáčkova divadla, které je pro velkolepé produkce jako stvořené. A v režii Jiřího Heřmana, který má velkolepost opravdu rád. Bohužel ji hrají jen asi pětkrát do roka, a navíc je to poměrně drahé představení. Ale dostala jsem lístek na listopadové představení jako předčasný dárek k narozeninám od kamarádek. Je vidět, že mě opravdu znají ☻. Byl to pro mě úžasný dárek, protože to bylo i úžasné představení. „Hry o Marii“ jsou v podstatě opera skládající se ze čtyř příběhů s náboženským motivem - Panny moudré a panny pošetilé, Mariken z Nimegue, Narození Páně a Sestra Paskalina. Každý má trochu jiný původ a odehrává se v jiné době, všechny jsou ale nějakým způsobem spojovány s postavou panny Marie. Každý z příběhů má i svou hlavní roli, ale to, co je dominantní, jsou právě sbory. Část sborů byla na ochozech a člověk měl proto pocit, že ho hudba doslova obklopuje. Navíc scéna a nasvětlení byly prostě nádherné a společně utvářely jedinečnou atmosféru. S hudbou Bohuslava Martinů moc seznámená nejsem, ale zněla velkolepě, aniž by měl člověk pocit, že ho zadupe do země. Líbila se mi i postava vypravěče v podání Daniela Bambase, který posouval děj prostřednictvím mluveného, nebo spíše rýmovaného slova. Pohyboval se po scéně a zapojoval do děje bez jakýchkoliv rušivých momentů. Měla jsem veliká očekávání a ta se mi i naplnila. Udělalo to na mě velký dojem.
Facts: „Hry o Marii“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2015; autor: Bohuslav Martinů, režie: Jiří Heřman
Mrtvé duše
Hry o Marii
„O pannách, démonu, vraždě a milosti.“ Tak tohle jsem strašně moc chtěla vidět. Velkolepá opera pro sbory na jevišti Janáčkova divadla, které je pro velkolepé produkce jako stvořené. A v režii Jiřího Heřmana, který má velkolepost opravdu rád. Bohužel ji hrají jen asi pětkrát do roka, a navíc je to poměrně drahé představení. Ale dostala jsem lístek na listopadové představení jako předčasný dárek k narozeninám od kamarádek. Je vidět, že mě opravdu znají ☻. Byl to pro mě úžasný dárek, protože to bylo i úžasné představení. „Hry o Marii“ jsou v podstatě opera skládající se ze čtyř příběhů s náboženským motivem - Panny moudré a panny pošetilé, Mariken z Nimegue, Narození Páně a Sestra Paskalina. Každý má trochu jiný původ a odehrává se v jiné době, všechny jsou ale nějakým způsobem spojovány s postavou panny Marie. Každý z příběhů má i svou hlavní roli, ale to, co je dominantní, jsou právě sbory. Část sborů byla na ochozech a člověk měl proto pocit, že ho hudba doslova obklopuje. Navíc scéna a nasvětlení byly prostě nádherné a společně utvářely jedinečnou atmosféru. S hudbou Bohuslava Martinů moc seznámená nejsem, ale zněla velkolepě, aniž by měl člověk pocit, že ho zadupe do země. Líbila se mi i postava vypravěče v podání Daniela Bambase, který posouval děj prostřednictvím mluveného, nebo spíše rýmovaného slova. Pohyboval se po scéně a zapojoval do děje bez jakýchkoliv rušivých momentů. Měla jsem veliká očekávání a ta se mi i naplnila. Udělalo to na mě velký dojem.
Facts: „Hry o Marii“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2015; autor: Bohuslav Martinů, režie: Jiří Heřman
Mrtvé duše
„Chtěl bych od Vás
ty mrtvé duše koupit.“ „A k čemu by Vám
byly? Vždyť jsou to jen mrtvé duše.“ Moje poslední listopadová činohra byla
v Městském divadle a byl to skoro dárek od mého zaměstnavatele. Na něm mám
ráda to, že je schopen zajistit opravdu dobrá místa ☻, což se podařilo i
tentokrát. Michal Isteník dostal za svou roli Čičikova v roce 2014 Cenu Thálie.
Někoho to po zhlédnutí představení trochu překvapilo, ale pravdou je, že při
udělování ocenění jako je Thálie nebo Oskar asi hrají vedle samotného hereckého
výkonu velkou roli i jiné aspekty. Nicméně mně se představitel hlavní role
líbil, i když chvílemi nahrával publiku až příliš. Tak trochu ve stylu
Miroslava Donutila. Na druhou stranu to je to, co velkou část diváků viditelně
těšilo. Scéna byla velmi jednoduchá a herci si ji během střídání obrazů v podstatě přestavovali
sami. Kostymérky a vlásenkářky se v tomto případě
opravdu vyřádily a herce oblékly do některých trochu bizarních kostýmů a na
hlavě jim vytvořily vysokánské kreace, kterými mohly jejich nositelky oprašovat
lustry. To jen podpořilo dojem z celé plejády charakterů, kde hlavním vypravěčem,
jakýmsi moderátorem, byl Čičikov sám. I když jsou „Mrtvé duše“ komedie, mají
onen tragický podtext. Vlastně už ona samotná otázka „Kolik
máte duší?“ je ve své podstatě děsivá, jelikož se tu mluví o lidech, o
lidech, kteří se tu prodávají jako zboží a vyškrtávají z vlastnických listin,
když zemřou. Takže je to taková hodně hořká komedie. Ale mrazivě vtipná ☻.
Facts: „Mrtvé
duše“; Městské divadlo Brno (Činoherní scéna), 2014; autor: Nikolaj Vasiljevič
Gogol, režie: Hana Burešová
Ensemble Opera
Diversa: Chameleon aneb Joseph Fouché
„Přísahám věrnost.“
„Fouché, už zase?“ Kamarád mě pozval, ať se
přijdu podívat, jak vypadá opera bez zkoušení. Bez zkoušení proto, že jednoduše
neměli příliš času na zkoušení, a současně proto, že se jednalo o koncept, v rámci
něhož celé představení z dob francouzské revoluce bylo aranžováno. Herci
totiž měli s sebou desky s textem, který ale samozřejmě povětšinou
dobře znali, a součástí celého představení bylo, že předstírali, že čas od času
musí do desek nakouknout. Technicky vzato to vypadalo jako zkouška opery.
Zároveň to ale mělo i příběh, byť jak už to u Miroslava Štědroně bývá, ten měl
kritický nádech zejména politických poměrů doby, v níž byla hra původně
uváděna, což byl rok 1997. Ne snad, že by podtext korupce, převlékání kabátů a
prospěchářství přestal být aktuální i dneska. Hlavní postavou je tu Joseph Fouché,
který je i oním chameleonem. Původně ministr Napoleona Bonaparta, který se vždy
přidal k těm, kteří zrovna měli navrch, po bitvě u Waterloo se stal
ministrem policie ve službách monarchie a nakonec svůj život zakončil jako
diplomat. Byť to bylo spíš politické vyhnanství, hlava mu na krku zůstala.
Zábavné, jednoaktové a v Mozartově sále za doprovodu živé hudby v rámci cyklu Ensemble Opera Diversa - více zde.
Facts: „Chameleon
aneb Joseph Fouché“; Divadlo Reduta, 2015; autor: Miroslav Štědroň, režie: Jiří Heřman
zdroj: Made in USA, Tosca, Hry o Marii, Mrtvé duše, Opera Diversa
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