Vánoce
jsou téměř za námi a já mám pár hodin klidu, po všem tom předvánočním shonu,
dopsat svoje divadelní resty. Do divadla chodím tak nějak konstantně stejně, k čemuž
dosti přispívá skutečnost, že mám několikeré abonmá. A že mám divadlo ráda.
Mnohem raději než třeba hraní počítačových her nebo sport. I když oboje se mi
sem tam taky přihodí. Ale teď to divadlo.
Nápoj lásky
„Zamilovat se a
nepřijít o rozum – to je umění vztahu.“
Jedna z premiér letošní
operní sezóny, která se musí uskromnit, co se prostorů týče, byl Nápoj lásky
režisérky Magdalény Švecové, kterou mám tu radost znát osobně. Proto jsem si
samozřejmě nemohla její brněnský počin ujít. Jelikož je to osoba nesmírně milá
a hravá, věděla jsem, že i opera se bude nést v tomto duchu. Je to navíc
kousek, který je sám o sobě docela zábavný, byť stejně jako většina operních
komedií má poměrně naivní hlavní děj. Tady jde například o to, že zamilovaný
hlavní hrdina touží po lásce své vyvolené tak moc, že je ochoten utratit poslední
peníze za stoprocentně fungující nápoj lásky pochybné kvality i původu, jen aby
si tu její lásku zajistil. Ale i z jinak ne příliš originálního a na
zvraty chudého děje se dá vytvořit zábavné dílko. Autoři této inscenace si
poradili tak, že celý děj zasadili do prostředí Itálie 50. let, a berličkou pro
uvěřitelnost celého děje bylo, že se tu natáčí film, přičemž hlavní hrdinka je
hlavní hereckou hvězdou filmu, hlavní hrdina je asistent režie a jeho
protivníkem je šarmantní herecký playboy hrající hlavní mužský part. V mnohém
mi inscenace připomněla Hraběte Oryho, což je podobně laděná inscenace, která
se mi také moc líbila.
Facts:
„Nápoj lásky“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2017; autor: Gaetano
Donizetti, libreto: Felice Romani, režie: Magdaléna Švecová
Hubička
„Jde opravdu jen
o hubičku?“
Stará dobrá česká klasika. Jedna z nejznámějších českých
oper, kterou si dovolím tvrdit, v podstatě téměř nikdo osobně nezná, ale
téměř každý ví, že je to dílo Bedřicha Smetany. Přiznám se, že ani já jsem si
nebyla jistá, v čem tkvěla hlavní zápletka a proč se to vlastně jmenuje
Hubička. Dějově je to možná pro dnešního diváka takové trochu podivné. Hlavní
hrdinka má k tomu, aby svému nastávajícímu (vdovci) odepřela předmanželský
polibek, poněkud netypický důvod, který, jak jsem však pochopila, jsem měla
vnímat jako nesmírně ušlechtilý a ohleduplný vůči jeho již zemřelé manželce.
Navíc jsou tam takové až úsměvné narážky na to, že žena jest bytostí
ušlechtilou, zatímco muž … tak moc ne 😋.
Nicméně jako u většiny oper tu o nějaký sofistikovaný děj zase až tak nejde,
protože hudba je to krásná a v prostředí Mahenova divadla, kde má divák k interpretům
opravdu fyzicky blízko, se pozornost upírá k jiným věcem. Scéna byla
zajímavě řešená, složená ze spousty oken a dveří, v druhé polovině pak nastoupil
černý les. A všem interpretům to také moc hezky zpívalo. Hlavní roli Vendulky zpívala
Daniela Straková-Šedrlová a Lukáše pak Aleš Briscein. Na operu jsem šla s kamarádkou
a měly jsme moc hezká místa v jedenácté řadě, kde bylo na jeviště dobře
vidět, a ještě lépe slyšet. Tak dobře, že nešlo přeslechnout pána o dvě řady za
námi, který uprostřed opery začal strašně nahlas chrápat, což se neslo skoro až
do první řady. To jen taková zábavná vsuvka do kulturního okénka.
Facts:
„Hubička“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2015; autor: Bedřich
Smetana, režie: Linda Keprtová
West Side Story
„Maria.“
„Oh, Tony.“
Jestli jsem se letos na nějakou premiéru opravdu těšila, pak to byla West Side
Story, ale nikoli v té klasické muzikálové verzi, ale v baletním podání.
Což je poměrně ojedinělá věc, jelikož brněnský soubor je jediným na světě, kdo
dostal zelenou uvést tohle dílko jako balet. Důvod k tomu byl především
praktický, protože Janáčkovo divadlo se opravuje a balet tedy musel využít
industriální halu na Brněnském výstavišti, což není rozhodně místo, kde by si
jeden představil baletky v labutích sukýnkách. Jenže příběh Marie a Tonyho
je příběhem odehrávajícím se v chudé newyorské čtvrti v padesátých letech,
kde se na hřištích a v tančírnách mezi sebou hašteří partičky Tryskáčů a
Žraloků a pro ránu se nejde daleko. Nosí se tu barevné šaty a džíny s teniskami,
a k balkónu Marie přijede Tony autem. Jeviště je uprostřed a diváci sedí
po obou stranách stejně jako třeba na hokeji. Ačkoli sedačky byly poněkud
nepohodlné, v propozicích bylo napsáno, že na dres codu se výjimečně netrvá
a hlavní je divákovo pohodlí. Musím říct, že prostředí industriální haly se k celému
tématu hodilo a bylo zřejmé, že autoři vytvářeli celé představení přímo pro
tenhle netypický prostor. Možná i proto to působilo velmi přirozeně. Tanečníci
reagovali nejen na hudbu, ale i na mluvené slovo, které je příležitostně
doprovázelo. Některé scény, zejména pak v druhé polovině, pak byly dějově
trošinku matoucí, protože se jednalo o emočně dosti protichůdné prvky. Byly to
ale jen drobné nedokonalosti, jinak se mi to celé opravdu moc líbilo. Byla jsem
z toho opravdu nadšená. Zejména taneční duet Marii a Tonyho, rvačky mezi
oběma gangy a pak parodie na policisty Officer Krupke, scéna, která se pro úspěch
přidávala. Rozhodně moc doporučuji využít jen pár posledních termínů v lednu,
pak už se představení uvádět nebude, je totiž omezeno jen na 15 představení.
