Podzim mám ze
všech ročních období nejraději. Hlavně ten brzký, teplý, kdy jsou stromy ještě
obsypány barevnými listy. Právě teď je ta doba. Podzim je také pro mě strašně
hektický. Prostě se toho hodně děje. Do Vánoc je to vlastně jen chvilka, je to
kratší část školního roku, a člověk také finišuje všechno to, na co měl „času
dost“, ať už v práci nebo kdekoli jinde, kde měl nějaké povinnosti. I já se
tak nějak snažím dohonit všechny resty, abych s novým rokem měla
takříkajíc čistý štít. Na podzim tak mám nejméně volného času, ale stejně
většinou neodolám divadlu. Když ono je divadlo pokaždé jiné. A já o nic nechci
přijít☻. A kdybych přišla o tyhle čtyři skvělé akce, byla by to opravdu škoda.
Vévodkyně a kuchařka
 |
|
|
„Zda vlastně i já nechci
vzlétávat? Zda vlastně i já nežiji v kleci?“ Exkluzivní
představení spojené se zážitkovou gastronomií! Přesně tak. Teď už se do divadla
může chodit i na večeři. Čtyřchodové degustační menu z restaurant Koishi
v Brně, ochutnávka tří výběrových vín a jako hudební kulisa harfa. Jeden
z mých nejvýraznějších divadelních zážitků se odehrál v Mozartově
sále u prostřené tabule, v jejímž čele byla usazena Vévodkyně Sophia La
Talliére d´Hayguéres-Kevelsberg, a slavnostní večeře se konala při
příležitosti otevření jejího Spectacula. Konec zlatých časů šlechty se blíží,
ale v jejím světě se řeší jiné, mnohem dramatičtější věci. Jako zrcadla a
jejich schopnost nezobrazovat upíry či procházka rodinnou obrazárnou odhalující
rodinnou minulost. Ale hlavním tématem je tu jídlo a smrt nebo spíše požitek
z jídla a strach ze smrti. I ono degustační menu, byť bylo opravdu skvělé,
je tak trochu ukázkou oné povrchnosti a pomíjivosti. Přestože totiž natřikrát
jinak uvařené řepě přiřknete vznešené francouzské názvy, stále je to jen
uvařená řepa. Vévodkyně v podání Vladimíra Javorského se v průběhu
„večeře“ promění do několika dalších postav, zatímco kuchařka v podání Evy
Novotné zůstane kuchařkou. S jejich výkony pak celé představení stojí i
padá a musím říct, že zejména Vladimír Javorský byl v ženské roli naprosto
úžasný. Atmosféra sálu osvětleného svíčkami na stolech byla jedinečná a červené
stěny Mozartova sálu najednou vypadaly jako tapety zámeckého salónku.
Jednotlivé chody se podávaly mezi jednotlivými výstupy, aniž by však měl člověk
pocit, že se děj vlastní hry přerušuje. Bylo to prostě něco úplně jiného a mně
se to moc líbilo, a nejspíš je to opravdu povedené, jelikož až do února jsou
všechna představení vyprodána. „Ten brambůrek zatím
nepojídat, prosím. Počkáme si na chřestový krém na přelití.“
Facts:
„Vévodkyně a kuchařka“; Divadlo Reduta (Mozartův sál), 2015; autor: Ladislav Fuks,
Viktorie Knotková, režie: Kamila Polívková
Bůh masakru
 |
|
|
„Pokud bychom byli rodiči toho chlapce MY, určitě bychom
chtěli vědět pravdu.“ Podtitul inscenace je: Zákopová válka se dá vést i
uprostřed luxusního obýváku. Jedná se o soudobou francouzskou divadelní komedii,
která, přestože je v repertoáru už skoro rok a půl, až do nedávna zcela unikala
mé pozornosti, což je škoda, jelikož se ukázala jako velice povedená. Dva
rodičovské páry se sejdou v obýváku jednoho z nich, aby
prodiskutovali incident, k němuž došlo mezi jejich dvěma jedenáctiletými
syny, když jeden z nich tomu druhému v parčíku Aspiranta Dunanta
ozbrojen klackem vyrazil dva zuby. Slovo „ozbrojen“ je posléze nahrazeno slovem
„vybaven“. Oba páry se tváří, že celou záležitost hodlají vyřešit civilizovaně
jako dospělí lidé, což se ale s ohledem na jejich velmi odlišné povahy a
zejména pak rodičovský pud chránit vlastního potomka tak úplně nedaří. Jedno
nevhodné slovo, drobné přeřeknutí a odhalíme, že v nás dříme agrese,
rozmrzelost a touha cupovat krásné žluté tulipány. Bez přestávky hodinu a půl
dlouhá konverzační hra mě překvapila mírou nevtíravého vtipu, kterou jsem
v ní vůbec nečekala, stejně jako velmi civilními výstupu všech čtyř
protagonistů. Plus navíc, že většina z nich jsou mými oblíbenci (Petr
Bláha, Klára Apolenářová, Petr Halberstadt). Atmosférou mi hra velmi
připomínala Jméno, které uvádí Městské divadlo. K mému překvapení bylo
divadlo zaplněno jen zpola, přestože další termín je beznadějně vyprodán.
