Růžový advent a vánoční rytíři Jedi

Uznávám, že tenhle nadpis je blbina. Ale mě už to kvůli všemu tomu povánočnímu rozruchu, hluku a jídlu přestává myslet. Doháním restíky a už se těším na klid a pohodu, co budu mít mezi svátky v práci. Ale už ne na to, jak budu shazovat ty dvě kila, co jsem nabrala, a jak budu muset dodělat všechnu tu práci, co jsem si odkládala na úplný konec roku. Koncerty a kino. 

Pink Floyd Night 

„We don´t need no education. We dont need no thought control. No dark sarcasm in the classroom. Teachers leave them kids alone. Hey! Teachers! Leave them kids alone!“ 

Kamarád je členem vokálního kvarteta Q VOX, které letos (v průběhu celého roku nutno dodat) slaví svoje jubileum (dvacáté), a v jejich repertoáru je všechno od středověkých chorálů až po zlatou éru rocku. A možná i něco navíc. Jedním z jejich nejúspěšnějších počinů je Pink Floyd Night, což je projekt spojující rockovou legendu se zvukem filharmonického orchestru (Hradec Králové) a mužskými vokály. Sono Centrum je pak skvělým místem pro takový počin, neboť je to opravdu místo, kde je výborný zvuk. Musím přiznat, že až na pár opravdu hodně známých písniček moc hudbu Pink Floydů neznám. Respektive jsem si konkrétní písničky neuměla přiřadit právě k nim. Je to konec konců trochu jiná generace. Ale to nakonec vůbec ničemu nevadilo. Pan dirigent má evidentně smysl pro humor, jeho kanárkově žlutý frak toho byl důkazem, i to, že si některé party rád zazpíval i sám. Moc se mi samozřejmě líbil i saxofon, který měl několik vlastních sólo momentů, a pak elektrická kytara, která v Sonu zní určitě lépe, než když jsem ji slyšela ve špatně ozvučeném sále. Bylo to super a hezky mi to sedlo do nálady. Ani mi pak nevadilo, jak strašně jsem promrzla cestou na noční spoj. 

Facts: „Pink Floyd Night“; Sono Centrum (Brno), 2017 

Asonance – Adventní koncert 

„Říkal jsi, můj milý, že jsem tou pravou. A domů tě přináší s krvavou hlavou. Říkal jsi, můj milý, že o mě stojíš. Teď přede mnou zabitý na trávě ležíš. Říkal jsi, že mám být nevěstou tvojí. A zatím na poslední cestu tě strojí.“ 

Už se to pomalu stává tradicí. Myslím, že letos to bylo počtvrté, kdy jsem se vydala na adventní koncert Asonance. Ale bylo to poprvé, kdy jsem přišla pozdě. A to o skoro půl hodiny. Stalo se to tak, že jsem si říkalo, že když už mám oficiálně dovolenou, takovou tu povinně nařízenou, byť jsem šla normálně do práce, že bych si jeden den přeci jen mohla dodělat všechny ty vánoční přípravy a zůstat doma. Takže jsem zůstala doma a stále mi něco říkala, že na něco nesmím zapomenout. A tím něčím byl právě večerní koncert Asonance. No stane se. Ale i tak jsem si užila dvě hodiny keltských pozitivně naladěných balad a irských lidových štěstím naplněných písníček. Což je samozřejmě sarkasmus, protože pokud někdo někdy slyšel nějakou keltskou či irskou lidovku bez krve a mrtvol, pak si dám tu práci a naučím se jí hrát na dudy 😉.

