O Češích, české vesnické idylce a pohádkách

Českých filmů jsem v kině letos moc neviděla. Moc často na ně nechodím. Mám problém se všemi těmi hořkými komediemi nebo přiblblými filmy o vtipech, kde polovina účinkujícím jsou bývalí finalisté superstar nebo kdejaké reality show. Jelikož ale můj nejmladší bráška u filmu dělá, rozhodla jsem se být k českému filmu vstřícnější a zajít zejména na ty, na kterých se nějak podílel. Takže jsem šla na českou romantickou komedii. A to dokonce dvakrát. A pokaždé tam hrál Ondřej Vetchý. Je to asi jediný herec u nás, kdo u takového scénáře nevypadá křečovitě. A pak jsem si dala lekci z české historie a pravda je, že takhle tiché kino jsem naposledy zažila na filmu Everest. To je prostě síla příběhů podle skutečných událostí.  

Anthropoid 

„Co je Vaše mise?“ „Operace Anthropoid.“ „Co je to Anthropoid?“ „Naším úkolem je zavraždit Reinharda Heydricha.“ 

Už se mi stalo asi dvakrát, že se mě někdo v poslední době ptal, jestli jsem viděla Anthropoid. A když řeknu, že ano, tak většinou slyším něco jako „A je to vážně tak špatný? nebo „Je to blbost, co?“ Upřímně řečeno vůbec netuším, proč to má tuhle divnou pověst. Moc kritik a recenzí jsem nečetla, jelikož těch pár co ano mi přišlo poněkud tendenčních. Raději jsem si udělala obrázek sama. Musím říct, že já bych filmu dala asi tak 85%. Může se to zdát moc, ale jsem ráda, že někdo tenhle film natočil. Rozhodně je udělán civilně, bez přílišného patosu a zejména bez zbytečné akční zběsilosti. Celá akce trvala asi 30 vteřin, takže většina děje se odehrává před a po „atentátu“. Zejména ona část po zahrnující i celou akci v kostele, kde nakonec všichni parašutisti vlastní rukou padli, je vrcholem celého filmu. Oba protagonisté, jak Cillian Murphy, tak Jamie „Mr. Grey“ Dorman, žádnou ostudu neudělali, zejména Murphy se svýma modrýma očima v roli Jozefa Gabčíka určitě obstál. Ani čeští herci ostudu nedělají. Jejich angličtina má do dokonalosti sice daleko, ale je to vyváženo tím, že všichni anglicky mluvící herci mluví s přízvukem, takže ten kontrast není tak znát. Ženské role zde mají své místo, protože ukazují nejen to, že byly v odboji i ženy, ale zejména to, že oba hlavní protagonisté byli ve věku, kdy se měli ženit, zakládat rodiny a žít, namísto toho, aby se snažili o něco skoro nemožného, protože válka jim vzala luxus žít každodenní život. „Jestliže selžeme, svoboda zmizí z mapy.“ Pro nás je tohle téma hodně bolestné a hlavně osobní, takže jsme možná trochu moc kritičtí k tomu, jak k němu přistupují jiní, ale upřímně řečeno myslím, že tenhle film se povedl. „Jsme Češi. Nikdy se nevzdáme.“ 