Nejvíc mě ale překvapilo, že tam zaznělo N-word (takže na západ od nás raději
přepsat☻). „Podle
mě je život v páru a rodina ta nejtěžší zkouška, kterou na nás Bůh seslal.“
Facts: „Bůh
masakru“; Mahenovo divadlo, 2014; autor: Yasmina Reza, režie: Michal Schejbal
Drahokamy
„Pravý “drahokam” v repertoáru neoklasického baletu 2.
poloviny 20. století.“ V kině Art jsou v rámci cyklu „Bolšoj
živě“ k vidění (v HD kvalitě) přímé přenosy či záznamy z baletních představení
moskevského státního baletu. Bolshoi je pro mnohé tanečníky ta nejvyšší meta, zejména
pak asi pro ty, kteří milují klasický balet. Balet má totiž mnoho podob a existují
i různé baletní školy. Ty nejvýraznější jsou ruská, francouzská a newyorská.
Všechny tři jsou k vidění právě v Drahokamech, a to v choreografii
nejslavnějšího amerického choreografa George Balanchina. Původem z matičky
Rusy založil Newyorský balet (New York City Ballet) a stal se nejvýraznějším
představitelem neoklasického baletu, který obohacuje klasický balet o nové
pohybové výrazy. V Drahokamech se to nejvíce projevuje zejména v druhé
části. Balanchin se prý inspiroval výlohami šperkařství na 5th Avenue a
přirovnal drahé kameny k jednotlivým baletním školám. Zelené smaragdy
reprezentují Francii, resp. romantickou a elegantní Paříž s její módou,
parfémy a kávou, červené rubíny symbolizují americkou školu ovlivněnou Broadwayí,
jazzem a nespoutaností nočního života, a diamanty jsou ukázkou klasické čistoty
ruského stylu, preciznosti a vytříbenosti.  |
|
|
Facts: „Jewels“;
Bolshoi Theatre (přenos Kino Art), 2014; autor: Gabriel Fauré (Smaragdy), Igor
Stravinský (Rubíny), Petr Iljič Čajkovskij (Diamanty), choreografie: George
Balanchine
Otevřený dům
„Netradiční prohlídka Janáčkova divadlo ku příležitosti
50. výročí jeho otevření.“ Během léta jsem navštívila zákulisí Reduty i
Mahenova divadla, což bylo fajn, ale tentokrát jsem se vydala na průzkum
divadla, které mě zajímalo nejvíc, a to Janáčkova. Operní a baletní dům totiž
slavil 50.let od otevření a otevřel se na dvě odpoledne i veřejnosti. Prohlídky
byly zdarma a hlavně s programem. Organizátoři asi neodhadli zájem diváků,
jelikož před divadlem byla pořádná fronta, která nás trochu nemile zaskočila,
ale po tři čtvrtě hodině jsme se dostali ve skupině po 150 dovnitř.
 |
|
|
Ve foyer
jsme shlédli baletní etudu za doprovodu smyčcového kvarteta, pak se přesunuli útrobami
divadla do sklepení, přičemž jsme ode dveří nakoukli do kostymérny a počítačového
mozku divadla (je mu dneska padesát, ale stále funguje), venkovním tunelem přes
parkoviště pod divadlem (parkovací místo tu má rezervován třeba šéfdirigent☻) jsme přešli do skladu rekvizit, těch rekvizit, které
se pak stěhují nákladním výtahem nahoru na jevištní plochu (poznala jsem
leccos, třeba stůl z Polské krve, lebku z Čarokraje, schody z Dona
Giovanniho…), také tu jsou umístěny kladky na obří plakáty (ty, které dělají
pozadí na jevišti), kdy se tomuto prostoru říká prospektový výtah, poslechli si
dětský sbor (pro nás bohužel jen zdálky), pak jsme si prohlédli prostor pod
jevištěm, tzv. propadlo (točna Janáčkova divadla má 17 metrů!), a to za
doprovodu klavírního vystoupení Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka, následně
jsme šlapali do třetího patra, kde na mě čekalo to úplně nejlepší, jelikož jsme
nejdříve šli do malé baletní zkušebny, kde jsem si hezky osahala pár kostýmů z Louskáčka
a nějaké ty další rekvizity (třeba plyšového tygra z Bajadéry), a pak jsme
nabourali regulérní baletní zkoušku, kde zrovna trénovali moji oblíbenci
(přiznávám, mám jich hodně) epizody z Black and White, a to pod vedením samotného
šéfa baletu (postávala jsem tam, jak dlouho to jen šlo, a bylo skvělé vidět
takhle zblízka, jaká síla v těch jejich pohybech ve skutečnosti je), ale
pak už jsme museli pokračovat a pro změnu jsme nabourali zkoušku sboru, což
bylo taky docela zajímavé, ale ještě zajímavější pak bylo vstoupit přímo na
jeviště, které je opravdu rozlehlé, a tam probíhala zkouška orchestru na Její
pastorkyni (která měla nedávno premiéru), my si mohli na chvíli sednout do
hlediště a poslouchat, nebo postávat a číst hudebníkům noty přes rameno, a
šéfdirigent Pavel Šnajdr nám to hezky okomentoval, následně jsme prošli do
foyer v prvním pořadí, kde na nás čekalo vystoupení Brněnského akademického sboru, a pak už to byl skoro úplný konec, čekala nás
ještě krátká přednáška o architektuře divadla ve foyer druhého pořadí, no a pak
už byl úplný konec, celé to trvalo dvě hodiny, bylo to super, hlavně ta baletní
zkouška a technické zázemí, a smůla těm, kdo nešli, a dobrou noc☻.
Facts: „Otevřený dům“, Janáčkovo divadlo, 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