Klubové filmy a ty (skoro) kultovní

Už je tady březen a já už jsem zase zpátky v kulturním kolotoči. A tentokrát jak v tom divadelním, tak v tom filmovém. Díky zásahu do elektřiny v mém bytě došlo k tomu, že se zničil setobox, což si vyžádalo opravu, které ale předcházela jakási anabáze se společností, u které mám předplacené satelitní vysílání, za což se mi revanžovali tím, že mi nechali na měsíc zdarma filmové kanály. Na které jsem samozřejmě neměla až na minulý víkend vůbec čas koukat. Ale viděla jsem díky tomu o víkendu Spojence s Bradem Pittem a pak Transformers: Poslední rytíř či něco takového, a pokud to někdo neviděl, o nic nepřišel. Ale viděla jsem také svůj úplně první díl Hry o trůny. A bylo to boží. Byli tam zombies, spousta nesympaticky vypadajících chlapů s vousama, umřel tam drak, slečna s bílými vlasy z toho byla smutná, a nakonec ten drak, co umřel, zase ožil. Obávám se, že to bude nějaký poslední díl poslední série, ale jistá si nejsem, protože jsem si k tomu nepouštěla zvuk. A teď k filmům, co jsem viděla v kině. 

Intimní osvětlení 

„Chce to jen trochu trpělivosti….  Ale je to výborný.“ 

V rámci filmového klubu byl prvním filmem nového roku film patřící do zlatého fondu české kinematografie. Jednalo se o komedii s oním typicky českých humorem, který je v mnohém absurdní a ne pro každého pochopitelný, což asi vedlo Poláky k frázi „nepochopitelný jako český film“. Jak bylo v té době zvykem, film má poměrně krátkou stopáž, což je trochu škoda, protože je opravdu vtipný. Panoptikum postaviček a do toho zcela běžné situace, které ale vyznívají chvílemi dosti absurdně. Jako když se dva kamarádi z konzervatoře potkají u jednoho z nich doma na malém městě a prostě jen zahrají na jednom místním pohřbu a zúčastní se svérázného rodinného oběda. Přestože jsem s největší pravděpodobností viděla většinu filmů slavných šedesátek, „Intimní osvětlení“ byla pro mě premiéra. A opravdu jsem si ji užila. Za mě 90%

Facts: „Intimní osvětlení“; ČSSR, 1965; režie Ivan Passer 

American Honey 

„Prostě jezdíme. Prodáváme časopisy. Objevujeme Ameriku. Bavíme se. … Pojeď s námi.“ 

Dalším filmem v rámci filmového klubu byl pro změnu film, který měl naopak delší stopáž, než je běžné, ale ani u něj jsem se nenudila. Snímek režisérky Andrey Arnold je příběhem osmnáctileté Star, která patří k vrstvě americké společnosti, o které Trump nemluví. Vlastně o ní nikdo nemluví. Je to bílá chudina (přestože Star je nejspíše míšenka), které se v americké angličtině přezdívá „white trash“. Mladí lidé bez perspektivy, z pochybných rodinných poměrů, bez vzdělání a bez cíle. Pro Star nastane změna, když jednoho dne na parkovišti potká Jakea, který patří k partě mladých lidí křižujících Ameriku křížem krážem, přespávající po levných motelech a živící se prodejem předražených časopisů. A taky se baví popíjením, lehkými drogami a příležitostným sexem. Pro většinu z nich je to místo, které jim nahrazuje rodinu, a přestože by se mohlo zdát, že se z toho všeho snaží nějak dostat, opak je pravdou. Vlastně jim to jejich místo, to, že jsou v podstatě neviditelní, nijak zvlášť nevadí. Kromě toho, že parta cestuje z místa na místo, baví se a Star prožívá s Jakem cosi jako milostný vztah, se toho ve filmu vlastně moc neděje. Ale vůbec to nevadí, ani na chvíli mi nepřišlo, že by byl film příliš dlouhý. Zvláštní pro mne je, že je film popisován jako velmi autentický, mně to ale celé přišlo vlastně dost nerealistické. Už jen samotné setkání Star a Jakea, jakési vzplanutí na první pohled uprostřed parkoviště, bylo dosti na hraně, ale nejspíš díky civilním hereckým výkonům, realistickým dialogům a skvělé hudbě měl film opravdu zvláštní atmosféru, která mi v hlavě zůstala ještě dlouho. Za mě 90%.

