Chtělo by to svézt se hned

Všichni jsme neustále tak zaneprázdnění. Jako kdyby s těmi všemi tablety, smart-phoney, emaily, internetem a i-founy, namísto toho aby nám ubraly z toho shonu každodenních věcí, se náš život stával rychlejším a zaměstnanějším. „Nemám čas. Nemám čas.“ „Mám toho strašně moc“. „Promiňte, nemám čas ohlížet se zpět“. Vždycky se objeví něco, co nás vyruší a rozptýlí, odvede naši pozornost od toho, co bychom měli udělat, kde bychom měli být, s kým bychom měli být. Práce, nové projekty, doktorát, co Vám k ničemu vlastně nebude, opravy domu, co nejsou potřeba, kariéra, která není vlastně tak zajímavá, jak si namlouváme, … lenost. Ta se do toho všeho plete strašně moc. A pak najednou přijde ten moment, kdy Vás zasáhne realita toho, že jste se někde v tom všem shonu zapomněli zastavit, rozhlédnout se a zapamatovat si něco, co by Vás obohatilo víc, než celé Vaše povýšení v práci nebo víkend team buildingu. Tomu pocitu se říká lítost. Nejde o výčitky o minulosti. Není to o tom, že jsme měli jít na jinou školu, nevdávat se nebo jet tenkrát pomaleji. To jsou věci, které nemá cenu oplakávat či si vyčítat, jen se z nich můžeme maximálně poučit, ale musíme se jim přizpůsobit, ať chceme nebo ne. Je to o věcech, které máme čas si uvědomit a měnit, a někde hloubi naší zaneprázdněné hlavy jsme si toho vědomi. Ignorujeme ten hlásek, ale uvědomujeme si už v té chvíli, kdy se tak rozhodujeme, že jsme zrovna něco zanedbali, že jsme něco úmyslně pro vlastní pohodlí přehlédli, abychom se k tomu už nikdy nevrátili. „Co by se asi tak stalo? Další týden to udělám“. „Já bych docela ráda jela, ale mám práci, fakticky strašně důležitou.“ „Oni za námi taky moc nejezdili, tak co se stane, když letos nepojedeme? Navíc mě tyhle každoroční rodinné setkání nebaví.“ „Zavolám zítra. Nebo příští týden. Však se to nezblázní.“ „Tak ho pozdravujte. Příště určitě pojedu.“ „Mě se tam nechce. Však to ještě uvidím.“ „Nechce se mi dávat tři eura za vstup. Však se sem ještě podíváme.“ Jenže k tomu málokdy dojde. Ze dnů se stanou týdny, z týdnů měsíce, z měsíců roky a dekády jsou pryč. Ale tohle si člověk uvědomuje většinou až ve chvíli, kdy ho zasáhne fatalita života, kdy se z jeho života vytratí tiše někdo, kdo byl jeho součástí tak samozřejmou, že Vám ani po jeho odchodu nedochází, že ono „příště“ už nebude. A smutné je, že pak se většinou vrátíme zase do starých kolejí. „Máme strašně práce. Na to nemáme čas“. A vlak jede dál a Vy spoléháte na to, že Vám příště zase trochu přibrzdí, i když už vlastně možná nikdy Vaší stanicí neprojede. Chtělo by se svézt raději hned.

Můj strejda byl člověk, který neměl rád pozlátko, přetvářku a ceremonie. Měl rád les, humor a společnost. Měl zvláštní smysl pro humor a někdy překvapivé názory, současně měl ale velké srdce a nebylo mu vlastní myslet jen na sebe. V mých vzpomínkách se směje, má namalované vlasy tam, kde ty svoje neměl už dlouhá léta, a tmavé vousy. Bral život takový, jaký byl, i když pro nás kolem byl bohužel ten jeho příliš krátký.