Divadelní radosti mrazivé zimy

Nejsem si jistá, že si v Brně pamatuji takovou kosu, jaká tu byla v únoru. Až se mi z toho rozbilo moje malé autíčko. Je smutnou pravdou, že se o něj nijak zvlášť nestarám, ale když takhle onemocní, je mi to vždycky moc líto. Teď už je v pořádku. I když po týdnu jarního počasí mně při pohledu z okna napadá, jestli to rádoby jarní počasí nebyla jen zástěrka pro další zimní invazi. A protože se mi nechce chodit v tomhle nečase ven, tak jsem si řekla, že se podívám na blog. A překvapivě nic od mé poslední návštěvy nepřibylo 😕. Opravdu zvláštní. Mám pro změnu zpoždění. Hlavně s divadlem. V únoru jsem byla znovu na Tosce, ale tentokrát na Výstavišti, a musím říct, že se mi to asi líbilo ještě víc než v Janáčkově divadle. Bylo to i tím, že všechny tři hlavní role byly opravdu skvěle obsazené a protagonisti se do svých rolí hodili. Zajímalo mě, jak to skončí, když na Výstavišti není propadliště, do kterého by se nešťastná Tosca zřítila (v originále skočí z Andělského hradu), ale dopadlo to dobře. Zemřela tím, že se vrhla do moře 👍. 

Hoří v sadě rodném květ 

„Kabaret české státnosti …. hodně hodně sprostých slov.“

První divadlo nového roku bylo pro mne dosti velkým rozčarováním. Nemám nic proti moderním kusům nebo experimentálnímu přístupu k nadčasovým tématům, ale mám obecně trochu problém s mozaikami ve vyprávěních. Tím myslím, že až na pár výjimek mi nikdy nepřišlo jako dobrý nápad, když nějaké obecné téma zpracuje vícero autorů a režisérů, kdy je představení rozděleno na jednotlivé segmenty a každý je tvůrčím počinem někoho jiného. Ani ve filmu to často dost dobře nefunguje, protože jednotlivé části či příběhy mají povětšinou velmi odlišnou kvalitu. Tady to bylo taktéž. Zamyšlení se nad tím jaký je český národ a jaký vztah mají Češi ke svému vlastenectví, pět pozastavení nad posledními sty lety českých dějin. Nevím, nevím. První zastavení bylo opravdu sprosté, což nevadilo, protože v tom byla pointa, nicméně na můj vkus se možná až moc tlačilo na pilu. Zastavení druhé „Co Čech to architekt?“ se mi líbilo, byť některé scénické vložky mi přišly nadbytečné. O přestávce bylo loutkové divadlo, které odhalilo tajemství Přemyslovců, a to velmi vtipně. Zastavení čtvrté bylo podle mě opravdu povedené a zasloužilo by si samostatné přestavení, případně film. Postava ženy tu vzpomíná na svůj život v mnoho národnostním pohraničí od dob Rakouska-Uherska po první roky po světové válce. Pak už se mělo jít domů, protože uběhly víc jak dvě hodiny a bylo to tak akorát. Nicméně nás čekala ještě poslední část „Diviš“ s básněmi Ivana Diviše a hlasitou elektrickou kytarou a skřeky coby hudebním doprovodem. Přiznám se, že kdybych neseděla uprostřed řady, nejspíš bych divadlo po mnoha letech poprvé opustila ještě před jeho závěrem. Bez té poslední části bych se úplně obešla. 

Facts: „Hoří v sadě rodném květ“; Divadlo Reduta, 2018; autoři a režiséři: Jan Antonín Pitínský, Jan Nebeský, Jiří Jelínek, Jan Frič, Martin Františák 

Piková dáma 

„Tři karty. Trojka. Sedmička. Eso.“ 

Klasická opera o třech dějstvích o hráčské vášni až za hrob. Doslova. Ruská opera je něčím specifická. Velké emoce a epické tragédie jsou vlastní většině velkých oper, nicméně ruská opera má něco navíc. Prostě se tak trochu jinak zpívá. Mužské hlasy jsou hluboké, ty ženské letí až do oblak a do toho sbory. A jak jednotliví interpreti, tak sbory často zpívají přes sebe. A to já nemám moc v oblibě. Nemyslím, že je to jazykem, ruština je velmi hezká a dokáže být zpěvná. Ale něčím mi to vždycky připomene armádní přehlídku. Nemůžu si pomoc. Dějově je Piková dáma zajímavá, i když začátek byl trochu rozpačitý, zejména druhé dějství se mi moc líbilo. Hlavní roli zpíval rodilý Rus, takže po téhle stránce to bylo opravdu skvělé. V opeře se také objevuje legenda operní scény Soňa Červená, která hraje onu starou dámu údajně znající tajemství tří karet, které vyhrávají. Po jevišti se pohybovala s chodítkem, což k její roli sedělo, a ve své roli nezpívala. Byla stínem, který hlavnímu hrdinovi utíká spolu s tajemstvím výhry v kartách. Co se mi líbilo moc, byla scéna, která se měnila jen jednoduchými manipulacemi s rekvizitami, přičemž hlavní scéna připomínala sanatorium, jakousi vypolstrovanou celu evokující omezený uzavřený svět hlavního hrdiny, který je uvězněn ve vlastní hlavě. Navíc spoustu času posedával na posteli. Nijak sympatický hrdina to není, ale takových je v ruských operách obecně poskrovnu. Osobně sice nejsem fanynkou ruské opery, na rozdíl od ruského baletu, ale kdo má raději klasiku, rozhodně doporučuji. 

