Deštivo, dusno, černobílo a skřeti k tomu

Poslední dobou jsem toho moc nenapsala, ale teď to všechno napravím. Vánoce mají být svátky klidu, ale se vším tím pečením, sháněním dárků, uklízením, oslavami a zejména pak mou typickou vánoční angínou se to v tom prosinci nějak špatně stíhá ☻. Potřebovala bych, aby měl prosinec alespoň 60 dní. Uběhne rychleji než listopad, a to je co říct. Navíc jsem toho stihla hodně vidět i slyšet. Třeba pár filmů☻. 

Pozice dítěte 

Pozice dítěte

„Rodiče se realizují ve svých dětech.“ Rumunský film Pozice dítěte je festivalový hit, což samo o sobě znamená, že je to film pro lidi, kteří se rádi emocionálně trápí. Já mezi ně sice nepatřím, ale to neznamená, že takový film neumím ocenit. Pozice dítěte je příběh dysfunkčního vztahu matky a syna, kdy oba patří k nové střední třídě postsocialistického Rumunska, které trpí korupcí, stejně jako elitářstvím. Ona je ten typ, který se rád plete do všeho, co její jediný syn dělá, on je prostě spratek ve středních letech. On pak jednoho dne neúmyslně zabije autem malé dítě a ona se snaží ochránit ho před následky. Vyzdvihnout se musí především herecké výkony, zejména matky, které hodně přidaly už k tak dusivé atmosféře snímku. Je to také jeden z mála filmů, který je vyprávěn z pozice viníka, nikoli oběti, což je určitě změna. Celkově je to velmi realisticky vyznívající příběh, chvílemi zvláštně mrazivý, který by se mohl stát v podstatě kdekoli. Určitě bych ho doporučila ke zhlédnutí. Za mě 80%.
Facts: „Poziția copilului“; Rumunsko, 2013; režie Calin Peter Netzer 

Holčičí parta 

Holčičí parta

„Dělej to, co chceš.“ „Dělám to, co chci.“ Film, který byl součástí soutěže o cenu Evropského parlamentu LUX Prize 2014, byl uváděn v kině Scala úplně zadarmíko. Takže jsem nemohla chybět, že ☻. Celkově se jednalo o tři finálové snímky uváděné tři dny po sobě. Tenhle byl první a kino bylo skoro plné. Druhý den dávali Idu a kino bylo přeplněné. Nepřítele třídy, třetí v pořadí, jsem bohužel neviděla, jelikož jsem měla ten den návštěvu, ale prý stojí za to. Holčičí parta je film z prostředí nižších sociálních vrstev z periférie Paříže a všichni protagonisti jsou černoši mluvící francouzsky. Vlastně černošky, které tráví celé dny poflakováním se v malých partách a pokřikováním na jiné podobné partičky. Osobně mě film zase až tak moc neoslovil. Je dost předvídatelný a bohužel takový nedotažený. Navíc jsem nikdy netušila, proč se hlavní hrdinka chová tak, jak se chová, co si myslí a co vlastně od života chce. Osobně bych celý film zkrátila alespoň o dvacet minut. Za mě asi jen 60%. 
Facts: „Bande de filles“; Francie, 2014; režie Céline Sciamma 

Ida 

Ida

„Nikdy Ti to neřekli? Jsi Židovka.“ Tak naopak tenhle film byl opravdu dobrý. Ida je černobílý snímek odehrávající se počátkem 60. let v Polsku. Novicka Marie je matkou představenou informována o tom, že má před složením věčných slibů navštívit svou jedinou příbuznou, sestru své matky, o níž do té doby neměla ani ponětí. A tak se Marie setkává s Wandou, která je v podstatě jejím pravým opakem. Anna se dozví nejen své pravé jméno, ale i o svém židovském původu a společně s Wandou se vydají na cestu za poznáním jejich vlastní minulosti. Nedivím se, že snímek sbírá tolik chvály. Je to emocionálně silné a tématicky se to dotýká jak viditelných, tak zejména těch neviditelných traumat, která v lidech zanechal holokaust. Stejně tak se dotýká i bolestivé reality reálného socialismu a svědomí vlastní identity. Ačkoli je Anna/Ida zajímavou postavou, která se vlastně poprvé setkává s tím, co je to Zlo, postavou, kterou bych označila za opravdu fascinující, je právě postava Wandy, židovské komunistky, která umožní své neteři za cenu vlastního zlomu poznat své kořeny. Za mě zcela jistě 95%.     
Facts: „Ida“; Polsko/Dánsko/Francie/UK, 2013; režie Pawel Pawlikowski   

Hobit: Bitva pěti armád 

Hobit: Bitva pěti armád

„Chceš mír nebo válku?“ „Chci válku.“ A tak je tu válka. A hned pěti armád. Poslední díl trilogie je stejně jako předešlé díly a Pán prstenů velkolepou podívanou, ale tam, kde Pán prstenů musel osekávat a zkracovat, aby se všechen ten bohatý knižní děj vešel do třech tříhodinových filmů, tam musí Hobit přidávat a improvizovat, jinými slovy natahovat děj, jak jen to jde. Proto tu máme i nějakou tu romanci, která se zcela jistě v knize neobjevuje. Taky Legolase předvádějícího nekonečnou řadu akrobatických triků a postavy, které se sem zatoulaly z jiných knih. Osobně mi to zase až tak nevadilo, jelikož jsem k takovým věcem tolerantní ☻. Jen škoda, že toho Šmaka zlikvidovali hned na začátku. Určitě na něj byla hezčí podívaná, než na všechny ty ošklivý skřety. V rámci žánru bych dala 75%. 
Facts: „The Hobbit: The Battle of the Five Armies“; USA/Nový Zéland, 20134; režie Peter Jackson