Divadelní
sezóna mi oficiálně začíná prvním představením předplatného, které mám jako
správný abonent hned dvakrát. V rámci činohry se začalo zvesela a
s vtipem, což někdy neškodí. V rámci opery se naopak začalo dramaticky
a bolestně, jak to má ve správné opeře být. A balet skloubil oboje. Opera a
balet mě ale nadchly, a to, že mám dobrý vkus, podporují i všechny možné
recenze mnohem povolanějších kritiků :-)).
Modrovousův hrad
/ Očekávání
„Tvůj hrad krvácí, Modrovousi. To Tvůj hrad vydává ty
vzdechy.“
V rámci festivalu Janáček Brno 2016 a současně
v rámci mého předplatného jsem viděla první inscenaci nové sezóny. A byla
to naprostá bomba. A to ve všech směrech. Pokud má někdo rád klasické Nabucco,
tak pro něj to možná bylo celé trošinku strohé, ale já jsem pro každý nový
nápad. Scénu a režii měl v rukou David Radok, takže to bylo jednoduše
dobré. Celkově se zde objevují jenom tři postavy, tudíž je to pěvecky hodně
náročné. Oba příběhy byly napsány v přibližně stejné době, ale nezávisle
na sobě. Spojuje je téma touhy po poznání tajemství, naději, strachu a naivitě
lásky. Některá tajemství mají raději zůstat skryta, neboť jejich odhalení může
způsobit více bolesti než radosti. V Modrovousově hradu se odehrává dialog
mezi Juditou, která ještě ve svatebních šatech poprvé vstoupí do tajemného
hradu svého novomanžela Modrovouse, aby zde objevila sedm zamčených dveří.
Žádá, aby jedny po druhých otevřel a vpustil tak do ponurého hradu více světla.
„Otevři ty dveře.“ A to neměla dělat, jelikož
tajemství, která se za nimi skrývají, nejsou to, v co doufala. Jednoduchá
scéna byla interaktivní a vždy bylo jasné, i díky světlu, co se na scéně
odehrává. Oba protagonisté svoje role zvládli na jedničku, a to nejen pěvecky,
mimochodem v maďarštině, ale i herecky, kdy zejména z hlavní
představitelky byly cítit všechny potřebné emoce. Druhá část pak byla jedním
dlouhým sólem pro ženu, která čeká na svého muže, jen aby zjistila, že je
mrtvý. Zde byla jazykem němčina, kterou za zpěvnou určitě nepovažuji, ale tady
se to úplně ztrácelo. Musím ale říct, že i kdyby to člověk neviděl, tak
rozhodně stálo za to to slyšet. Možná to nebylo posluchačsky úplně lehké, ale
zejména první část byla naprosto skvělá, úderná a vibrující. Lepší začátek
předplatného jsem si přát nemohla.
Facts: „Modrovousův hrad/Očekávání“; Janáčkova opera
NdB ve spolupráci s Operou Göteborg (Národní
divadlo Brno - Janáček Brno
2016), 2016; autor: Béla Bartók – Modrovousův hrad, Arnold Schönberg –
Očekávání, režie: David Radok
Jak je důležité
míti Filipa
„Na zábavu jsou v manželství potřeba tři.“
Jedním slovem sranda. Taková ta nenáročná konverzační sranda, kterou je ostatně
Oscar Wilde proslulý. Všechno to dobře dopadne a na nějakou logiku se tu zase
až tak nehledí. Jedna nepravděpodobnější náhoda střídá druhou a celé je to
doplněno o onen zábavný britský humor. „Jsem úplně na
suchu. Dokonce jsem musel dát svému sluhovi neplacené volno a obsluhuji se
úplně sám. … A dobře.“ Příběh Jacka, který si, aby se sem tam dostal
z venkova do Londýna za nějakou tou zábavou, vymyslí mladšího zhýralého
bratra Filipa. Současně si ale říká Filip před svou vyvolenou, jelikož je to
jméno, které ona zbožňuje. „A Vy myslíte, že byste
mě nemilovala, kdybych se jmenoval jinak?“ „Jak
jinak?“ „No jinak než Filip.“ Nějak
ale nepočítal s tím, že jeho nejlepší kamarád hraje trochu podobnou hru a
hodlá se seznámit s jeho schovankou, k čemuž si vypůjčí identitu ve
skutečnosti neexistujícího Filipa. A všechno se to nějak zamotá. Původně jsme
šli na Dona Juana, ale představení bylo nahrazeno. Ať už to bylo
z jakýchkoli důvodů, herci toho využili opravdu originálním způsobem.