Facts: „Piková dáma“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Petr Iljič Čajkovkij, režie: Martin Glaser  

Něco za něco 

„Hřích má být souzen a hříšník ne?“ 

Představení na motivy hry Williama Shakespeara o tom, že „něco shnilého je ve Vídni“. Jak se má chovat člověk, který rozhoduje o tom, co je morální a správné? Je možná náprava morálky prostřednictvím trestu? Mají lidé pykat za to, co je sice zakázáno, ale všemi přehlíženo, či dokonce tajně schvalováno? Něco za něco je frází, která evokuje situaci, kdy jsme ochotni přehodnotit naše postoje, zásady a mravy, pokud dostaneme jako protislužbu něco, po čem toužíme. A tak se ve Vídni jednoho dne ujme úřadu Angelo s pověstí bezúhonného a mravného muže, který neváhá zákon dodržovat do puntíku. Pro Claudia to znamená trest smrti za to, že přivedl svou milou do jiného stavu ještě před zásnubami. Když jeho sestra Isabela, novicka v klášteře, jde Angela prosit o jeho život, ukáže se, že i ti na pohled nejčestnější jsou ochotni slevit ze svých zásad, pokud tím získají to, co chtějí. Je v podstatě jedno, kde se odehrává děj, může to být klidně v dnešní Praze, protože pointa je stále stejná. Vážení občané mají svá temná tajemství a neváhají udělat kdejakou ošklivost, aby zůstala skryta. Lidé v úřadech a s mocí rozhodovat o životech jiných často nabudou pocitu, že pro ně jimi tvrdě vymáhaná pravidla neplatí, a ti, kteří stojí na samém spodku společenské hierarchie, jsou často těmi, kteří nemají jak se bránit. S kamarádkou jsme si říkali, že pro nás právníky, je to docela trefně napsaná hra a navýsost aktuální. 

Facts: „Něco za něco“; Mahenovo divadlo, 2018; autor: William Shakespeare, režie: Martin Glaser 

Věra 

„Spousta lidí si na Věře Čáslavské cení hlavně její skromnosti. Já si na ní cením hlavně toho, že je mistryní světa ve sportovní gymnastice. Vžil se u nás jakýsi záhadný požadavek, aby vynikající jedinci byli především skromní. Aby se jakseříká nevyvyšovali nad ostatní. Žádají to zejména lidé, kteří div nepuknou pejchou, když si koupí automobil.“ (Vratislav Blažek)

Druhá návštěva Reduty v novém roce se ukázala jako velmi povedená. Hra na motivy života Věry Čáslavské, naší asi nejznámější a také nejúspěšnější olympioničky, je vyprávěním o jednom velmi barvitém životě jedné velmi inspirativní a nezlomné osobnosti. O olympiádách a sportovní gymnastice toho opravdu moc nevím a z hry jako takové se toho člověk také moc nedozví, ale není to pro děj jako takový podstatné. Tahle hra je o době a o tom, jak se době můžeme, ale i nemusíme přizpůsobit. Zda jsme ochotni slevit z našich zásad a přesvědčení, abychom mohli stát na vrcholu, nebo nikoli. Hra pro mě byla velmi příjemným překvapením, nejen proto, že Věra Čáslavská byla zajímavá osobnost, ale na jejím životě se velmi dobře ukazuje absurdita komunistického smýšlení, stejně jako mrazivá brutalita socialistického zřízení. Je jedno, jak talentovaný člověk byl, pokud nezapadal do doktríny poslušného občana, byl k němu komunistický režim nekompromisní. Drž hubu a krok ale nebylo Věře Čáslavské vlastní a jak poznamenává postava jejího syna, zdálo se, že každý dobrý skutek jeho maminky byl po zásluze potrestán. Hra to není nijak vážná, není to ale ani komedie, je to prostě povedený kousek. 

Facts: „Věra“; Divadlo Reduta, 2018; autor: Simona Petrů, režie: Tereza Karpianus 

zdroj: zde, zde, zde, zde