Lednové
filmy nemají mnoho společného. Ani příběhem, ani poselstvím, ani jazykem, ani
místem, kde se odehrávají. Vlastně ani stylem. Je to pseudo dokument, muzikál,
biografie a sci-fi. A mají i proměnlivou kvalitu. Chtěla jsem jít i na další filmy,
hlavně v rámci festivalu severského filmu a cyklu věnovanému Hayao Miyazakimu,
ale vůbec mi to nevychází. To ta moje pitomá vyhozená lopatka. Sportovat v lednu
se prostě nemá.
Taxi Teherán
„Točíte film,
viďte? Jako taxikář, pane Panahi?“ 
Některé filmy jsou geniální tím
úplně nejméně nápadným způsobem. A tohle je právě takový případ. Je to film, u
kterého by se mohlo zdát, že je na první pohled tak trochu o
ničem, jen o chlápkovi, co po Teheránu jezdí s taxíkem a přitom kamera
zachycuje, co se v autě odehrává, ale ve skutečnosti je o mnohém. Jafar
Panahi je íránský režisér a neoblíbenec tamního režimu. Oficiálně filmy točit nesmí,
a pokud není ve vězení, je aspoň v tzv. domácím vězení. Tam byl ostatně i
v době, kdy za tenhle film získal Zlatého medvěda na Berlinae. Stačilo mu jen
auto a ruční kamera pověšená na zpětném zrcátku, kterou zachytil rozhovory
s rozličnými klienty, kteří jeho taxikářských služeb využívají, aby
vytvořil film plný upřímného humoru, lidskosti a výmluvnější, než kdejaký
dokument. Každý dialog herců/neherců, každá jejich větička má svůj význam, a
všechno to vypadá a zní nenuceně a přirozeně. Každá z těch někdy i poněkud
bizarních postaviček odkrývá realitu života v Íránu víc, než televizní
zpravodajství. Jak se má umělec chovat v zemi, která mu neumožňuje
svobodně se vyjadřovat? Jak má popsat realitu každodenního života obyvatel
státu, který každodennost zobrazovat zakazuje? Kde jde korupce a cenzura ruku v ruce
a nad tím vším bdí náboženská policie? Kde jeden musí za překupníkem, aby si
pustil filmy Woodyho Allena? Forma a obsah tu tančí v dokonalém souladu a
musím říct, že to je bezvadná jízda. Za mě aspoň 90%. „Ze života Ti udělají peklo.
Z nejlepších přátel nepřátelé. Nezbývá … než se na to vykašlat.“
Facts: „Taxi
Teherán“; Írán, 2015; režie Jafar Panahi
La La Land
“Here's to the ones who dream. / Foolish as they may seem.
/ Here's to the hearts that ache. / Here's to the mess we make.“
Už dlouho jsem
nezažila v kině Scala tak dlouhatánskou frontu. Největší favorit letošních
Oskarů a vítěz Zlatých Glóbů byl v malých kinech paradoxně dřív, než v multiplexech.
Byla jsem zvědavá, jestli ten rozruch opravdu stojí za to. A určitě stojí. I
když chápu i opačný názor. S tímhle filmem se to má totiž tak, že buď
přistoupíte na to, že je to moderněji pojatý klasický muzikál, což znamená, že
nějaká hlubší psychologie postav zde nemá místo „Lidé milují to, do čeho jsou ostatní zapálení.“,
všechno se vyřeší správnou písničkou a je to takové … prostě trochu kýčovité,
nebo na to nepřistoupíte. A pokud ne, asi pak budete chválit vizuální stránku
(pokud máte rádi technicolor), nejspíš i hudbu (pokud máte rádi jazz, klavír a
pop) a taneční sekvence (kterých tam zase až tolik není), ale možná Vám Ti dva
vlastně nepřijdou moc sympatičtí, jejich problémy shledáte banálními „Jak to myslíš, že
se Ti nelíbí jazz?“ „Prostě když ho poslouchám,
tak se mi nelíbí.“, a i když se budete snažit sebevíc, prostě Vám ta
jejich romance přijde uspěchaná. Nebo se musíte rozhodnout mezi tím, zda v tom
vidíte zlatou éru hollywoodského muzikálu ve vší jeho barevnosti a hravosti,
nebo v tom vidíte romantický film, kde se sem tam tančí a zpívá. Já osobně
jsem v tom hlavně viděla něco trochu jiného, jakousi snovou atmosféru,
která se v kinech moc často nevidí, a to mě potěšilo. Romance? Podle mě
vlastně ani moc ne, osobně jsem v tom zase až tak osudovou lásku neviděla. A upřímně, mezi těmi dvěma to podle mě moc nejiskřilo. Ale taneční scéna na
mostě a závěrečná sekvence mi to bohatě vynahradily. Za mě 85%.