Facts:
„West Side Story“; Janáčkovo divadlo v Brně (Pavilón P BBV), 2017; autor: Leonard
Berstein, Arthur Laurents, choreografie a režie: Mário Radačovský
Odyssea
„Já jsem Odysseus,
Laertův syn, všem na světě lidem známý, všemoužnou ctí, má sláva až do nebe
sahá.“
Někdy mi představení sednou do nálady a někdy ne. Když nemám
zrovna to správné rozpoložení, jsem pak bohužel asi více kritická k představení
samotnému. O čemž vlastně tyhle moje recenze-dojmy jsou, protože jsou osobní.
Nejsem žádný divadelní expert nebo filmový kritik, jen mám oboje ráda a zajímá
mě to. Na poslední premiéře činohry Mahenova divadla se mi stalo právě to, že
jsem neměla na nějakou sofistikovanou zábavu zrovna náladu. Honička před
Vánocemi, únava a trocha toho fyzického vyčerpání, a k tomu skutečnost, že
kino bylo samá depka, způsobily, že bych uvítala něco trochu veselejšího či
barevnějšího. Ale pravdou je, že pokud se na Odysseu podívám objektivně, tak je
to velmi sugestivně pojaté představení, se skvělými hereckými výkony a jak moje
kamarádka poznamenala, prostě to byla Odyssea, v níž se Odysseus snaží
dostat zpátky na Ithaku a oprostit se od všeho, co ve válce prožil. S trolly,
sirénami, krvavými lázněmi a brutalitou. Představení využilo celé hloubky
jeviště, včetně technického zázemí, což bylo zajímavé vidět. Dokonce i nápověda
seděla v podstatě na kraji jeviště před zraky všech diváků. Fyzicky to
bylo pro herce dost náročné, jelikož tam bylo množství fyzicky náročných partů.
Už jen z toho věčného padání mě za herce bolela kolena. Možná sem osobně
neměla tu správnou náladu na takhle náročný kus, ale povedenost mu rozhodně
upřít nemohu.
Facts:
„Odyssea“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Homér, dramatizace: Martin Františák,
režie: Julia Wissert
Faust a Markéta
Industriální
hala pavilonu P na Brněnském výstavišti je náhradní scénou Janáčkova divadla,
takže i poslední operní premiéra byla vytvořena pro tuhle neobvyklou prostoru.
Faust a Markéta je velkolepá a opravdu dlouhatánská opera, s úžasnými operními
party a davovými scénami. Ty tedy záleží na samotném zpracování, nicméně jak je
u Jiřího Heřmana zvykem, davové scény jsou vždy ve stylu čím větší, tím lepší a
žádné jeviště není dost veliké. Tady se tedy mohl režisér vydovádět opravdu
stylově. Jevištěm tu totiž byla v podstatě celá industriální hala, což si
vyžádalo detailní koordinaci sboru i sólistů, které ještě doprovázely čtyři
dvojice tanečníků. Představitelé se tu opravdu naběhali, a to doslova.
Jednoduché řešení scény bylo nutností, protože otevřený koncept celého
představení nedovoloval příliš detailů. Ty by totiž mohl divák snadno
přehlédnout, což by mu ubralo na zážitku. Vedle fyzické náročnosti ale
nezaostávalo ani samotné zvládnutí prostoru prostřednictvím hlasu. Představitel
doktora Fausta zejména z počátku nebyl dostatečně slyšet, a to jsem seděla
ve třetí řadě. Také ve chvíli, kdy představitelé zpívali na druhé straně
jeviště ode mne, byla slyšitelnost trochu horší. Ale i tak klobouk dolů,
protože některé scény, i díky světelné expozici, byly strhující. Pavla
Vykopalová jako Markéta byla skvělá, zejména pak v druhé třetině, kde měla
nejvíce partů a své závěrečné árii ve třetí třetině, Jan Šťáva coby
Mefistofeles svým basem navodil správnou atmosféru, a Pavoľ Remenár jako
Valentin nezklamal. Co mě překvapilo, byla určitá intimita, kterou bych jinak v tak
velikém prostoru nečekala. Bylo to zejména díky skutečnosti, že jsme seděli ve
třetí řadě a hned před první řadou už začínalo jeviště jako takové. Orchestr
byl totiž stranou, na naší straně, což také přispělo k tomu, že jsme všechno
měli takříkajíc blízko. To, co člověk jinak nemá moc šanci vidět, tedy výrazy v obličeji
a herecká gesta, tady bylo rozpoznatelné velice dobře. Po skončení bylo na
všech účinkujících velmi dobře patrné fyzické vyčerpání. Byla jen škoda, že
představení bylo až od sedmi večer, jelikož u tak dlouhého představení by byla
vhodnější nějaká odpolední hodina.
Facts:
„Faust a Markéta“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo – Pavilon P BVV),
2017; autor: Charles Gounod, libreto: Jules Barbier, Michel Carré, režie: Jiří
Heřman
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