Facts: „Adventní koncert Asonance“; Semilasso (Brno), 2017 

Přání k mání 

„Co takhle tři přání, kouzelný dědečku?“ 

To bylo tak. Měla jsem narozeniny. V prosinci. Což je i období, kdy jsou Vánoce. Chtěla jsem to nějak oslavit, ale zároveň jsem si chtěla užít předvánoční trhy a všechny ty světýlka kolem. Tak jsem to s kamarádkami z práce spojila v jedno a udělaly jsme si hezké odpoledne s tím, že si projdeme trhy, dojdeme si někam na večeři a pak si zajdeme do kina na nějakou blbost, u které se pobavíme. Ale bohužel nebylo moc z čeho vybírat (vzhledem k času), tudíž jsme volily mezi „Matkami na tahu o Vánocích“ a „Přání k mání“, o němž FFFilm napsal, že to je vlastně moc hezký a povedený film, až na pár drobností. A má to vánoční atmosféru, takže jsme se rozhodly podpořit tuzemské tvůrce, a i když se to trochu stydím přiznat, neměly jsme to dělat. Ty malé drobnosti totiž nakonec byly poměrně zásadní. Vizuálně ten film vypadal opravdu pěkně. Časově neukotvený, připomínající filmy Wese Andersona (Grandhotel Budapešť), se vší tou retro tématikou a triky, co vypadají jako triky. A postavičkami. Tady bylo postaviček taky dost. Ty dospělé byly fajn, jak herecky, tak jejich tematickou linkou. Kámen úrazu ale byli dětští představitelé, kteří nejen že neuměli pronést svoje dialogy alespoň s trochou přesvědčivosti, ale celá ta jejich zápletka byla poněkud bizarní. Nejvíc obdivu zaslouží ten, kdo mám hodně peněz, šikana je výsadou bohatých, nějaké to vydírání a underage drinking are ok. No nevím, asi jsem prostě čekala něco kouzelně vánočního nebo mám stále naivní představu, že se natočí noví „Páni kluci“. „Když máš doma kouzelníka a celý byt po strop nacpaný kouzlama, tak už prostě na nějakej zázrak nevěříš.“ Takhle jsem měla celou dobu v hlavě jediné přání – skončí to už? Za mě 60% (a to hlavně za ten vizuál).

Facts: „Přání k mání“; ČR, 2017; režie Vít Karas 

Hvězdné války: Poslední z Jediů 

„Vím jen jedno. Čas Jediů se nachýlil.“ 

Poslední počin ze série Hvězdných válek byl „Rogue One“, a to se mi líbilo. Možná právě proto, že to vlastně nebyly ty „pravé“ Hvězdné války. Protože ty pravé Hvězdné války jsou něco, co si vlastně nijak zvlášť neužívám. Vždycky se na další díl vydám, takže je jasné, že celý ten humbuk a marketingové strategie fungují, nicméně pokaždé se musím svého doprovodu vyptávat, kdo je kdo, a kde se tam vzal. Jednoduše řečeno jsem nikdy tomuto fenoménu nepropadla natolik, abych si dala tu práci a zapamatovala si celou tu bohatou mytologii. A pak je tu ta věc, že je to pohádka pro dospělé se vším všudy. Zlí jsou zlí a hodní jsou hodní. Všechno je tam takové roztomile černobílé, a to mě zase až tam moc nebaví. Některé ty postavičky jsou na můj vkus až moc bizarní a nemůžu si pomoc, ale mám ten dojem, že kdyby tenhle film (nebo i jiný v novějších sériích) neměl nálepku Hvězdných válek, ale jmenoval se třeba „Vesmírní kovbojové“ nebo tak něco, ale jinak to bylo dějově úplně stejné, tak ti stejní diváci, kteří na Hvězdné války pějí ódy, tak ti stejní diváci, by chudáky kovboje roztrhali na kusy jako blbost. Protože ona to blbost je, ale i tak má v sobě tenhle příběh něco milého. A vizuálně vždycky vypadá super. Nicméně mi přijde, že se to celé dějově opakuje, neboť chvílemi jsem měla pocit známého, i když ne tak silný jako u posledního dílu. „Co vidíš?“ „Světlo. Temnotu. Rovnováhu.“ „Sahá to mnohem dál.“ … A je to dlouhý film. Za mě 80%.

Facts: „Star Wars: The Last Jedi“; USA, 2017; režie Rian Johnson 

zdroj: zde, zde