Facts: „La
La Land“; USA, 2016; režie Damien Chazelle
Tanečnice
„Z temnoty a
šera se vynořila oslepující záře.“
Biografické filmy mám ráda,
protože jsou o konkrétních žijících (alespoň původně) lidech, jejichž život byl
něčím (zpravidla pozitivním, ale pravidlo to není 😉) zajímavý. Jenže je to mnohem náročnější žánr, než by
jeden čekal. Protože nacpat lidský život nebo celoživotní dílo kohokoli do dvou
hodin filmu vyžaduje zručnost. Často je proto nutné zaměřit se jen na určité
období hrdinova života a vyvarovat se tak zjednodušování a zplošťování příběhu.
A to je podle mě trochu problém u Tanečnice. Francouzský snímek pojednává o
hvězdě pařížského kabaretu Loïe Fuller, která se narodila v roce 1862 kdesi
na americkém Středozápadu a stala se jednou ze zakladatelek moderního pojetí
tance, taneční přípravy a divadelní techniky. Skrytá v metrech lehkého
hedvábí, s dlouhými hůlkami v rukou a za pomoci barevných reflektorů a
symfonické hudby vytvářela na pódiu tanec, který se označuje jako Serpentine Dance.
„Tohle je můj
tanec.“ Svá
vystoupení si vymýšlela sama, od choreografie po technické provedení osvětlení
(na které měla dokonce patent). A znala jí celá umělecká Paříž. Ve filmu toho
ale o jejím novátorském přístupu k tanci zase tak moc není. A už vůbec v něm
není zachyceno, jak slavnou se stala a jak opravdu žila (její dětství je tu
vykresleno poněkud příliš dramaticky, její celoživotní vztah není zmíněn vůbec).
Důraz je tu na její vztah s jednou z nejznámějších zakladatelek
moderního tance – Isadorou Duncan a nevyjasněnou orientaci (ve skutečnosti se
svou lesbickou orientací nijak netajila). Bylo to skvěle zahrané, taneční
čísla, byť poněkud krátká, byla nádherná, ale o ní samotné toho ve filmu
vlastně moc nebylo. Za mě 75%. „Bez
svých šatů nejsem nic.“
Facts: „La
Danseuse“; Francie/Belgie/ČR, 2016; režie Stéphanie di Giusto
Pasažéři
„Nevíš, co se
stalo? Nikdo další se nevzbudil.“ „Vzbudili jsme se příliš brzy. O devadesát let.“
První věc, kterou mohu říct, je, že trailer je absolutně zavádějící. Podle
traileru čekáte něco opravdu super dramatického, nějakou fakticky cool pointu, něco
sci-fi adrenalinového, ale je to vlastně docela jinak. Ale ne že by to bylo vyloženě
špatně. Jen je to prostě jiný film. Meziplanetární lety už nejsou nic
zvláštního, lidstvo obydluje planety vzdálené 120 let letu téměř světelnou
rychlostí (takže asi jako fakt daleko od Pluta) a lidé na ně cestují spící na super
luxusních lodích, kde je prostě všechno. Restaurace, bazény, tělocvičny, bary,
espreso, koktejly s deštníčkem … Jenže dojde k jakési chybě a jeden
pasažér z 5000 se vzbudí. O devadesát let dříve. Což je dost špatná vyhlídka.
A ještě horší je to, že se do limbu už znovu hodit nemůže a navíc má Jim palubní
lístek jen do economy class, takže je odsouzen k tomu, aby až do smrti
jedl k snídani jen cornflaky. A začne mu to trochu lézt na mozek. A pak se
vzbudí i Aurora, ale trochu jinak, než on. A vypadá to, že super luxusní
kosmická loď bude takový vesmírný Titanic. Přiznám se, že mě film opravdu sedl
do nálady, přestože se tam dobré tři pětinu filmu vlastně nic moc neděje. Ale
je to hrozná blbina 😁. Sice milá, ale blbina. Všechno je krásně naleštěný a
příhodný. Už jen to, že Jim je probuzen zcela náhodně, ale jako vážně je
štěstí, že je to technik, který si umí poradit i s jaderným reaktorem 😉. Kdyby to vzbudilo tu porodní asistentku nebo toho
zahradníka, co leželi vedle, tak tedy fakt nevím. A pak je samozřejmě štěstí,
že jsou ti dva takoví krásní mladí lidé. Je to romantické sci-fi. Je to film,
jehož první tři pětiny mají potenciál psychologického dramatu, ale zůstane
nevyužit, což by nevadilo, kdyby ty poslední dvě nesklouzly do letního blockbusteru,
kde je víc akce než logiky. Ale docela to podle mě funguje. A scéna s bazénem
ve stavu beztíže byla skvělá. Za mě asi tak 80%. Jen se obávám, že kdybych se
takhle probudila já, tak první věta, kterou uslyším, bude: „Všichni jsou
mrtví, Dave“ 😜.
Facts: „Passengers“; USA, 2016; režie Morten Tyldum
zdroj: zde, zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