Sex čtyřikrát jinak

Přiznejte se. Čekali jste nějakou osobní vzpověď, že? Zklamu Vás. Jde o divadlo. O tři činohry a jednu operu, abych byla přesná. Tak nějak se to sešlo. Zatímco filmy byly o posedlosti, divadla byla o sexu. Pravda, ten může být taky posedlostí, což v jednom případě asi i byl. V rámci jednoho představení byl sex vlatně jen v názvu, v druhém byl součástí života hlavní hrdinky, aniž by o to nějak moc stála, v třetím případě byly sex a jeho pravidla postaveny na hlavu a ve čtvrtém se vlastně jednalo o tu posedlost. Dvě představení ve mně nezanechala nějak zvlášť hluboké prožitky, ale vynahradila mi to ty dvě další. Takže únor plný sexu. 

Sex, Drugs, Rock & Roll 

Sex, drugs and rock´n´roll

„No a kde je ten sex?“ „No nikde není. Stejně jako tam není žádnej rock´n´roll. Jen se to tak jmenuje.“ Tři herci, hodně postav, vícero dějových linií a časových os. Pokud Vám to zní trochu zmateně, tak jste na tom stejně, jako jsem byla já. Představení je částečně improvizační, což je vždycky ošidné. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli si herci, přestože to hrají už čtrnáctou sezónu, nevzali přeci jen moc velké sousto. Má jít o příběh neúspěšného herce, který hraje představení a současně prožívá svůj vlastní příběh. Spíš než jako ucelený příběh celé představení působilo dojmem komorní estrády. Při některých vstupech se člověk opravdu zasmál, některé zase vyzněly stran humoru poněkud nuceně. Děj pak nečekaně přeskočil do jakési dramaticko-psychologické roviny, kde se řešila hercova krize a jeho vzpomínky na dávnou lásku a drogovou závislost. Bylo to všelijaké. Můj šálek kávy to nebyl, ale diváci se ve většině tvářili spokojeně. 

Facts: „Sex, Drugs, Rock & Roll“; Divadelní spolek Frída (hostováno v Divadle Reduta), 2000; autor a režie: Dodo Gombár 

Edith, vrabčák z předměstí 

Edith

„Non … rien de rien. Non, je ne regrette rien.“ Edit Piaf a její šansony mám moc ráda. Mám taky moc ráda balet. A na Radku Fišarovou jsem slyšela jen samou chválu. Všechno dohromady znělo skvěle, ale nevyšlo to tak, jak jsem doufala. O tom, že se jedná o baletní zpěvohru, kde budou šansony zpívány naživo, jsem samozřejmě věděla předem. Na tuhle část jsem se těšila. Ale titul byl v rámci baletního předplatného, takže jsem předpokládala, že tam jinak bude hlavně balet. Ale baletu jako takového tam bylo nějak žalostně málo. Taneční sekvence byly spíše scénické, než klasicky baletní. To mi samo o sobě nevadí, ale… Navíc příběhem provázel vypravěč, který také zpíval. Hezky, ale nějak muzikálově. Tak proč jsem z toho nebyla nadšená? Protože jsem se těšila na balet a šansony. Ale tohle byl vlastně takový méně povedený muzikál. Tím nechci říct, že to bylo úplně špatné, to jistě ne. Některá taneční čísla byla skvělá a Radka Fišarová má rozhodně nádherný hlas. Taky některé nápady se scénou se mi líbily, jenže na muzikál to bylo málo výpravné. Tím největším zklamáním ale byla samotná hudba, která mi chvílemi rvala uši. Proč zmatek a bolest řeší skladatelé těmi pištivými tóny? 

Facts: „Edith, vrabčák z předměstí“; Národní divadlo v Brně (Mahenovo divadlo), 2004; libreto Libor Vaculík, autor: Libor Vaculík a Petr Malásek, choreograf Libor Vaculík 

Král Oidipús 

Král Oidipús

„Vrah, jehož hledáš, jsi ty!“ U většiny klasických antických děl mě nikdy nepřestane překvapovat, jak aktuální mohou být. A kolika způsoby se dají zpracovat. Viděla jsem některá trochu podivná zpracování a některá skvělá. Král Oidipús, který měl v NdB premiéru loni v prosinci, patří rozhodně mezi ty povedené. Text je v klasické podobě a zachovává si specifickou dikci, která se může někomu zdát trochu krkolomná a zastaralá, ale já osobně ji u takovéto klasiky jen vítám, jelikož dodává celému příběhu úplně jiný ráz. Na stranu druhou byly jak scéna, tak kostýmy a provedení velmi neklasické a veskrze moderní. Upřímně bych takovou scénu čekala spíše v Redutě. Objevovaly se tam v podstatě jen černá, bílá a stříbrná. A pak rudá. Rudá jako krev. Sbor byl součástí scén, ne jen hlasy v pozadí, a moc se mi líbila i nenápadná vložka scénického tance. Musím říct, že na rozdíl od předplatného na balet, které mě spíše zklamalo, jsou studentské úterky v činohře dobrá trefa. Nejen že to jsou zatím jen samé zajímavé tituly, ale taky nápaditá a přitom ne příliš ujetá zpracování.

Facts: „Král Oidipús“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2014; autor: Sofoklés, režie: Martin Františák 

Don Giovanni 

Don Giovanni

„Vše za tvé viny je málo.“ Don Giovanni je označován za operu oper a je asi taky nejslavnějším Mozartovým dílem. Překvapivě jsem ji ale nikdy předtím neviděla. K opeře si stále ještě hledám cestičku, ale už aspoň trochu rozpoznávám hlasy. A tady je hlasů hodně a skvělých. Celé zpracování bylo podle italského vzoru, což mě osobně moc neříká. Příběh Dona Giovanniho je vlastně příběhem svůdníka Casanovy, který prý byl i čestným hostem premiéry v roce 1787 v Nosticově divadle. Domnívám se ale, že ten pravý nebyl zdaleka takový svůdník jako jeho operní protějšek a rozhodně neuměl zpívat jako Pavoľ Remenár, který ho ztvárnil v obsazení, které jsem v sobotu viděla já. Taky Jan Štáva v roli sluhy Leporella (což je mimochodem super vtipné jméno) a všechny ženské hlasy, zejména pak Anda-Louise Borga v roli Donny Anny a Daniela Straková-Šedrlová v roli Donny Elvíry, zněly krásně. Opera je to poměrně dlouhá, ale mě to ani nepřišlo. Co mě trochu zklamalo, byla scéna, jelikož ji tvořily hlavně jakési schody, po kterých se dost dupalo, což byl pro mě poněkud rušivý element. Zdá se, že jsem z těch výpravných baletů dost zhýčkaná ☻. 

Facts: „Don Giovanni“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2013; autor: Wolfgang Amadeus Mozart, libreto: Lorenzo da Ponte, režie: Bruno Berger-Gorski