Facts: „Anthropoid“; Velká Británie/ČR/Francie, 2016; režie Sean Ellis

Bezva ženská na krku 
„Já s žádnou ženskou bydlet nebudu.“ 

Na tenhle film jsem se rozhodla zajít nezávisle na tom, že se bráška objevuje v titulcích. Viděly jsme s kamarádkou ukázku a vypadalo to slibně. Někdy je prostě fajn zajít na nějakou odpočinkovou záležitost, což tenhle film dokonale vystihuje. Je to příběh zelené vdovy Elišky Vomáčkové, která se rozvede s manželem zubařem poté, co ten si udělá dítě se svou o mnoho let mladší sestřičkou. To by asi naštvalo i mě :-)). Rozhodne se proto začít znovu, opráší svůj diplom z pedagogiky a nastoupí jako učitelka jednotřídky na jakousi naprosto dokonale idylickou českou vesničku, která nejspíš existuje jenom v alternativním vesmíru. Všichni jsou tu milí, přátelští, neustále je tu krásné počasí a hlavně tu plyne čas naprosto nezávisle na reálném světě. Ne tedy doslova, ale vypadá to tak. Bohužel slíbený obecní byt mají v užívání místní kominík, jeho žena a pět dětí, takže se paní učitelka musí stěhovat do jediného volného obecního prostoru – do domku hrobníka na místním hřbitově, kde se stane spolubydlící poněkud svérázného Božíčka. „On pije?“ „Kdepak, on jen tak pečlivě třídí odpad.“ Ten rozhodně nadšený není, ale jak už to tak bývá, protiklady se přitahují. Příběh je o něco méně naivní než příběhy Rosamunde Pilcher, ale rozhodně se nejedná o žádnou hlubokou sociologickou sondu do tajů české vesnice. Je to prostě romantická komedie s překvapivě povedeným nevulgárním humorem, který drží zejména Ondřej Vetchý v roli hrobníka Božíčka a Miroslav Táborský v roli starosty. Hlavní představitelka je vcelku sympatická, ale z nějakého důvodu chodí od začátku do konce zmalovaná jako velikonoční vejce, což jí ubírá na kráse. Za mě 80%. „A čí to vlastně bude pohřeb?“ „Vaší předchůdkyně.“

Facts: „Bezva ženská na krku“; ČR, 2016; režie Tomáš Hoffman

Pohádky pro Emu 
„Já jsem Ema Pospíšilová a je mi osm let.“

Na tuhle záležitost jsem se původně nechystala, ale kamarádka projevila přání jít do kina, a jelikož jsme spolu už dlouho nikde nebyly a ona má ráda české filmy, řekla jsem si, proč ne. Podle ukázek i ohlasů to vypadalo, že by to mohl být hezký film, který mě navnadí na vánoční dobu, jelikož se v době Vánoc odehrává. Podle ukázek by to měla být komedie, romantika a vánoční příběh dohromady. Ale nefungovalo to tak, jak se to dle ukázek tvářilo. Ondřej Vetchý a malá představitelka Emy byli zachránci jinak překvapivě vážného příběhu, neboť jediní do filmu vnesli trochu humoru. Malá Ema díky své nenucenosti a bezprostřednosti, Ondřej Vetchý tím, že mu prostě jeho role věříte. Jeho postava chlapíka žijícího v Londýně, který se jednoho dne dozví, že se má do Prahy přijet postarat o svoji údajnou dceru, o níž do té doby neměl nejmenší tušení, sympatiemi zrovna nevynikala. Slušný, ale trochu nudný patron. To se do konce filmu nezměnilo, byť pro něj hrálo to, že od první chvíle se v roli nejdříve strýčka a později otce nezdál nesvůj. Aňa Geislerová byla poněkud nezajímavá, a samotnou mě udivilo, jak málo chemie mezi těmi dvěma bylo. Ta jejich láska nebyla moc přesvědčivá. Příběh byl chvílemi až nějak moc vážný, už jen to, že na začátku maminka malé Emy (mimo záběr) umře a holčička tím trpí, nebo to, že se pro dobro malé Emy musí předstírat vztah a sňatek, tedy obcházet zákon, když by jednoduše stačil test paternity. A epizoda s odcizeným otcem/dědečkem byla taky až moc vážná. Nejvíc mě ale mrzelo, že film nevyužil tu krásnou předvánoční Prahu. Za mě jen 75%. „Máma mi vždycky večer vypráví pohádku.“ 
Facts: „Pohádky pro Emu“; ČR, 2016; režie Rudolf Havlík

 

zdroj: zde, zde