Hackeři, ztracená devadesátá, svérázný Island a ještě svéráznější babička

Je mi teď trochu divné psát o filmech a o tom, jak se mi líbily či nelíbily, když je celá Evropa zkoprnělá z tragédie, která se o víkendu odehrála v Paříži. Když se něco takového odehraje na místech, která osobně znáte, v kulisách, které jsou Vám blízké a které se vlastně nijak moc neliší od Vašeho bezprostředního okolí, je to zneklidňující bolest, jakoby někdo narušil Váš kruh bezpečí. Jako když si ve chvíli, kdy přijdete domů, uvědomíte, že tam byl někdo, kdo tam neměl co dělat. Alespoň takové bezprostřední pocity jsem měla já. Takže dneska bez nějakých velkých úvodů. Čtyři filmy v rámci různých festivalů a jeden skvělý koncert.

Who am I - žádný systém není bezpečný 
„Cokoli se nám dostalo pod ruku, do toho jsme se nabourali. … Ale na síti nejste nikdy sám.“ V rámci filmového festivalu Das Filmfest, tedy německého filmu, jsem měla spadeno na několik dobrých titulů, ale s ohledem na to, že jsem byla po dvou týdnech volna, můj rozjezd byl o něco pomalejší. Takže jsem nakonec šla jen na dva (a zbytek se pokusím někde splašit). Jako první jsem si vybrala německý akční film o hackerech, což je kombinace, která by mě za jiných okolností asi vážně neoslovila. Ale ono to opravdu nebylo vůbec zlé. Svižný adrenalinový film s povedenou pointou. A nebýt toho trochu přepáleného konce, kdy všechno do sebe zapadalo až moc hladce, hodnotila bych ještě výš. Hlavní postavou je Benjamin, zcela přehlédnutelný jedinec bez kousku zdravého sebevědomí. V každodenním životě je v podstatě nikdo, ale na síti je díky svým schopnostem nabourat se do jakékoli sítě opravdu klasa. Když ale jeho první akce, k níž ho vedou více hormony než vlastní rozum, skončí podmínkou a veřejně prospěšnými pracemi, zdá se, že do konce života bude rozvážet pizzu a snít svůj virtuální sen o bývalé spolužačce. Ale právě tady potká Maxe, svůj pravý opak, který ho seznámí se svými kumpány, s nimiž vpluje do vod kyberkriminality. A aniž to chudák tuší, začíná tím i hra o život, jelikož svět na síti je s tím všedním světem spojen víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Za mě 80%. 

Facts: „Who Am I - Kein System ist sicher“; Německo, 2014; režie Baran bo Odar 

Když jsme snili  
„Byla to nejlepší doba. Trvalo to jen rok, ale zdálo se, že tak žijeme celý životy.“ Další ze snímků z Das Filmfest. Film odehrávající se těsně po pádu berlínské zdi v Lipsku, kde se pět kamarádů snaží nějak vyrovnat s tím, že staré pořádky neplatí a těm novým nějak nerozumí. Je to film z doby, kterou si sama dobře pamatuji, byť mi bylo o něco méně, než sladkých šestnáct. To je nejen věk protagonistů, ale byl to také věk mých starších bratrů, kteří si to opravdu prožili, byť si troufám tvrdit, že rozhodně ne takhle freestylově. Pětice kamarádů jsou součástí oné ztracené generace východního Německa, kterou změny společnosti zasáhly v citlivém věku. Zrušením pionýra najednou zela v jejich každodenních životech díra, kterou museli něčím zaplnit a nabízela se jim všechna možná nová lákadla - drogy, alkohol, subkultury všeho druhu, undergroundové kluby, které vznikaly bez ohledu na nějaké unijní normy prostě kdekoli, benevolence ze strany policie, neboť jsou to děcka z východu. A oni toho opravdu hezky využívají, až je to poněkud málo uvěřitelné. Přestože měli svědomí i morálku (kradou, ale málo, což je podle mě asi ta horší varianta) a nebyli nijak zlí, nebyli mi ničím ani zvlášť sympatičtí. Zatímco prostřihy do doby před pádem komunismu byly plné barev a jasu, jejich současnost byla šedivá, mokrá a bahnitá. A taky docela krvavá. Přestože to bylo herecky opravdu dobré, dějově to bylo příliš nesourodé, neharmonické a bohužel i chudé. O tom, jak je změny poznamenaly, se nedozvíme nic, o tom, co by chtěli od života až na pár výjimek taky nic, stejně jako o jejich rodinách či škole. Musela jsem si to nechat projít hlavou a nakonec dám jen 70%. 

