Poslední
dobou jsem vůbec neměla čas a myšlenky na to, abych doplnila tenhle svůj
kulturní deníček. Jsem totiž v procesu řešení zapeklité životní situace.
Není vyloženě nepříjemná, jen je prostě velmi zásadní. Musím to nějak zpracovat,
ale to neznamená, že bych nemusela řešit všechny ty každodenní záležitosti nebo
že bych seděla doma na … gauči. Až všechny ty shony přejdou, snad se budu moci
pochlubit nějakou hezkou novou zprávou, ale zatím jsou tu všechny činoherní resty od … no od posledního příspěvku 😃.
Skleněný pokoj
„Postavím Vám
dům. Úžasný dům plný světla, plný života, moderní, dýchající, jedinečný.“
Představení Městského divadla je na motivy stejnojmenné knihy od britského
spisovatele Simona Mawera, která získala několik literárních cen a která
vypráví fiktivní příběh brněnské vily Tugendhat. Vlastně se jí „inspirovala“. A
lidmi a jejich osudy, které jsou s ní svázány. Pro někoho, kdo tu úžasnou
stavbu viděl, prošel a cítil, je to možná i povinná návštěva divadla. Pro mě tu
jsou ale dvě zásadní ALE. První je dáno samotnou předlohou. Ta kniha je napsána
krásně, barvitě a čtivě, ale já ji nikdy nedočetla. Vypráví totiž fiktivní
příběh velmi konkrétní stavby, který se v mnoha ohledech, byť jména jsou
změněna (což je dodrženo i v samotné hře), až příliš podobá osudům skutečných
majitelů vily Tugendhat, kteří jí dali své jméno. A to je dost zvláštní,
protože to čtenář často obecně neví, a proto ty osudy se všemi špatnostmi přisuzuje
skutečným lidem. A to se mi nelíbilo. Navíc bez „kouzla“ historických zvratů
20.století by se jednalo o poněkud tuctový a současně přikrášlený milostný
mnohoúhelník (majitel udržuje vztah s chudou židovskou prostitutkou,
zatímco jeho žena hledá útěchu v přátelství se svou bisexuální kamarádkou,
která jako manželka Žida přijde do jiného stavu s nacistickým oficírem,
aby o dítě přišla v koncentračním táboře …atd.). Postavy nemají žádný extra
vývoj, byť se děj odehrává v průběhu půl století. Druhé ALE je pak
v tom, že je to opravdu dlouhé. Nejsem z těch, kdo po hodině a půl
poposedávají nervózně na sedačkách. Divadlo miluju, ale tady se stále se dokola
opakující změny scény, navíc velmi časté, stávají monotónními a namísto toho,
aby se děj věnoval buď osudům vily, nebo osudům majitelů, snaží se o oboje, což
tak úplně dobře nefunguje. Trochu mi to připomínalo promítání diapozitivů,
které hostitel protáhl na dvojnásobek času, než by se u momentek
z dovolené hodilo. Jestli bych to doporučila? Určitě ano, jen je potřeba
nečekat od toho až tak moc.
Facts:
„Skleněný pokoj“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2015; autor: Simon Mawer, režie: Stanislav Moša
Směšná temnota
„Sedíme tady
uprostřed válečnýho území, o ničem z toho ale nic nevíme, protože tady nemáme
televizi ani internet.“
Co asi tak dostanete za kulturní zážitek,
když si vstupenky koupíte s 50% slevou na slevomatu? No dostanete třeba
takovou Směšnou temnotu. A to je dobře, protože takových podivných divadel moc
není, současně ale budete hodně váhat, zda ta cena i tak nebyla přehnaná, a
pravděpodobně si řeknete, že je dobře, že jste si o tom vůbec nic předem
nepřečetli, protože byste na tu hru asi jinak nešli. A to by byla právě škoda,
protože … No, člověk má být otevřený novým věcem. O čem ta hra byla, jsme si po
jejím skončení moc jisté nebyly, i když mám o tom svou teorii. Cesta do temnoty
(pekla či jak jinak chcete) je dlážděna dobrými úmysly, zde konkrétně je to
zaměřeno na matičku Evropu a její vztah k těm částem světa, které zná
většina z nás jen z televizních zpravodajství. Sarkasmus, určitá
hořkost, smutný humor a především pak velká dávka ironie se nedaly nepochopit.