Facts: „American Honey“; USA/VB, 2016; režie Andrea Arnold 

Blade Runner 2049 

„Všichni hledáme něco skutečného.“ „Nikdy jste neviděli zázrak.“ 

S pokračováními je to vždycky trochu sázka do loterie. Zejména pak, když se jedná o filmy, které mají nálepku kultovní. Což Blade Runner s Harrisonem Fordem z roku 1982 zcela určitě je. V době svého vzniku to byl ale kasovní propadák. Nicméně to je osud mnoha kultovních snímků či seriálů (třeba takové Firefly je toho skvělým příkladem). Proto je docela v pořádku, pokud i jeho pokračování z roku 2017 byl tak trochu kasovní propadák. A to i přesto, že se zde objevuje jak Harrison Ford, tak pro moji generaci bližší Ryan Gosling. Původního Blade Runnera jsem dokoukala až jako dospělá. Přišel mi totiž trochu pomalý, trochu moc ponurý a trochu komplikovaný. Což se dá říct i o pokračování. Co rozhodně stojí za zmínku je celá ta úžasná vizuální stránka filmu, ponurá atmosféra přelidněného světa, kde na jednu stranu vládne technologie a na straně druhé se vytrácí stěžejní lidské interakce. A mezi lidmi se pohybují replikanti vytvoření člověkem k jeho obrazu, kteří nejsou jen perfektně fungujícími stroji, ale i schránkami disponujícími vlastním rozumem, a často i city a touhami. Hlavní postava je replikant, který tohle všechno splňuje, a jeho virtuální přítelkyně mu nahrazuje společnost, kterou mu lidská rasa odepírá. Film má jakýsi happyend, nicméně ve mně zanechal spíše hořký pocit jakési bezútěšnosti. Za mě 80%.

Facts: „Blade Runner 2049“; USA, 2017; režie Denis Villeneuve 

7 životů 

„Mimo tyto zdi máte jen jednu identitu. Karen Settmanová. Ať budete kdekoli, ať budete dělat cokoli, nikomu nesmíte nikdy říct, že jste sestry.“ 

Kultovním se často stávají ty filmy, které mají nějaký zvláštní element, ne nutně ty, které jsou opravdu výjimečné nebo téměř bezchybné. Protože „7 životů“ má k dokonalosti daleko, ale prý má pověst kultovního filmu už teď. Osobně nevím, protože mi zase až tak přelomový nepřišel. Má trochu premisu jako Blade Runner, tedy přelidněný svět ovládaný technologiemi a militantními vládami. Aby lidstvo předešlo katastrofě v důsledku přelidnění, je vyhlášena politika jednoho dítěte. Pokud má rodina dětí více, jsou jí ty navíc nekompromisně odebrány. V jednom bytě se přesto po třicet let schovává sedm sester, sedmerčat se stejnou tváří, stejnou identitou pro okolní svět a pracovní kariéru, které vychoval jejich dědeček tak, aby každá zastávala jejich společný oficiální život jeden den v týdnu. Podle toho je i pojmenuje. Po třicet let i přes jejich charakterové odlišnosti tento komplikovaný životní plán funguje, pak se ale jednoho dne Pondělí nevrátí domů. Šest ostatních opustí svůj úkryt v bytě a začnou pátrat po tom, co se stalo. Premisa je zajímavá, ale bohužel zůstává nevyužitá, a zejména pak druhá polovina filmu je standardní akční honičkou s bitkami a přestřelkami. Všechny sestry hraje Noomi Rapace a opravdu jí to jde, nicméně kromě tří ze sedmi sester se o nich zase až tak moc nedozvíme, resp. nemají ve filmu moc prostoru, a v podstatě až do konce filmu jsem si nebyla jistá která je Neděle, a jak vlastně vypadají Středa a Úterý. Mnohem výstižnější je původní název – „Co se stalo Pondělí?“. Což je mimochodem sestra s ofinou a v šatech. Aspoň myslím. Za mě 80%.

Facts: „What happened to Monday?“; USA/VB/Francie, 2017; režie Tommy Wirkola