Facts: „Als wir träumten“; Německo/Francie, 2015; režie Andreas Dresen 

O koních a lidech 

 „Když se lidé chovají jako koně a koně jako lidé.” Když se lidé chovají jako koně, tak je to rozhodně poněkud podivné. Islandský snímek „O koních a lidech“ byl druhým filmem uváděným v rámci filmového klubu a má se jednat o jeden z nejúspěšnější islandských filmů poslední dekády. Rozhodně to není ta nejpozitivnější reklama na krásy bezlesého ostrova s více vodopády a gejzíry než obyvateli. Podle filmu by se totiž mohlo zdát, že Island je země plná alkoholiků, nekonečných horizontů, koní a kamení. Všichni lidé se tu navzájem znají, pozorují, všechno o sobě vědí a věci řeší věcně a prakticky (nebo alespoň ženy ☻). Nejkrásnější jsou zde ale právě ty koně, němé tváře všech různých odstínů země, nepostradatelní společníci lidí, nicméně pro milovníky koní tenhle film zrovna není. Některé pasáže jsou opravdu drsné a jedna či dvě scény jsou doslova kruté. Už chápu ono upozornění, že při natáčení nebyl žádný kůň zraněn. Musím říct, že mě to uklidnilo. Islanďané jsou nejspíš poněkud svérázný národ s vlastním smyslem pro humor, drsným a věcným. A přestože osobně na smrti lidí či koní neshledávám nic legračního, film mi celkově přišel zvrhle legrační, byť jsem některé scény pozorovala skrze prsty (doslova ☻). Jednotlivé příběhy bez větších oklik navazují přes sebe, byť to nejlepší bylo dle mého názoru na začátku a pak úplném konci (není nad praktickou soulož v nepromokavé reflexní bundě uprostřed koňského stáda - „Mám je pustit?“ „Ne! Hnědáka drž, je neustále neklidnej.“). Koně zde žijí vedle lidí a lidé vedle koní, ale pro mě ze všech epizod o jejich společném soužití a vzájemné blízkosti vycházejí přeci jen sympatičtěji čtyřnozí bodlákožrouti. Dala bych koně za to, abych věděla, co si o nás myslí. Za mě 75%. 

Facts: „Hross í oss“; Island/Německo, 2013; režie Benedikt Erlingsson 

Babi 
„Víš, měla bys občas umět říct: trhni si.“ Není to žádný masterpiece. Není to ani nijak zvlášť dějově napínavý nebo přelomový film, ale je prostě pohodový. Příjemně civilním způsobem. Jeho nejsilnější kartou, na které celý film v podstatě stojí, je Lily Tomlin, která zde ztvárnila roli poněkud neortodoxní, výřečné, paličaté a někdy trochu nesnesitelné lesbické Elle, která se právě rozešla se svou o mnoho let mladší přítelkyní, neboť se ještě stále nevyrovnala se smrtí své životní partnerky, se kterou vychovala svou dceru, matku své vnučky, kterážto jí teď klepe na dveře, jelikož rychle potřebuje 600 dolarů, vlastně tedy 630 dolarů na umělé přerušení těhotenství. Jenže Elle je zrovna švorc („Rozstříhala jsem své kreditní karty na kousíčky. Udělala jsem si z nich větrný zvonek.“), takže spolu nasednou do starého auta po babičce Violet a udělají si kolečko po starých známých, bývalých milenkách a milencích, aby tu sumu sehnaly. A přitom proberou kdeco („Bála jsem se Tvé matky od té doby, co jí bylo pět.“) a naštvou kdekoho, tedy vlastně jen Elle. Film byl uváděn v rámci filmového festivalu Mezipatra, na který chodím sice pravidelně, ale jsem stále vybíravější ve výběru titulů. Filmy s gay a queer tématikou mi nevadí, ale bohužel mnoho snímků uváděných na festivalu bylo v posledních letech poněkud tendenčních, dokonce i některé dokumenty. O to víc byla Babi příjemným překvapením, jelikož fakt, že Elle je lesbička, nijak nedefinuje Elle jako člověka. Je to prostě součást její identity, nikoli něco, co jí od ostatních odlišuje. Za mě 85%. 

Facts: „Grandma“; USA, 2015; režie Paul Weitz 

Koncert Q VOX – vocalfest brno 2015 

Q VOX je mužské vokální kvarteto, v rámci něhož působí i můj kamarád, který má ten nejsametovější hluboký hlas, který jsem kdy slyšela ♥. Q VOX jsou také pořadateli vocalfestu brno (všude se píše s malými písmeny ☻), jehož šestý ročník proběhl ve dnech 12. až 14. listopadu v Brně, konkrétně v Konventu Milosrdných bratří. Osobou, kolem jejíhož díla se letošní ročník odehrával, byl Leoš Janáček. Z časových důvodů jsem mohla jen na zahajovací koncert, jehož podtitul byl „Pocta Leoši Janáčkovi a Pavlu Křížkovskému“, což, jak jsem byla poučena, byl učitel Leoše Janáčka. Jednotlivé skladby byly odděleny klavírní improvizací, v závěru pak klavír doprovázel a dokonce tu zazněla i úplně první skladba, kterou Leoš Janáček kdy napsal (pro zájemce, jedná se o skladbu „Orání“). Všichni ti, kdo mě znají, ví, že stran hudebního talentu, ať jde o hru na cokoli či přímo zpěv, je to se mnou poněkud marné. Nicméně i přes moje osobní nedostatky v tomto směru, si troufám tvrdit, že hudbu i zpěv v různých podobách vnímám instinktivně dobře a nechávám je pronikat do všech zákoutí svého srdce bez omezení. Proto si také troufám tvrdit, že na koncertě bylo mnohem méně diváků, než si vystoupení zasloužilo, protože bylo úžasné (zasloužilo by si přinejmenším vyprodanou Mahenku, tam by se mi to moc líbilo ☻). Přiznám se, že mě při některých pasážích, hlavně v závěru a při klavírních intermezzech, i párkrát pořádně zabušilo srdce. A doznívalo to ve mně i druhý den. 

Facts: „Q VOX – vocalfest brno 2015“; Konvent Milosrdných bratří (Brno), 2015

zdroj obrázky: zde, zde, zde, zde