Během prvního dějství totiž bylo třeba přestavět scénu, takže herci vyšli před
oponu a zabavili publikum, kdy tedy mimochodem velmi ochotně těm, kteří o
náhradním programu nevěděli, přednesli závěrečnou scénu z Dona Juana. Je
to sice neobvyklé, ale k celé té hře a zejména jejímu velmi neformálnímu
provedení se to hodilo. Na divadelní komedie moc nejsem, ale musím uznat, že
jsem se bavila a jednou za čas nějaká ta sranda neuškodí. „Doufám, že žiješ slušně.“ „Ale no, žiju si slušně.“ „To není
totéž. Ba dokonce jedno s druhým jde málokdy dohromady.“
Facts: „Jak
je důležité míti Filipa“; Mahenovo divadlo, 2012; autor: Oscar Wilde, režie: Roman
Groszmann
Chvění
„Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez
chvění, není pevné …List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to
nepokazil. Ale co já?“
Tahle
část básně „Poslední“ od Vladimíra Holana inspirovala jednoho z našich nejuznávanějších
a v současnosti asi i nejvýraznějších choreografů Petra Zuzku k tomu,
aby na hudbu Henryka Góreckiho a Jiřího Pavlicy z Hradišťanu vytvořil
působivé taneční dílo, které dokáže překvapit i ty, kteří si myslí, že jeho
styl dobře znají. První baletní premiéra nové sezóny se nesla ve znamení
moderního baletu, ale vyprávěla velmi univerzální a prastarý příběh. O koloběhu
života, o válce a míru, o lásce a žalu, o nejistotách v nás, o otázce kdo
jsme a kam jdeme, o tom, že někteří z nás vnímají i to nejmenší chvění v sobě,
v lidech kolem, v přírodě, ve světě. Henryk Górecki věnoval svou symfonii
nevinným obětem války, zde čekajících se svými kufry na nástupištích před
odjezdem do koncentračních táborů. Je to ztvárněno způsobem jednoduchých, ale o
to působivějším. Matka a syn se zde hledají, loučí i ztrácí mezi všemi těmi
anonymními tvářemi, které v náručích svírají své kufříky a pomalu se vytrácí
v tmavém kouři svých smutných konců. Scéna s černých závojem a schody,
po nich se pohybují postavy oblečené celé v černém, s tvářemi zprvu zakrytými
černou látkou evokující anonymitu a spíše se plazící než jdoucí (jako tisíce
anonymních duší, které ve válce zahynuly v táborech smrti), ale později
již mající konkrétní tvář (a tím i jména a osudy), byla velmi působivá. Matka a
syn, kterého tančil můj oblíbenec (mimochodem už je z něho demisólista, je
vidět, že mám na talenty čuch :-)), jsou oblečeni kontrastně. Hudba Jiřího Pavlici pak
doprovází příběh koloběhu života, spojení s přírodou, syrovostí a sílou,
kterou v sobě snoubí. Tanečníci zde mají na sobě jen dlouhé plisované
sukně, tanečnice je doplňují jen topem v tělové barvě. Evokují živočišnost,
čemuž odpovídá i volba tanečních figur, mnohem hravější, možná by se dalo říci
i svérázná. Já byla nadšená, i když jsem to chvíli zpracovávala. Všem zájemcům
doporučuji koupit si program a dobře si před představením přečíst veškeré
informace. V tomto případě je to pro celkový zážitek potřeba, protože
nebudete tápat.
Facts:
„Chvění“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo v Brně), 2016; autor, choreografie,
režie: Petr Zuska
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