Dar, co jsem mít nemusela, indická pohádka a jednoduše život sám

V září jsem měla napilno. Trochu jsem pekla, trochu cestovala, trochu slavila, trochu poznala své sousedy a trochu utrácela za kulturu. Asi o něco méně, než jindy, jelikož mám teď pár půjčených filmů, které čekají na to, až je kritickým okem zhlédnu. O nich ale asi psát nebudu, jelikož je určitě už každý viděl, případně za tu námahu nestojí. Takže konečně jsem se dočkala baletního představení, které mi doposud unikalo. Byla jsem z něj nadšená, takže jsem ho viděla hned dvakrát. Taky jsem viděla důkaz toho, že z malých roztomilých dětí postupně vyrostou poněkud legrační puberťáci, kteří se při troše štěstí změní v sympatické skoro dospěláky. Což mi připomnělo můj vlastní věk a chtělo se mi plakat. Tak asi dvě minuty, pak jsem dostala hlad. Taky jsem si teď ještě o něco jistější v tom, že baletní dráha opravdu nikdy nebyla pro mě. 

Dárce 

Dárce

„Z velkého utrpení vzešlo řešení. Komunity“. Tak nevím. Podle mě z velkého utrpení, které za to nestálo, vzešel poněkud divný film. Někdo je z něj nadšený, ale asi v celém tom příběhu vidí víc, než já. Mě to celé přišlo trochu nedotažené a hlavně jsem nějak nepochopila, jak to celé fungovalo. Je to tedy sci-fi, tudíž bych neměla pátrat po přílišné logice a detailech, ale nemůžu si pomoci. Lidé zde žijí ve zdánlivě bezpečné utopii, ale za cenu naprosté absence citů a možnosti vlastní volby. Nevnímají barvy, neznají lidský dotek a všechno je tu jednotvárné. Jinými slovy, je to nuda. Stačí ale dojít přes hory a pouště k jakémusi silovému poli, které zadržuje všechny vzpomínky lidstva a vyřešeno. Určitě je to natočeno podle nějakého bestselleru poslední doby, ale jak říkám, na velké filozofování jsem asi neměla tu správnou náladu a nespravili to ani mumlající Jeff Bridges a bělovlasá Meryl Streep. Za mě bohužel 60%, což je škoda, protože nápad to mělo zajímavý.

Facts: „The Giver“; USA, 2014; režie Phillip Noyce 

Révérence Janě Přibylové 

Jana Přibylová: „Každé představení pro mě bylo neopakovatelné“. Jana Přibylová je asi nejvýznamnější baletní osobnost brněnského souboru národního divadla posledního desetiletí a po všech těch rolích, co za svou osmadvacetiletou kariéru vytvořila, se rozhodla pověsit jevištní práci na hřebík. A Janáčkovo divadlo se s ní rozloučilo stylově večerem nazvaných „Pocta Janě Přibylové“, který byl současně i slavnostním zahájením nové baletní sezóny. Bylo to velmi osobní a milé. Tančila své nejoblíbenější pasáže, přišli jí zatančit všichni nynější sólisté a také bývalí taneční partneři a bývalé kolegyně. Dokonce i my v publiku jsme jí něco zatančili :-). Tak jako tak si z toho člověk odnesl hlavně to, že balet je šílená dřina a je to jedna holčička z tisíců, které se splní sen, aby jednou odcházela z jeviště při vlastní „révérence“.

Facts: „Révérence Janě Přibylové“; Janáčkovo divadlo v Brně, 2014; slavnostní zahájení baletní sezóny 2014/2015 

Chlapectví 

Chlapectví

Jako pokaždé jsem na začátek chtěla vložit nějaký vhodný text z filmu, který by film vystihoval, ale nějak to nešlo. Režisér, který jinak natočil opravdu povedenou trilogii (Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí a taky jeden z mých nejoblíbenějších filmů Dazed and Confused), tenhle film totiž natáčel celých 12 let a zachytil v něm v podstatě docela běžné okamžiky, které v kontextu všech těch let, nejsou ve finále nijak dramatické. Hlavní postavou je na začátku šestiletý Mason, který má starší sestru a rozvedené rodiče. Se sestrou se někdy dost hádá, ale s rodiči si rozumí a zejména s otcem má opravdu kamarádský vztah. A my ho sledujeme až do jeho 18, kdy si to namíří z domu ven vstříc dospělosti. Mason je sympaťák, zejména v pubertě je roztomile neohrabaný, a je to spíš takový hloubavý jedinec bez zájmu o sport :-). Vedle jeho příběhu je ale úžasné sledovat i ty další, které prožívají postavy kolem něho, zejména pak rodiče. I jejich život se mění a posouvá, i oni postupně hledají svoje místo. Mě osobně tenhle film nadchnul, jelikož je to prostě život. Takový reálný život, který si umím představit, že nějaký Mason opravdu žije. Bez velkých dramat a zvratů, ale ne o nic méně jedinečný. Za mě 95%. Ale varuju všechny. Film Vám také připomene, že čas letí a Vy nemládnete :-)

Facts: „Boyhood“; USA, 2014; režie Richard Linklater  

Bajadéra 

Bajadéra

Tento balet, který má podtext „diamant z pokladnice baletní klasiky“, jsem viděla dokonce dvakrát. Jednou se sólisty souboru a podruhé se sólisty litevského národního baletu. Oboje bylo úžasné, jen na druhé představení jsem měla trochu smůlu na diváky kolem sebe. Ale to se někdy stává. Na Bajadéru jsem se těšila pět měsíců, jelikož ji prostě skoro neuvádějí! Na jednu stranu chápu, že pohádkový balet, kde je snad každý člen souboru, má nákladné kostýmy a scénu, jelikož se děj odehrává v Indii, je asi náročný na celou přípravu, na stranu druhou je to nádherné představení, které si zaslouží víc pozornosti. Příběh je klasicky baletní (čti: je to dramatické a celé to končí špatně) a jsou v něm některá nádherná sóla a duety, případně triety (což je slovo, které jsem si teď vymyslela pro scény, kde tančí tři), ale úchvatné jsou hlavně ty hromadné scény. Viděla jsem a byla krásně unešená. Teď mohu v klidu umřít :-)

Facts: „Bajadéra“; Janáčkovo divadlo v Brně, 2013; choreograf Jaroslav Slavický