Proč jsem nesoutěživý typ

Nejsem soutěživá. Pokud jde o mou soutěživost stran čehokoli, dala by se popsat jako „velmi laxní“. Tak ji alespoň popsala paní učitelka Havlová, nadšená vytrvalostní běžkyně a sportovkyně každým coulem. Měla jsem ji na tělocvik celou základní školu a vypěstovala jsem si díky ní averzi k míčovým hrám. Vlastně všem možným kolektivním hrám, ale zejména těm, kde se používalo to kulaté hopsavé cosi. Jediná míčová hra, kterou jsem byla schopna absolvovat s jakýms takýms nadšením, byla vybika (píše se to vůbec takhle?). Mělo to jednoduchá pravidla a já dávala pořádné rány. Proto si mě taky pokaždé vybrali do týmu jako jednu z prvních.

Na druhou stranu jsem snad pokaždé zbyla jako poslední u všech volejbalů a basketbalů a jim podobných. Ne snad proto, že bych byla úplné nemehlo, i když jsem se pravda nikdy nenamáhala naučit pravidla, ale proto, že jsem vykazovala naprostý nedostatek zájmu o skóre, tedy jinými slovy o vítězství.  Bylo mi vždy upřímně řečeno jedno, jestli mám míč já nebo někdo jiný, jestli na konci hodiny dostanu s vítězným družstvem karamelu nebo jestli, nedej bože, nepostoupím do dalšího kola. Asi i proto jsem nikdy nebyla členkou žádného sportovního týmu. Všechny bych svým laid-back attitude frustrovala. A oni by zase frustrovali mě svým entusiasmem. Moje nesoutěživost se promítá i do mnoha jiných oblastí, nejen do sportu. Třeba hraní karet nebo společenských her je pro mnohé tak vyhraněnou záležitostí, že se u toho rozpadají rodiny. I don´t really care.

Mě sice prohra nijak zvlášť netěší, ale pokud jde jen o zábavu, chybí mi ten zápal „něco“ vyhrát. Myslím, že je to doklad mého zdravého rozumu, ale bohužel asi také trochu vrozené lenosti.  Někdy si možná moje ne příliš soutěživá povaha podává ruku s neambiciózností (uff, dlouhé slovo). Soutěživí lidé jsou draví a prý se jim daří lépe jak v profesním, tak osobním životě. Ráda věřím, ale soutěživí lidé jsou taky pěkně otravní a alespoň u mě neoblíbení. Být soutěživý tak akorát je v pořádku, ale pokud někomu nabíhají žilky na čele, jelikož ta šestka ne a ne padnout, a „tohle kolo Člověče nezlob se prostě musím dát“, nebo pořádně šlápne na plyn, jelikož „ho přeci nepředjede nějaký mladý ucho, že jo“, tak já jsem v jiném klubu. Ale není to tak, že bych snad měla pocit prohry ráda nebo že by mi nevadilo s někým prohrát. Vyhrávám ráda, mám z výhry radost a mám radost i z toho, že se moje schopnosti osvědčí lépe, než u soupeřů. Ale nestojí mi to za ty vypjaté emoce a nervozitu a psychické nepohodlí s tím spojené. Nebo si tu soutěživost a dravost prostě šetřím na ty chvíle, kdy opravdu o něco jde. Do té doby …