Vojáci tu podnikají cestu do nitra džungle v „Afghánistánu“ ve snaze najít
vojína-zběha, a hodlají ho zlikvidovat. A přitom potkávají různé postavy, místní
i přivandrovalé. A pak je tu ten příběh somálského piráta, co vystudoval
vysokou školu v oboru pirátství a vyjel se svou loďkou na moře, a protože
se nemohl se svou maličkou loďkou vyhnout té velké obchodní lodi, prostě mu
nezbylo nic jiného, než aby v zájmu zachování si života tuhle loď obsadil,
což slečna z neziskové organizace na vysokých podpatcích tak ochotně
vysvětluje na své přednášce. Jak říkám, možná podivné, ale zvláštně známé.
Facts:
„Směšná temnota“; HaDivadlo, 2017; autor: Wolfram Lotz, režie: Filip Nuckollsl
Improvozovna
„Poručíku, co
budeme dělat?“ „Nebojte, chlapy. To dáme. Protože jsme jednotka. …
Vojenská … taneční … jednotka.“
O Improvozovně jsem už jednou
referovala (zde). Ale s tímhle divadelním počinem se to má tak, že je
pokaždé jiný, respektive má pokaždé jiný děj, jinou zápletku, jinou náladu,
jiný průběh a jiný závěr. Jen prezentující pětice zůstává stejná. Minule to
byly želvy ninja a tentokrát to vtipně vyšlo na sv. Valentýna, což je svátek,
který jsem, jak si všichni mohli všimnout, ignorovala stejně jako většinu
předešlých let. Co o tomhle večeru říct? Snad jen, že to byla sranda veliká a
dozvěděla jsem se spousty zajímavých věcí. Třeba, že nejromantičtějším místem
je muzeum, kde je jediným exponátem mluvící kostra, že nejromantičtějším tvorem
je labuť, zejména ta přežraná rohlíky od dotěrných turistů, a nejromantičtější
jídlo jsou špagety. A nikdy to nakonec není o tom, co je vlastně
nejromantičtější, ale z čeho se dá udělat dobrá improvizovaná sranda. To
třeba ty špagety ukradnou vojenské taneční jednotce a ta to musí řešit, protože
jejich špagety v plechovce jim nikdo krást nebude!
Facts:
„Improvozovna“; Divadlo Reduta, 2017; autor: Michal Dalecký, Roman Blumaier,
Jiří Jelínek, Jiří Kniha, Alexandr Stankov
Králova řeč
„Král problémy mít může – řešit je však musí.“
Moje maminka
má jen jediného oblíbeného herce – Colina Firtha. Abych řekla pravdu, vlastně
moc netuším, kde se ta její náklonnost vzala, jelikož si jinak jména herců do
paměti neukládá, ale mám podezření, že za to může jeho role pana Darcyho v Pýše
a předsudku, v tom kultovním televizním zpracování slavného příběhu od
Jane Austen z roku 1995. Colin Firth taky ztvárnil hlavní roli krále
Jiřího ve filmu Králova řeč, který vypráví o jeho poměrně úspěšné snaze
překonat koktavost a vyrovnat se s tím, že se po abdikaci svého bratra
Davida stal trochu neočekávaně králem Velké Británie. Jiří, nikoli Colin. V Mahenově
divadle se inspirovali stejnou knihou jako autoři filmu a dali vzniknout jedné
z divácky nejúspěšnějších činoher v repertoáru. Takže když se
naskytla možnost, koupila jsem lístky. A udělala jsem dobře. Je to nejen sympatický
a z velké části pravdivý příběh, ale je také opravdu plný skvělého humoru.
„Jen klid.
Dlouhé pauzy dodávají projevu vážnosti.“ „Tak to jsem nejvážnější král v historii.“ Je to
navíc zajímavý střet mezi dvěma světy, z nichž jeden je většině z nás
stejně blízký jako království elfů. Navíc to bylo prostě velmi povedené i v mnoha
jiných směrech. Třeba kostýmy byly super, zejména pak Eva Nová v roli budoucí
Královny Matky (což se asi nemá psát s velkými písmeny) měla na sobě jen
samé krásné kousky, hudba byla trefná a scéna byla přehledná. Žádné velké
přemísťování, jen pohybující se opona. Martin Sláma se pro roli koktajícího
krále snad narodil a Ladislav Frej si roli řečového terapeuta vyloženě užíval. Seděli
jsme v prvním pořadí a musím říct, že chvílemi jsem měla trochu problém
všechno slyšet. Přeci jen všechen ten červený samet pohlcuje zvuk. Ale to mi
rozhodně nemohlo zkazit celkově opravdu pozitivní dojem z celého představení.
„Pořád
zadrháváte u W.“ „Musel jsem alespoň párkrát, aby poznali,
že jsem to já.“
Facts:
„Improvozovna“; Mahenovo divadlo (NdBrno), 2013; autor: David Seidler,
režie: Martin Stropnický
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